Udělal gesto na své muže a ti vykročili směrem k divočákovi, jako by ho chtěli popadnout.
V ten moment Anvin najednou udělal krok dopředu, Vidar vedle něj a zablokovali jim cestu.
Nad davem se rozlehlo ohromené ticho – nikdo nikdy Lordovy muže nekonfrontoval bylo to nepsané pravidlo. Nikdo nechtěl v Pandesii podněcovat zlobu.
“Podle mého názoru vám nikdo žádný dárek nenabídnul,” řekl, jeho hlas jako ocel, “nebo Lordu Guvernérovi.”
Dav zhoustnul, stovky vesničanů se shromáždily, aby sledovali napjatou situaci, tušíc konfrontaci. V tentýž okamžik začali ostatní ustupovat a vytvořili prostor kolem těch dvou mužů, zatímco se napjetí ve vzduchu zintenzivňovalo.
Kyra cítila, jak jí buší srdce. Podvědomě pevněji stiskla svůj luk, věděla, že situace se stupňuje. I když si velmi přála boj, přála si svobodu, věděla také, že její lid si nemohl dovolit podněcovat zlobu Lorda Guvernéra i kdyby je nějakým zázrakem porazili, stála za nimi celá Pandesiánská říše. Mohli by povolat útvary mužů tak ohromné, jako moře samo.
A přesto byla Kyra pyšná na Anvina, že se jim postavil. Konečně se jim někdo postavil.
Voják se zlostně zamračil a shora na Anvina pohlédl.
“Ty si dovoluješ vzepřít se Lordu Guvernérovi?” zeptal se.
Anvin trval na svém.
“Divočák je náš – nikdo ti ho nedává,” řekl Anvin.
“Byl váš,” opravil ho voják, “a nyní patří nám.” Otočil se na své muže. “Chopte se toho divočáka,” poručil.
Lordovi muži se přiblížili a jak se to událo, tucet otcových mužů vykročilo vpřed, s cílem podpořit Anvina a Vidara, zablokovali cestu Lordovým mužům, s rukama na zbraních.
Napjetí bylo tak silné, že Kyra zmáčkla svůj luk, až jí klouby zbělaly a jak tam stála, cítila se hrozně, jako by za toto vše nesla zodpovědnost ona, vzhledem k tomu, že toho divočáka zabila. Vycítila, že se stane něco zlého a proklínala své bratry, že toto zlé znamení do vesnice přinesli a to zrovna na den Zimního Měsíce. Během svátků se vždy děly zvláštní věci, byly to tajemné časy, kdy se říkalo o mrtvých, že jsou schopni přejít z jednoho světa do druhého. Proč museli její bratři takto duchy provokovat?
Jak se schylovalo ke konfrontaci, otcovi muži se připravovali tasit meče, všichni jen krůček od krveprolití, autoritativní hlas najednou proležel vzduchem a zahřměl tichem.
“Ten úlovek patří té dívce!” zazněl hlas.
Byl to silný hlas, plný sebejistoty, hlas, který si vyžadoval pozornost, hlas, který Kyra obdivovala a respektovala více, než kterýkoli jiný na celém světě: hlas jejího otce. Velitele Duncana.
Všechny oči pohlédly na jejího přicházejícího otce, dav se před ním rozestupoval, dával mu najevo velkou míru úcty. Stál tam, chlap jako hora, dvakrát tak vysoký než všichni kolem, jeho ramena dvakrát tak široká, nezkrocený hnědý plnovous a polodlouhé hnědé vlasy, oboje protkané šedinami, přes ramena měl kožešiny a na opasku měl připevněné dva dlouhé meče a na zádech kopí. Jeho brnění neslo černé barvy Volisu a na prsním pancíři měl vyřezávaného draka, znak jeho domu. Jeho zbraně byly poškrábané a odřené z příliš mnoha bitev a vyzařovala z nich zkušenost. Byl muž, kterého bylo radno se bát, muž, který byl hoden obdivu, muž, o kterém všichni věděli, že je spravedlivý a čestný. Muž milovaný a především respektovaný.
“To je Kyřin úlovek,” zopakoval a nesouhlasně přitom pohlédl na její bratry a poté se otočil a pohlédl na Kyru, ignorujíc lordovy muže. “Ona rozhodne o jeho osudu.”
