“Potřebujeme, abys našla štít,” řekl. “A abys našla štít, musíš nejprve najít svého otce. On a jenom on ním disponuje. A abys ho našla, musíš najít svůj sabat. Tvůj opravdový sabat.”
“Ale já nemám tušení, kde začít,” řekla. “Já dokonce ani nevím, proč jsem se ocitla na tomto místě a v tomto čase. Proč Itálie? Proč 1790?”
“Odpovědi na tyto otázky musíš objevit sama. Ale ujišťuji tě, že máš hodně zvláštní důvody, aby ses ocitla zpátky v tomto životě.
Potkat určité lidi, vykonat určité věci. A tohle místo a čas tě dovedou ke štítu.”
Caitlin přemýšlela.
“Ale já ani netuším, kde je můj otec. Nemám ponětí, kde začít.”
Otočil se na ní a usmál se. “Ale máš,” odpověděl. “To je tvůj problém. Nevěříš své intuici. Musíš se naučit hledat hluboko uvnitř sebe. Vyzkoušej to teď. Zavři oči, zhluboka dýchej.”
Caitlin udělala to, co řekl.
“Zeptej se sama sebe: kam musím jít dál?”
Caitlin si namáhala mozek. Nic se nestalo.
“Poslouchej zvuk svého dechu. Nech svou mysl, ať se uklidní.”
Když to Caitlin udělala, když se opravdu soustředila a uvolnila, v mysli jí začali probíhat obrazy. Nakonec otevřela oči a podívala se na něj.
“Vidím dvě místa,” řekla. “Florencii a Benátky.”
“Ano,” řekl. “Velmi dobře.”
“Ale jsem z toho zmatená. Kam mám jít?”
“Na cestě neexistujou žádné špatné rozhodnutí. Každá cesta tě jednoduše přivede na jiné místo. Výběr je na tobě. Máš velmi silný osud, no taky máš svobodnou vůli. Můžeš si vybrat každý krok. Například teď se potýkáš s rozhodující volbou. Ve Florencii si splníš své závazky, dostaneš se blíž ke štítu. To je to, co se od tebe vyžaduje. No v Benátkách se nachází tvé srdeční záležitosti. Musíš si vybrat mezi tvou misí a tvým srdcem.”
Caitlinino srdce jako by vyletělo.
Srdeční záležitosti. Znamená to, že Caleb je v Benátkách?
Cítila, že její srdce ji táhne do Benátek. Zároveň však věděla, že Florencie je místo, kde by měla být, aby mohla udělat to, co se od ní očekává.
Už teď se cítila být rozpolcená.
“Teď jsi dospělá žena,” řekl. “Rozhodnutí je na tobě. Ale pokud budeš následovat své srdce, přijde žal,” varoval ji. “Cesta srdce není nikdy jednoduchá. A nikdy očekávaná.”
“Cítím se tak zmatená,” řekla.
“Nejlepší práci děláme ve snech,” řekl. “Vedle je klášter, ve kterém můžeš v noci spát, odpočinout si a rozhodnout se až ráno. Do té doby se úplně zotavíš.”
“Děkuji,” řekla, natáhla se a chytla ho za ruku.
Obrátil se k odchodu a když to udělal, její srdce se rozbušilo. Byla tady ještě jedna otázka, kterou se ho potřebovala zeptat, ta nejdůležitější ze všech. No část z ní měla příliš velký strach. Třásla se. Otevřela ústa a chystala se promluvit, no měla v nich úplně sucho.
Kráčel dolů chodbou a právě se chystal odbočit za roh, když konečně nasbírala odvahu.
“Počkejte!” zakřičela. Pak jemněji dodala, “Prosím, mám ještě jednu otázku.”
On se zastavil, no zůstal stát zády k ní. Bylo divné, že se na ní neotočil, jako kdyby vycítil, na co se ho chce zeptat.
“Moje dítě,” řekla tichým, třesoucím se hlasem. “Je on…ona…přežilo to? Cestu? Jsem pořád těhotná?”
