– Mnn, ano! – stařec stál v pozoru. Ottila pohlédl na slabinu těla a s vypoulenýma očima zvedl hlavu, házel hlavou až do konce a viděl jen ospalý plexus.
– Sedět kurva!! zařval. Desátník seděl ve výchozí poloze.
– Vzpomněl jsem si. Kazeta… tady muž ztratil nos…
– Pamatujete?
– To je pravda!!
– Takže ho budeme hledat. Sám … – A Ottila strčil prst do stropu. – zeptal se mě na půl dne. Velmi žádal, abych tuto záležitost osobně osobně převzal. Tak řečeno, převzal osobní kontrolu.
– Bože?
– Ne, ty blázne, maršále. Nuuu, náš bože. Řekl, že nikdo není hodnější … – Ottila skočila na kolena, stála podřízená a převzala kontrolu nad situací.
– A jak ho budeme hledat. Toto je příběh? Navíc zemřeli.
– Kdo jsou?
– No, tyto hlavní postavy zemřely dávno… a Gogol je hlavní svědek, stejný… no, mrtvý.?! To není humor.. Ahhh?
– Blázne. – Bug vyskočil z klína Incephalopath. – Hledáme pomník na ukradené měděné desce. Buď bezdomovci, nebo podvodníci. Přesto je to památník NOSU a možná… starožitnosti.!?
– A kdo tady zůstane?
– Isolde a Izzy pro hlavní.
– Je stále malý?
– Nic není malé, už jsem věděl, že žena v jeho letech.
– K tomu není potřeba mnoho mysli: řekni to, plivni a šli…
– Jak to vědět, jak to vědět…
– Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…
– Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.
Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.
– Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.
– Nemám peníze ani léky.
– No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.
– A pokud to nenajdeme?
– A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.
– Jak to?
– A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?
– To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?
– Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!
– A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?
– Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…
– Co?
– Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.
– A pokud není dost peněz?
– Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.
– Co to sedíš? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…
Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:
«Nedělejte si starosti. Nechali jsme urgentní úkol do Petrohradu. Zůstanete na místě Incephalate a Izya – místo mě.. Já!»
A dole je přidání dalšího rukopisu:
«Promiň, Pupsiku, vrátím se, jak musím! Zatímco tvá Blecha jde nahoru. Počkej na mě a vrátím se. Možná…»
Izya si přečetla poznámku a psala na list v rukopisu svého otce a Intsefalopata, schovala ji do kapsy a otřela nápis ze dveří.
– No, stará koza, máš to. – Vzal jsem si mobilní telefon a poslal SMS otci. Potom vešel do domu a dal poznámku své matce. Četla a pokrčila rameny.
Nechte ho jezdit. Vyměníme to. A ani slovo o pokračování otce. Rozumíš?
– Samozřejmě, matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.
– co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.
– A křičí na mě spravedlivě?
– Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.
– Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?
– Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.
– Ano. Mami, můžu se projít po řece?
– Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…
– Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…
APULAZ 3
– Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…
– Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.
Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.
– Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.
– Nemám peníze ani léky.
– No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.
– A pokud to nenajdeme?
– A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.
– Jak to?
– A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?
– To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?
– Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!
– A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?
– Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…
– Co?
– Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.
– A pokud není dost peněz?
– Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.
– Proč sedíte? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…
Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:
«Nedělejte