Draci. Celé hejno.
Snesli se na Escalon s roztaženými drápy a křídly a plivali oheň. A letěli přímo na něj.
Ještě předtím, než mu to došlo, stovky jeho vojáků pod ním začaly hořet ohněm z dračího dechu, křičeli, byli chyceni ve sloupech ohně. Stovky dalších naříkaly, jak je draci roztrhali na kousky.
Jak tam stál, otupělý panikou a nevěřící, zaměřil se na něj ohromný drak. Zamířil na jeho balkón, roztáhl drápy a vrhl se střemhlav.
Za okamžik rozsekl kámen vejpůl a jen tak tak ho minul, protože se skrčil. Ra zpanikařil, pocítil, jak se mu kámen uvolnil pod nohama.
Za okamžik cítil, jak padá, oháněl se, křičel a padal k zemi. Myslel si, že je nedotknutelný a že znamená víc, než všichni ostatní.
A přesto si ho smrt našla
KAPITOLA ŠESTÁ
Kyle se ohnal holí vší svou silou, vrávoral vyčerpáním, zatímco zasáhl oba pandesianské vojáky a skřítky, kteří se k němu blížili ze všech stran. Skolil muže a skřítky nalevo i napravo, zatímco se jejich meče a halapartny odrazily od jeho hole, všude létaly jiskry. Přestože nad nimi vítězil, cítil hluboko v ramenou bolest. Bojoval s nimi už celé hodiny a nyní byl obklopen ze všech stran a věděl, že je jeho situace bezvýchodná.
Nejprve Pandesiané a skřítci bojovali jeden s druhým a nechali mu prostor na to, aby bojoval, s kým chtěl, ale pak když uviděli Kyla, který kolem sebe všechny skolil, uvědomili si, že je v jejich zájmu, aby se proti němu spojili. Na okamžik se Pandesiané a skřítci přestali snažit zabíjet jeden druhého a místo toho se všichni zaměřili na to, zabít jeho.
Jak se Kyle napřáhl a odrazil tři skřítky, Pandesianovi se podařilo vloudit se za něj a udeřit svým mečem Kyla do břicha. Kyle vykřikl, zmocněn bolestí, zatočil se, aby se vyhnul nejhoršímu, ale už krvácel. Než se mohl vykrýt, tak skřítek zároveň pozvedl hůl a udeřil Kyla do ramene, vyrazil mu hůl z ruky a on padl na všechny čtyři.
Kyle tam klečel, bolest mu střílela vzhůru do ramene, pulzovalo mu v něm, jak se snažil chytit dech. Ještě předtím, než se mohl dát dohromady, další skřítek přispěchal vpřed a kopl ho do obličeje, až padl na záda.
Potom přistoupil Pandesian s dlouhým kopím, které oběma rukama pozvedl vysoko a ohnal se s ním po Kylově hlavě.
Kyle nebyl připraven zemřít, odkutálel se a kopí se zabodlo do země jen několik centimetrů od jeho obličeje. Valil se dál stranou, postavil se na nohy a jak na něj zaútočili dva skřítci, uchopil ze země meč, zatočil se a oba je probodl.
Jak se k němu přihnali další, Kyle rychle uchopil svou hůl a všechny je odrazil, bojoval jako zvíře zahnané do kouta, zatímco se kolem něj vytvořil kruh. On tam stál, zhluboka dýchal, ze rtu mu kapala krev, zatímco se kolem něj shromáždili jeho soupeři, všichni přistupovali blíž, měli v očích krev.
Bolest v jeho břiše a rameni byla neúnosná, Kyle se snažil ji nevnímat, snažil se soustředit, jak tam stál. Čelil nevyhnutelné smrti, to věděl, a našel útěchu pouze v tom, že zachránil Kyru. To mu to všechno vynahradilo a za to byl ochoten zaplatit.
Pohlédl na horizont a našel útěchu v tom, že se jí od tohoto podařilo utéct a odjela zpět do Androsu. Přemýšlel, jestli je v bezpečí a modlil se za to, aby byla.
Kyle bojoval na výbornou, bojoval celé hodiny, jeden muž proti oběma armádám a zabil jich tisíce. Ale věděl, že nyní už je příliš slabý na to, aby pokračoval. Bylo jich prostě příliš mnoho a zdálo se, že jejich počet nebere konce. Ocitl se uprostřed války, do země ze severu proudili skřítci, zatímco Pandesiané přicházeli z Jihu a už s nimi oběma nemohl bojovat dál.