Pomalu se otočil a podíval se na ní. Pak zklonil pohled.
“Je mi to líto,” řekl nakonec tak potichu, že si nebyla jistá, jestli ho slyšela. “Vrátila jsi se v čase. Děti se můžou pohybovat pouze dopředu. Tvé dítě žije, no ne v tomto čase. Pouze v budoucnosti.”
“Ale…” začala rozechvěně, “Já myslela, že upíři můžou cestovat v čase pouze zpátky, ne dopředu.”
“Pravda,” řekl. “Obávám se, že tvoje dítě žije na místě a v čase bez tebe.” Opět zklonil pohled. “Je mi to tak moc líto,” dodal.
S těmito posledními slovy se otočil a odešel.
A Caitlin se cítila, jako kdyby jí někdo zabodl do srdce dýku.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Caitlin seděla ve strohém pokoji Františkánského kláštera a přes otevřené okno se dívala ven do noci. Konečně přestala plakat. Uplynuli hodiny od chvíle, kdy opustila kněze, od chvíle, kdy se dozvěděla zprávy o svém ztraceném dítěti. Nebyla schopná zastavit proud slz, nebo přestat myslet na život, jaký bude vést. Všechno to bylo příliš bolestivé.
Ale po dlouhých hodinách se konečně vyplakala a vše, co jí teď zůstalo, byly vyschnuté slzy na její tvářích. Podívala se ven z okna, aby se trochu rozptýlila, a zhluboka dýchala.
Příroda Umbrie se před ní rozprostírala a z tohoto výhodného místa mohla vysoko na kopci vidět skalnaté kopce Assisi. Byl úplněk, který jí poskytoval dostatek světla na to, aby viděla, že se nachází v opravdu nádherné krajině. Její výhled lemovali malé, venkovské chatky, z jejich komínů se zvedal dym a už teď cítila, že tohle byl mnohem tišší a klidnější kus historie.
Caitlin se otočila a prohlížela si svůj malý pokoj, osvícený jenom měsíčním svitem a malou svíčkou, která hořela zavěšená na stěně. Byl celý udělaný z kamene a s jednoduchou postelí v rohu. Udivovala se nad tím, že se už zdálo být jejím osudem, vždycky skončit v klášteře. Toto místo už nemohlo být odlišnější jako Pollepel, no stejně jí tento malý, středověký pokoj připomínal ten, který měla na ostrově. Byl navržen k přemýšlení nad samým sebou.
Caitlin prozkoumala hladkou, kamennou podlahu a vedle okna uviděla dva malé otisky, několik palců od sebe, ve tvaru kolena. Přemýšlela, kolik jeptišek se tady asi modlilo, klečelo před oknem. Tento pokoj byl pravděpodobně využíván po stovky let.
Caitlin přešla k malé posteli a lehla si na ní. Byla to jenom kamenná deska s nejmenším kouskem slámy. Snažila se pohodlně uložit, lehla si na bok—a pak něco ucítila. Natáhla se, vytáhla to a s úžasem si uvědomila, co to bylo: její deník.
Držela ho a byla tak šťastná, že ho má pořád u sebe. Její starý dobrý přítel, zdálo se, že to bylo to jediné, co přežilo cestu zpátky. Držela ho, tuhle opravdovou, hmotnou věc, která ji donutila uvědomit si, že tohle všechno nebyl jenom sen. Byla opravdu tady. Všechno se to opravdu stalo.
Moderní pero vypadlo ze stránek deníka a přistálo jí v klíně. Chytila ho a prozkoumávala. Přemýšlela.
Ano, rozhodla se. To bylo přesně to, co musela udělat. Psát. Zpracovat to. Všechno se stalo tak rychle, téměř ani neměla čas se pořádně nadechnout. Potřebovala si to přehrát v mysli, přemýšlet o tom všem, vzpomínat. Jak se sem dostala? Co se stalo? Kam směřovala?