Když to udělal, kostelní zvony se rozezněly.
Caitlin viděla, jak se k ní odevšad přibližují pochodně. Jak hlídač pořád křičel a zvony pořád zněli, lidé přicházeli ze všech stran. Byl to hon na čarodějnice a zdálo se, že všichni směřují přímo k ní.
Caitlin přidala a utíkala tak rychle, že ji z toho boleli žebra. Lapala po dechu a právě včas se jí podařilo dorazit k dubovým dveřím kostela. Vykopla je a s prásknutím je za sebou zavřela.
Vevnitř se zoufale rozhlížela kolem a všimla si pastýřskou hůlku. Popadla ji a zasunula do dvojitých dveří, čím je zablokovala.
Ve vteřině, kdy to udělala, uslyšela u dveří obrovský úder způsobený desítkami rukou, které na ně bušili. Dveře se třásli, no nepustili. Hůlka držela—alespoň prozatím.
Caitlin rychle prozkoumala místnost. Kostel byl, díkybohu, prázdný. Byl obrovský a jeho stropy se tyčili stovky stop do výšky. Bylo to chladné, prázdné místo, stovky lavic na mramorové podlaze; na vzdáleném konci, nad oltářem, viselo několik hořících svíček.
Jak se dívala, mohla by odpřísáhnout, že na opačném konci místnosti spatřila nějaký pohyb.
Bušení bylo čím dál intenzivnější a dveře se začali pořádně třást. Caitlin vyskočila do akce a utíkala dolů uličkou směrem k oltáři. Když k němu přistoupila, viděla, že měla pravdu: někdo tam byl.
Potichu klečíc, zády k ní, tam byl kněz.
Caitlin přemýšlela, jak to všechno dokáže ignorovat, ignorovat její přítomnost, jak může být v takovou chvíli tak hluboce ponořený do modlitby. Doufala, že ji nevydá tomu davu venku.
“Zdravím?” řekla Caitlin.
Neotočil se.
Caitlin se náhlila na opačnou stranu a postavila se mu tváří v tvář. Byl to starší muž s bílými vlasy, hladce oholený, s bledě modrýma očima, které při jeho modlitbě vypadali, jako kdyby se dívali někam do neznáma. Neobtěžoval se s tím, aby se na ní podíval. Bylo tam taky něco jiného, co z něj vycítila. Dokonce i v jejím momentálním rozpoložení dokázala říct, že je na něm něco zvláštního. Věděla, že patřil k jejímu druhu. Byl to upír.
Bušení bylo pořád hlasitější a když se jeden z pantů zlomil, Caitlin se se strachem ohlédla za sebe. Tento dav se zdál být odhodlaný a ona nevěděla, kam jinam jít.
“Pomozte mi, prosím!” naléhala Caitlin.
On ještě chvíli pokračoval ve své modlitbě. Nakonec, bez toho aby se na ní podíval, řekl: “Jak můžou zabít něco, co už je mrtvé?”
Dřevo se začalo štípat.
“Prosím,” naléhala. “Nevydejte mě jim napospas.”
Pomalu vstal, tiše a vyrovnaně, a ukázal na oltář. “Tam,” řekl. “Za závěs. Je tam poklop. Jdi!”
Sledovala jeho prst, no viděla jenom veliké podium, pokryté saténovou tkaninou. Utíkala k němu, odhrnula tkaninu a spatřila poklop. Otevřela jej a natlačila své tělo do malého prostoru.
Zastrčená vevnitř vykoukala přes malou prasklinu. Sledovala, jak kněz pospíchá k bočním dveřím a s překvapivou sílou je vykopává.
Právě když to udělal, dav vykopl hlavní přední dveře a začal proudit dovnitř přes uličku.
Caitlin rychle zatáhla celou záclonu. Doufala, že ji nespatřili. Sledovala dění přes malou škáru ve dřevě a viděla právě dost na to, aby spozorovala, že se dav řítí uličkou, zdánlivě právě k ní.
“Tím směrem!” křičel kněz. “Upírka utíkala tamtím směrem!”