Kyra byla šokována slovy svého otce. Nikdy by toto nečekala, nikdy by neočekávala, že tak velkou zodpovědnost nechá na ní, ponechat jí tak vážné rozhodnutí. Protože to nebylo pouze rozhodnutí o divočákovi, jak oba dobře věděli, ale bylo to rozhodnutí o osudu jejího lidu.
Napjatí vojáci se po obou stranách vyřadili, všichni s rukama na mečích, a jak se podívala na všechny ty obličeje, které se na ni otočily v očekávání odpovědi, věděla, že její další volba, její další slova, budou těmi nejdůležitějšími, které kdy vyslovila.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Merk šel pomalu lesní cestou, proplétal se Bílým lesem a přemýšlel nad svým životem. Posledních čtyřicet let bylo těžkých nikdy předtím si neudělal čas na to aby si vyšel do lesa a obdivoval tu krásu kolem. Podíval se dolů na bílé listí, které mu šustilo pod nohama, přerušovaným zvuky jeho hole, která ťukala do měkkou půdu lesa jak kráčel, vzhlédl a nasával tu krásu Aesopových stromů, jejich lesklé bílé listy a zářivě červené větve, lesknoucí se v ranním slunci. Listí padalo a zahrnovalo ho jako sníh, a poprvé ve svém životě pocítil skutečný pocit míru.
Průměrné výšky a vzrůstu, s hluboce černými vlasy, neustále neoholeným obličejem, širokými čelistmi, dlouhými, vykreslenými lícními kostmi a velkýma černýma očima s tmavými kruhy pod nimi, Merk vždy vypadal, jako by celé dny nespal. A tak se vždy také cítil. Až doteď. Nyní se konečně cítil odpočatý. Zde, v Uru, severozápadním kraji Escalonu, zde nebyl žádný sníh. Mírný vítr z oceánu, vzdáleného ani ne hodinu jízdy na západ, jim zajišťoval teplejší počasí a dovoloval vzkvétat listům každé barvy. To také umožnilo Merkovi nosit nic víc než plášť, bez potřeby choulit se před mrazivým větrem, tak jak to dělali téměř v celém Escalonu. Stále si zvykal na myšlenku nosit plášť místo brnění, mít k dispozici hůl místo meče, ťukat svou holí o listí, místo probodávání svých nepřátel dýkou. Vše bylo pro něho nové. Snažil se představit si, jaký je to pocit, stát se tímto novým člověkem, kterým tak toužil být. Bylo to mírumilovné – ale zvláštní. Jako by předstíral, že byl někým jiným.
Merk nebyl žádný cestovatel, žádný mnich – ani to nebyl mírumilovný muž. V krvi mu proudila krev bojovníka. A nejen bojovníka byl to muž, který bojoval svými vlastními pravidly a který nikdy boj neprohrál. Muž, který se nebál přenést své souboje z bojiště do tmavých uliček kolem hospod, které miloval až příliš. Někteří lidé by ho nazvali žoldákem. Nájemním vrahem. Podplaceným mečem. Měl velmi mnoho přezdívek, některé méně lichotivé, ale Merkovi nezáleželo na jménech nebo na tom, co si lidé mysleli. Jediné, na čem mu záleželo bylo, že byl jedním z nejlepších.
Merk, jako by chtěl do své role zapadnout, si sám dal již nespočetně mnoho jmen, vrtošivě je měnil. Nelíbilo se mu jméno, které mu dal jeho otec – vlastně neměl rád ani svého otce – a nehodlal prožít život se jménem, které mu udělil někdo jiný. Nejčastěji si říkal Merk a v tuto chvíli mu to tak zrovna vyhovovalo. Bylo mu jedno, jak ho jiní oslovovali. V životě mu záleželo pouze na dvou věcech najít pro ostří své dýky to nejlepší místo a že jeho zaměstavatel mu zaplatil právě vyraženým zlatem – spoustou zlata.
Merk objevil v ranném věku svůj dar od přírody, to že před ostatními svým nadáním vynikal. Jeho bratři, stejně tak jako jeho otec a všichni jejich předkové, byli pyšní a urození rytíři, oblečení do toho nejlepšího brnění, ohánějící