Z nějakého důvodu téměř doufala, že ne. Zdálo se, že není úplně správné být tak silná, tak silná, jak silní ostatní být nedokázali.
Prostě to nebylo ...
Riley pár sekund trvalo, než si vybavila vhodné slovo.
Lidské.
Trochu se otřásla a pak Trudy řekla, "Půjdu zpět na kolej. Opravdu se potřebuji vyspat. Chceš jít se mnou?"
Trudy zavrtěla hlavou.
"Chci tu jen chvíli sedět," řekla.
Riley vstala ze své židle a rychle Trudy objala. Pak vyprázdnila svůj podnos a opustila studentskou unii. Zpátky na kolej to nebylo daleko a ulevilo se jí, že po cestě nespatřila žádné reportéry. Když se dostala ke vstupním dveřím na kolej, na chvilku se zastavila. Teď ji napadlo, proč se s ní Trudy nechtěla hned vrátit. Prostě nebyla připravena být zpátky na koleji.
Jak Riley stála u dveří, cítila se příliš podivně. Samozřejmě, že zde stráví noc. Žije tady.
Ale poté, co strávila nějaký čas venku, kde byl vyhlášen návrat k normálnosti, byla připravena vrátit se dovnitř budovy, kde byla zabita Rhea?
Zhluboka se nadechla a vešla předními dveřmi.
Nejdřív si myslela, že se cítí v pohodě. Ale když pokračovala do chodby, divný pocit sílil. Riley se cítila, jako by šla a pohybovala se pod vodou. Šla rovnou do svého pokoje a chystala se otevřít dveře, když její oči sklouzly na vzdálenou místnost na chodbě, na místnost, kterou sdílely Rhea a Heather.
Šla k ní a viděla, že dveře byly zavřené a ovinuté policejní páskou.
Riley tam stála, najednou hrozně zvědavá.
Jak to tam vypadá teď?
Byla místnost od posledního okamžiku, kdy ji viděla, uklizena?
Nebo tam ještě byla ještě Rheina krev?
Riley byla zachvácena strašlivým pokušením – ignorovat tuto pásku, otevřít dveře a vejít dovnitř.
Věděla, že tomuto pokušení nesmí podlehnout. A samozřejmě, že dveře byl zamčené.
Ale i tak ...
Proč mám tento pocit?
Stála tam, snažila se porozumět tomuto tajemnému nutkání. Začala si uvědomovat – mělo to co do činění se samotným vrahem.
Nemohla se ubránit myšlence ...
Pokud otevřu tyto dveře, budu moci nahlédnout do jeho mysli.
Samozřejmě, že to nedávalo žádný smysl.
A byla to skutečně děsivá myšlenka – nahlédnout do ďábelské mysli.
Proč? Ptala se sama sebe pořád dokola.
Proč chtěla pochopit vraha?
Proč pociťovala takovou nepřirozenou zvědavost?
Poprvé od okamžiku, co se celá tato hrozná věc stala, Riley náhle opravdu pocítila strach ...
... ne o sobě, ale ze sebe sama.
KAPITOLA ŠESTÁ
Následující den, v pondělí ráno, si byla Riley dost nejistá, když si sedala na své místo před hodinou psychologie pro pokročilé.
Koneckonců to byla první přednáška, které se zúčastnila, od Rheiny vraždy před čtyřmi dny.
Byla to také ona přednáška, na kterou se snažila připravit předtím, než s přítelkyněmi odešla do Kentaurova doupěte.
Účast byla dnes nevalná – mnoho lantonských studentů ještě nebylo připraveno vrátit se zpět ke studiu. Trudy tu byla také, ale Riley věděla, že její spolubydlící se také cítí nepříjemně v tomto shonu rychle se vrátit do "normálu." Všichni ostatní studenti byli nezvykle klidní, když zaujali jejich místa.
Pohled na profesora Branta Haymana, vcházejícího do místnosti, dal Riley trochu víc do pohody. Oděný v manšestru na akademický způsob působil mladě a pohledně. Vzpomněla si jak Trudy vyprávěla Rhee ...
"Riley ráda zapůsobí na profesora Haymana. Má pro něj slabost."
Riley se při té vzpomínce otřásla.
Rozhodně si nemyslela, že pro něj má "slabost".
Bylo to jen tím, že s ním poprvé studovala, když byla ještě v prváku. Ještě nebyl profesorem, ale čerstvým aspirantem. Už tenkrát si o něm myslela, že je to skvělý učitel – informativní, nadšený a někdy zábavný.
Dnes byl výraz doktora Haymana vážný, když si svou aktovku položil na stůl a podíval se na studenty. Riley si uvědomila, že se chystá jít přímo k věci.
Řekl, "Podívejte se, v místnosti máme růžového slona. Všichni víme, co to je. Potřebujeme vyčistit vzduch. Musíme o tom mluvit otevřeně."
Riley zadržela dech. Měla pocit, že se jí nebude líbit, co se bude dít dál.
Pak Hayman řekl ...
"Znal někdo z vás Rheu Thorsonovou? Nejen jako známého nebo někoho, na koho občas narazíte na na akademické půdě. Myslím, opravdu dobře. Jako přítelkyni."
Riley opatrně zdvihla ruku a Trudy taky. Nikdo jiný v učebně neudělal totéž.
Hayman se pak zeptal, "Jaké pocity vy dvě prožíváte od okamžiku, kdy byla zavražděna?"
Riley se trochu vyděsila.
Koneckonců to byla ta samá otázka, kterou už zaslechla od reportérů, kteří se v pátek ptali Cassie a Giny. Riley se podařilo vyhnout se těm reportérům, ale bude teď muset na tuto otázku odpovědět?
Připomněla si, že je na přednášce psychologie. Jsou tu od toho, aby takové otázky řešili.
I tak se ale Riley zamýšlela ...
Kde mám jen začít?
Ulevilo se jí, když Trudy promluvila.
"Vinna. Mohla jsem tomu zabránit. Byla jsem s ní v Kentaurově doupěti předtím, než se to stalo. Ani jsem si nevšimla, když odešla. Kdybych ji jen doprovodila domů ..."
Trudyn hlas utichl. Riley posbírala odvahu promluvit.
"Cítím se stejně," řekla. "Šla jsem se sama posadit stranou, když jsme se všichni dostaly do doupěte a Rhee jsem nevěnovala žádnou pozornost. Možná, kdybych ..."
Riley se odmlčela a potom dodala, "Mám také pocit viny. A ještě něco jiného. Myslím, že se cítím jako sobec. Protože jsem chtěla být sama."
Doktor Hayman přikývl. Se soucitným úsměvem řekl, "Takže ani jedna z vás nedoprovodila Rheu domů."
Po pauze dodal, "Hřích opomenutí."
Ten výraz Riley trochu překvapil.
Zdálo se, že se to zcela nehodí k tomu, co Riley a Trudy neudělaly. Znělo to příliš příznivě, ani zdaleka ne dost hrozně, sotva jako otázka života a smrti.
Ale samozřejmě, že to byla pravda.
Hayman se rozhlédl po zbytku třídy.
"A co vy ostatní? Už jste někdy udělali – anebo jste selhali a neudělali – podobnou věc v podobné situaci?