Ukázal na boční dveře a dav se náhlil přímo přes ně a zpátky do noci.
Po několika vteřinách nekonečný roj těl opustil kostel a všude konečně zavládlo ticho.
Kněz za sebou zavřel a zamkl dveře.
Slyšela jeho kroky, jak k ní kráčí, a Caitlin, třesouc se strachem a zimou, pomalu otevřela poklop.
Odhrnul záclonu a podíval se dolů na ní.
Jemně natáhl ruku.
“Caitlin,” řekl a usmíval se na ní. “Čekali jsme na tebe už velmi dlouhou dobu.”
KAPITOLA DRUHÁ
Řím, 1790
Kyle stál ve tmě a zhluboka dýchal. Bylo jenom málo věcí, které nenáviděl více, než stísněné prostory a jak se v černotě natáhl a ucítil kámen, který ho věznil, začal se potit. Chycený do pasti. Nic horšího pro něj neexistovalo.
Zahnal se a pěstí udělal díru přímo do kamene. Ten se rozbil na kousky a on si musel zakrýt oči před denním světlem.
Pokud Kyle něco nenáviděl více než být chycen do pasti, byl to zásah denního světla přímo do obličeje, zvláště pokud na sobě neměl své obaly na kůži. Rychle přeskočil přes sutiny a našel útočiště za zdí.
Kyle zhluboka dýchal a dezorientovaný prozkoumával své okolí, zatímco si z očí otíral prach. Tohle bylo to, co na cestování v čase nenáviděl: nikdy přesně nevěděl, kde se ocitne. Nedělal to už po staletí a nebyl by to udělal ani teď, kdyby nebylo toho neskutečného trnu v jeho patě, Caitlin.
Po tom, jak opustila New York, Kylovi netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že tahle válka je vyhraná jenom částečně. Protože ona byla pořád na svobodě a pátrala po štítu, věděl, že nikdy nebude mít klid. Byl na pokraji vítězství v této válce, téměř si zotročil celou lidskou rasu, téměř se sám stal absolutním vůdcem celé upířské rasy. No ona, ta patetická malá holka, ho zastavila. Dokud byl štít ve hře, nemohl dosáhnout absolutní moci. Neměl na výběr, musel ji vystopovat a zabít. A pokud to znamenalo cestování v čase, pak to bylo to, co udělá.
Kyle, ztěžka dýchajíc, vzal obal na kůži a obalil si své ruce, krk a trup. Podíval se kolem a uvědomil si, že je v mauzóleu. Podle jeho značení vypadalo římsky. Řím.
Nebyl tady už hodně dlouhou dobu. Rozbitím mramoru rozvířil až příliš mnoho prachu, sediment hustě visel v denním světle a díky tomu to bylo těžké říct s jistotou. Zhluboka se nadechl, vzchopil se a směřoval ven.
Měl pravdu: byl to Řím. Podíval se ven, zbadal italské cypřiše a věděl, že nemůže být nikde jinde. Uvědomil si, že stojí na vrcholu Římského fóra, jeho zelená tráva, jeho kopce a údolí a rozpadající se památky se před ním rozprostírali na mírném svahu. Přineslo mu to staré vzpomínky. Zabil tady mnoho lidí, kdysi, když toto místo plnilo svou funkci a sám tady byl jednou téměř zabit. Při tom pomyšlení se usmál. Tohle bylo místo pro něj.
A bylo to perfektní místo, na kterém se ocitnout. Pantheon nebyl daleko a za několik minut mohl stát před soudci z římského Velkého koncilu, nejmocnějšího sabatu, a získat všechny odpovědi, které potřeboval. Už brzy bude vědět, kde se Caitlin nachází a pokud všechno půjde dobře, získá jejich povolení zabít ji.
Ne, že by to povolení potřeboval. Byla to jenom zdvořilost, upířská etiketa, následování tisíc let staré tradice. Upíř si vždycky vyžádal povolení, pokud chtěl někoho zabít na cizím území.