Ticho zintenzivnělo a bylo pouze přerušované hučením větru a po několika hodinách Merk, který se zde cítil tak opuštěný, měl potřebu promluvit.
“To, co jsi udělala se svou holí,” řekl Merk a otočil se k Lorně. “Nikdy jsem nic takového neviděl.”
Lorna zůstala bez výrazu, stále se dívala na horizont.
“Řekni mi o tobě,” naléhal.
Ona se na něj krátce podívala a pak se odvrátila zpět k horizontu.
“Co bys chtěl vědět?” zeptala se.
“Cokoli,” odpověděl. “Všechno.”
Na dlouho se odmlčela a potom konečně řekla:
“Ty začni.”
Merk se na ni překvapeně díval.
“Já?” zeptal se. “Co chceš vědět?”
“Řekni mi o svém životě,” řekla. “Cokoli, co mi chceš říct.”
Merk se zhluboka nadechl a pak se otočil a hleděl na horizont. Jeho život byl jedinou věcí, o které nechtěl hovořit.
Nakonec, když si uvědomil, že ho čeká ještě dlouhá cesta, si povzdechl. Věděla, že musí sám sobě někdy čelit, i když na to nebyl pyšný.
“Většinu mého života jsem byl nájemný vrah,” řekl pomalu a s lítostí, přitom hleděl na horizont, jeho hlas byl vážný a plný sebelítosti.
“Nejsem na to pyšný. Ale byl jsem v tom nejlepší. Byl jsem žádaný králi i královnami. Nikdo se nemohl mým dovednostem vyrovnat.”
Merk se na dlouho odmlčel, polapen vzpomínkami na život, kterého litoval, vzpomínkami, na které by raději nemyslel.
“A nyní?” zeptala se jemně.
Merk byl vděčný, že v jejím hlase neslyšel, že by ho soudila, jak to většinou dělali ostatní. Povzdychl si.
“Nyní,” řekl, “už to nedělám. Už takový nejsem. Přísahal jsem, že se zřeknu násilí. Že se budu věnovat něčemu smysluplnému. A přesto, i když to zkouším, se od toho nemohu oprostit. Násilí jako by si mě vyhledávalo. Zdá se, že je vždycky další důvod.”
“A jaký máš cíl?” zeptala se.
Přemýšlel nad tím.
“Nejprve bylo mým cílem stát se Hlídačem,” odpověděl. “Dát se do služby. Strážit Věž Uru a chránit Ohnivý Meč. Když to skončilo, cítil jsem, že mým posláním je dojít do Věže Kosu a zachránit meč.”
Povzdychl si.
“A teď jsme tu, plujeme skrze Zátoku Smrti, Meč je pryč, skřítkové jsou za námi, směřujeme na holé souostroví,” Lorna s úsměvem odpověděla.
Merk se nepobaveně zamračil.
“Ztratil jsem své poslání,” řekl. “Ztratil jsem důvod, proč žít. Už sám sebe neznám. Nevím, jakým směrem mám jít.”
Lorna pokývala.
“To je dobrá pozice,” řekla. “Nejistota je zároveň příležitost.”
Merk si ji přemýšlivě prohlížel. Dotklo se ho to, že ho neodsoudila. Kdokoli jiný, kdo by tento příběh slyšel, by ho očernil.
“Ty mne nesoudíš,” prohlásil šokovaně, “za to, kým jsem.”
Lorna na něj hleděla, její oči byly tak intenzivní, jako by se dívala do měsíce.
“To je, kým jsi byl,” opravila ho. “Ne, kým jsi nyní. Jak tě mohu hodnotit za to, čím jsi kdysi byl? Já hodnotím jen toho muže, který nyní stojí přede mnou.”
Merk se cítil její odpovědí ozdraven.
“A kým jsem nyní?” zeptal se a chtěl znát odpověď, sám si jí nebyl jistý.
Ona se na něj dívala.
“Já vidím dobrého bojovníka,” odpověděla. “Nesobeckého muže. Muže, který chce pomoci ostatním. Muže, který je plný touhy. Vidím muže, který je ztracený. Muže, který sám sebe nikdy neznal.”
Merk přemýšlel nad jejími slovy a hluboko uvnitř s nimi souzněl. Cítil, že jsou všechna pravdivá. Až příliš pravdivá.
Mezi nimi se rozhostilo dlouhé ticho, jak jejich loďka poskakovala nahoru a dolů na vodě, pomalu mířila na západ. Merk se ohlédl a viděl stále na horizontu flotilu skřítků, stále byli dostatečně daleko.
“A ty?” řekl konečně. “Jsi dcera Tarnise, že ano?”
Ona se dívala na horizont, její oči zářily a nakonec pokývala.
“Jsem,” odpověděla.
Merk byl překvapen, když to slyšel.
“Tak proč jsi tady?” zeptal se.
Povzdechla si.
“Odmala jsem byla schovaná.”
“Ale proč?” naléhal.
Pokrčila rameny.
“Předpokládám, že bylo příliš nebezpečné mít mě v hlavním městě. Lidé nesměli vědět, že jsem Králova nelegitimní dcera. Bylo to pro mě bezpečnější zde.”
“Bezpečnější zde?” zeptal se. “Na konci světa?”
“Byla jsem zde zanechána, abych strážila tajemství,” vysvětlila. “Ještě důležitější, než samotné království Escalonu.”
Srdce mu bušilo, jak přemýšlel, co to může být.
“Řekneš mi o něm?” zeptal se.
Ale Lorna se pomalu otočila a ukázala před sebe. Merk následoval její pohled a na horizontu slunce zářilo dolů na tři holé ostrovy, které vystupovaly z oceánu, poslední z nich byl přístav z kamene. Bylo to to nejopuštěnější a přesto nejkrásnější místo, jaké Merk kdy spatřil. Místo dost vzdálené na to, aby skrývalo všechna tajemství magie a síly.
“Vítej,” řekla Lorna, “v Knossosu.”
KAPITOLA DEVÁTÁ
Duncan byl sám, kulhal kvůli bolesti v kotnících a zápěstích, utíkal ulicemi Androsu, ignoroval bolest, pobídnutý adrenalinem, zatímco myslel na jedinou věc: zachránit Kyru. Její výkřik o pomoc se mu ozýval v mysli, v duši, přiměl ho zapomenout na svá zranění a sprintoval, potící se, ulicemi za tím zvukem.
Duncan zahýbal a zatáčel úzkými uličkami Androsu, věděl, že Kyra je za těmi tlustými kamennými zdmi. Všude kolem něj se draci vrhali střemhlav, ulici za ulicí podpalovali, příšerné horko se odráželo ode zdí, takové horko, že Duncan ho dokonce cítil na druhé straně kamene. Doufal a modlil se, aby se nesnesli na jeho uličku – jinak by bylo