Kyle pocítil v žebrech náhle bolest, jak k němu zezadu přispěchal skřítek a bodl ho do zad rukojetí své sekery. Kyle se otočil se svou holí a udeřil skřítka do krku a skolil ho – ale v ten samý okamžik přistoupili dva pandesianští vojáci a udeřili ho svými štíty. Bolest v jeho hlavě byla až příliš a Kyle padl k zemi a tentokrát věděl, že nadobro. Byl příliš slabý na to, aby znovu vstal.
Kyle zavřel oči a v mysli mu proletěla vzpomínka na jeho život. Uviděl všechny Hlídače, lidi, kterým po staletí sloužil, uviděl všechny lidi, které znal a miloval. A ze všech nejvíce Kyřin obličej. Jediná věc, které litoval, byla, že už ji neuvidí předtím, než zemře.
Kyle pohlédl vzhůru, zatímco k němu přistoupili tři ohavní skřítkové a pozvedli své halapartny. Věděl, že už to přišlo.
A jak se s nimi přiblížili, jeho vnímání zesílilo. Byl schopen slyšet zvuk větru; skutečně cítit svěží, chladný vzduch. Poprvé za staletí se cítil skutečně naživu přemýšlel, proč nikdy nebyl schopen skutečně ocenit život až do momentu, než je téměř mrtev.
Jak Kyle zavřel oči a připravil se na to přijmout smrt, najednou zahřměl výkřik. Vyrušilo ho to z jeho snění. Zamrkal a pohlédl vzhůru a spatřil něco, co se vynořilo mezi oblaky. Nejprve si Kyle myslel, že to jsou andělé, kteří přichází pro jeho mrtvé tělo.
Ale poté viděl, jak skřítci nad ním ztuhli sami zmatením, všichni si prohlíželi nebe – a Kyle věděl, že to je skutečné. Bylo to něco jiného.
A poté, jak z toho kousek zahlédl, se mu zastavilo srdce.
Draci.
Kroužilo tam hejno draků, rozzlobeně se vrhali střemhlav dolů a plivali oheň. Rychle se přiblížili s roztaženými drápy a plivali své plameny a bez varování najednou zabili stovky vojáků a skřítků. Vlna ohně se přivalila a rozšířila a za okamžik skřítci, kteří stáli nad Kylem, byli spálení na popel. Kyle, když viděl, jak se blíží plameny, uchopil ohromný měděný štít, který byl vedle něj a schoval se za ním, stočil se do klubíčka. Horko bylo intenzivní, jak se od něj odvalily plameny, málem mu popálily ruce, ale on vydržel. Mrtví skřítkové a vojáci na něm přistáli, jejich brnění ho dále chránilo, zatímco přišla další vlna plamenů, tato byla ještě silnější. Co bylo ironické bylo, že tito skřítkové a Pandesiané ho nyní před smrtí chránili.
Vydržel to, potil se, téměř neschopen vydržet to horko, zatímco se draci znovu a znovu vrhali střemhlav. Nebyl schopen to už déle vydržet a omdlel, modlil se vší svou silou, aby neshořel zaživa.
KAPITOLA SEDMÁ
Vesuvius stál na okraji útesu vedle Věže Kos, hleděl dolů na narážející vlny Smutku, pára stále stoupala z místa, kde se ponořil Ohnivý Meč – a zeširoka se usmíval. Podařilo se mu to. Ohnivý Meč byl ten tam. Okradl Věž Kosu, okradl Escalon a vzal jim to nejcennější. Jednou provždy snížil Plameny.
Vesuvius zářil, vzrušením se chichotal. V dlani mu stále tepalo z toho, že uchopil hořící Ohnivý Meč a podíval se dolů a viděl do ní vypálený znak. Prstem si přejel po čerstvých jizvách, věděl, že tam zůstanou navždy jako známka jeho úspěchu. Ta bolest byla oslepující a přesto ji vytlačil z mysli, přinutil ji, aby ho neobtěžovala. Vlastně se naučil si tu bolest užívat.
Nyní, po všech těch staletích, bude jeho lidu učiněno za dost. Už nebudou