Právě teď se "normál", o kterém děkan mluvil, zřejmě navždy vytratil.
Po dlouhé době konečně schůzka skončila. Jak se studenti valili z budovy, venku už na ně čekali novináři. Hned se vrhli na Ginu a Cassie a začali jim pokládat nespočetně otázek. Riley se domnívala, že se jim podařilo zjistit, kdo dělal Rhee noc před její vraždou společnost.
Pokud ano, zřejmě věděli o Riley taky. Ale dosud si jí nevšimli. Možná měla štěstí, že Gina a Cassie dnes ráno Riley setřásly. Jinak by zde byla s nimi a musela by odpovídat na nemožné otázky.
Riley zrychlila, aby se vyhnula novinářům, a začala se mísit mezi ostatní studenty. Když šla, slyšela, jak reportéři znovu a znovu popichují Ginu a Cassie stejnou otázkou ...
"Jak se cítíte?"
Riley pocítila záchvěv hněvu.
Co je to za otázku? říkala si.
Co očekávaly, že Gina a Cassie odpoví?
Riley neměla tušení, co by sama řekla – snad jen to, aby ji reportéři nechali sakra na pokoji.
Stále se utápěla ve zmatených a hrozných pocitech – znecitlivujícím šok, přetrvávající nedůvěře, mučivé hrůze a mnohých jiných. Nejhorší pocit ze všech byl pocit provinění, že jí nepotkal Rhein osud.
Jak by mohla ona nebo její přátelé toto zformulovat do slov?
Jak se jich na to mohl vůbec někdo ptát?
Riley se probojovala do jídelny ve studentské unii. Ještě neměla snídani a právě si začínala uvědomovat, že má hlad. V bufetu si dala slaninu a vejce a nalila si pomerančový džus a kávu. Pak se rozhlédla po místě k sezení.
Její oči rychle přejely k Trudy, která seděla sama u stolu, odvrácená od ostatních v místnosti, a jedla svou snídani.
Riley nervózně polkla.
Troufá si na to přisednout si k Judy?
Mluvila by s ní Trudy?
Od včerejšího večera, kdy Trudy řekla hořce Riley, aby šla spát, neprohodily jediného slova.
Riley sebrala odvahu a hledala si cestu přes místnost k Trudyně stolu. Aniž by cokoliv řekla, dala svůj podnos na stůl a sedla si vedle své spolubydlící.
Na pár okamžiků měla Trudy svěšenou hlavu, jako by si nevšimla, že tam Riley je.
Konečně, aniž by na Riley pohlédla, Trudy řekla, "rozhodla jsem se na setkání nejít. Jaké to bylo?"
"Byl to vopruz," řekla Riley. "Taky jsem tam neměla chodit."
Na okamžik se zamyslela a pak dodala, "Heather tam taky nebyla."
"Ne," řekla Trudy. "Slyšela jsem, že její rodiče dnes ráno přišli a odvezli ji domů. Myslím, že nikdo neví, kdy se zase vrátí zpátky do školy – nebo jestli se vůbec kdy vrátí. "
Trudy se konečně podívala na Riley a řekla, "Slyšela jsi o tom, co se stalo s Rory Burdonem?"
Riley si vzpomněla, jak se jí Hintz včera v noci na Roryho zeptal.
"Ne," řekla.
"Včera pozdě v noci se v jeho bytě objevili policajti a bušili na dveře. Rory neměl tušení, co se děje. Ani nevěděl, co se stalo s Rheou. Byl vyděšený k smrti, že půjde do vězení, a ani nevěděl proč. Policie ho vyslýchala, než nakonec zjistili, že to není jejich chlápek, a poté odešli."
Trudy lehce pokrčila rameny a dodala, "Chudák. Neměla jsem zmiňovat jeho jméno tomu hloupému šéfovi policie. Ale on se neustále ptal na tyto otázky, nevěděla jsem, co jiného říci."
Mezi nimi se rozhostilo ticho. Riley zjistila, že přemýšlí o Ryanu Paigeovi a jak zmínila jeho jméno Hintzovi. Zašli policisté včera večer také za Ryanem? Bylo to pravděpodobné, ale Riley doufala, že ne.
Pocítila ale úlevu, že Trudy je s ní alespoň ochotna mluvit. Možná by to teď Riley mohla vysvětlit.
Pomalu pronesla, "Trudy, když sem policajti poprvé přijeli, ta policistka se mě zeptal, co vím a jsem jí o tom nemohla lhát. Musela jsem říct, že jsi byla včera večer s Rheou. Také jsem jí musela říct o Cassie a Gině a Heather."
Trudy přikývla. "Chápu to, Riley. Nemusíš to vysvětlovat. Rozumím tomu. A omlouvám se ... je mi líto, že jsem s tebou jednala jako ..."
Trudy náhle tiše vzlykala, její slzy volně padaly do jejího podnosu se snídaní.
Řekla, "Riley, byla to moje chyba? Mám na mysli, co se stalo s Rheou?"
Riley mohla jen stěží věřit svým uším.
"O čem to mluvíš,Trudy? Samozřejmě že ne. Jak by to být tvoje chyba?"
"No, včera jsem byla tak hloupá a opilá a nevěnovala jsem žádnou pozornost tomu, co se děje, a já si ani nepamatuju, kdy Rhea opustila Kentaurovo doupě. Holky říkaly, že odešla sama. Možná, kdybych ..."
Trudyn hlas utichl, ale Riley věděla, co zůstalo nevyřčené ...
"... možná kdybych Rheu doprovodila domů."
A Riley také pociťovala strašné výčitky svědomí.
Konec konců by si mohla položit stejnou otázku.
Kdyby neodešla z Kentaurova doupěte sama, a kdyby byla kolem, když se Rhea chystala k odchodu, a kdyby Rhee nabídla, že ji doprovodí domů ...
To slovo, kdyby ...
Riley si nikdy nepředstavovala, jak hrozné slovo to je.
Trudy dál tiše plakala a Riley nevěděla, co dělat, aby se cítila lépe.
Přemýšlela, proč ona sama nepláče.
Samozřejmě, že už se včera v noci v posteli vyplakala. Ale jistě neplakala dost – ne nad něčím tak strašným. Jistě ji ještě hodně pláče čeká.
Seděla, dloubala se ve své snídani, zatímco si Trudy otírala oči a smrkala a trochu se uklidnila.
Trudy řekla, "Riley, přemýšlím nad tím, proč? Mám na mysli, proč Rhea? Bylo to něco osobního? Nenáviděl ji někdo tolik, že se rozhodl ji zabít? Nechápu, jak je to vůbec možné. Nebyl nikdo, kdo by Rheu nenáviděl. Proč by Rheu někdo nenáviděl?"
Riley neodpověděla, ale uvažovala o tomtéž. Také uvažovala o tom, zda policie už našla nějaké odpovědi.
Trudy pokračovala, "A zabil ji někdo, koho známe? Je možná na řadě jedna z nás? Riley, já mám strach."
Riley opět neodpověděla.
Byla si však jistá, že Rhea svého vraha znala. Nevěděla, proč si je jistá – nebyla policajt a o zločincích nevěděla téměř nic. Ale její instinkt jí říkal, že Rhea znala svého vraha a věřila mu – až do okamžiku, kdy bylo příliš pozdě, aby se zachránila.
Trudy se rozhodně zadívala na Riley a pak řekla, "Zdá se, že se nebojíš."
Riley to zaskočilo.
Poprvé jí to došlo ...
Ne, já nemám strach.
Pociťovala všechny emoce na světě – pocit viny, smutku, šok – a ano, hrůzu. Ale její zděšení