„Zbloudilí,“ dokončil za ni David. „Poslali jsme jim signál, že jsme tady.“
Oliver cítil, jak mu z obličeje mizí barva. Konečně pochopil, proč byl italský vidoucí tak vyděšený. V podstatě poslali signál všem zbloudilým vidoucím, že sem mají přijít a hrabat se v historii.
„Rychle,“ vyhrkl Oliver. „Zmizíme odtud.“
Hazel ho vzala za paži. „Víš jistě, že mu můžeme věřit?“
„Tím, že sem přišel, hodně riskoval,“ pronesl Walter.
Oliver si tak jistý nebyl.
„Davide, můžeš ho požádat, aby ti řekl víc? Může nějak dokázat, že je takový, jaký tvrdí?“ zeptal se.
David se podíval na chlapce a italsky ho o něco požádal. „Jmenuje se Gianni,“ překládal. „Prý může dokázat, že mu můžeme věřit.“
Chlapec, Gianni, udělal krok kupředu a vyjmul z kapsy bronzový klíč. Podal ho Oliverovi.
Ten netušil, proč mu ho Gianni dává, ale převzal ho. Několikrát ho obrátil v dlani a pak pochopil.
Na jeho zadní straně byl povědomý symbol. Obruč se třema očima. Symbol Školy pro Vidoucí.
Oliverovi zacukalo v koutku. Ten symbol mu připomínal domov.
Ukázal ho ostatním. Walter přikývl, stačilo mu to. Hazel ale složila ruce na hrudi.
„Stejně si nejsem jistá,“ řekla.
Její skepticismus připomněl Oliverovi, jaké pocity měl z Davida. Ten ale už ukázal, že je platným členem výpravy a Oliver mu teď plně důvěřoval. Jejich ochránce by je nezavedl do nebezpečí.
„Pokud David říká, že Giannimu můžeme věřit, myslím, že mu můžeme věřit,“ řekl.
David se hrdě usmál. „Hazel, přísahám, že je Gianni tím, co o sobě říká. Je vidoucí. Je přítel, kterého za námi poslali.“
Hazel se kousla do rtu, jako by stále přemýšlela, ale pak přikývla. „Statisticky vzato bude asi nebezpečnější zůstat tady na ulici než jít s ním. Souhlasím.“
Walter obrátil oči v sloup. „Samozřejmě, že se Hazel rozhoduje na základě statistik!“
Přátelé se nechali vést Giannim, chlapcem z renesančního Říma, a dali se do běhu.
KAPITOLA ŠESTÁ
Profesorka Obsidiánová seděla ve své kanceláři a hleděla do mísy s vizemi. Držela u ní téměř nepřetržitou stráž a ignorovala přitom všechny náznaky únavy, které ji nutily ke spánku, všechny příznaky hladu, které ji nutily něco sníst. Nic nebylo důležitější než nalezení Olivera Bluea a jeho konečné zničení.
Bylo ale těžké s únavou bojovat. Profesorka ztratila pojem o čase. Možná už tu seděla dva dny? Nebo tři? Její život se změnil v neustálé zírání do mísy, naslouchání výkřikům plukovníka Kaina venku – ten cvičil Christophera Bluea v temném umění.
Při té myšlence se musela pousmát. Tentokrát nehrozilo, že něco selže. Christopher v sobě měl tu nejnebezpečnější magii. V kombinaci s nejlepším výcvikem, který mohla temná armáda poskytnout a Chrisovou nekonečnou touhou zabít Olivera, to tentokrát muselo vyjít.
Jen by si přála, aby si jejich krysa pospíšila. K čemu jim bylo, že dostali špeha do Ametystovy Školy pro Vidoucí, špeha, který měl připravit past, která by Olivera vylákala ven, když to všechno tak dlouho trvalo?
Možná by měla vyvolat dalšího. Někoho, kdo by to trochu urychlil. Možná že by našla někoho přímo ve škole, někoho, koho by zmanipulovala. Trochu si přitom užila cestování v čase. Popravdě, čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se jí ta myšlenka zamlouvala. Ve Škole pro Vidoucí prostě musel být nějaký student, který se cítil nespokojeně. Tvarování citlivé mladé mysli – jako u Malcolma Mstivého a teď Christophera Bluea – patřilo vždy k jejím oblíbeným činnostem.
Ano, přiměje jednoho ze studentů, aby konal tak, jak mu ona poručí.
Ještě dřív, než se rozhodla, se v její míse něco zatřepotalo.
Profesorka Obsidiánová sebou trhla. Napřímila se a pak se sklonila k míse. Skrz tmavé bouřkové mraky, které celé dny zakrývaly její výhled, viděla třpytivé fialové vířící světlo.
Okamžitě poznala, na co to kouká. Portál. Oliver Blue byl v pohybu.
Ucítila vzrušení. Upřeně sledovala obraz a pak se jí rozbušilo srdce.
Viděla ho! Olivera Bluea!
Stál na ulici plné zdobených staveb. Profesorka Obsidiánová se zamračila. Snažila se určit stavební sloh.
„Řím?“ zamumlala tiše. „16. století?“
Sledovala děj v míse. Svíral se jí přitom žaludek. Oliver se radil se svými otravnými přáteli. Pak k nim přiběhl nějaký další kluk.
Celá skupina potom doběhla k cihlové zdi a kluk stiskl několik cihel. Zeď se rozestoupila.
Profesorka Obsidiánová okamžitě poznala, co se děje. Kluk byl místní vidoucí a vedl Olivera Bluea do bezpečí jeho školy! Jakmile vejdou dovnitř, ztratí je z dohledu!
Zmocnila se jí frustrace. Praštila pěstí do stolu, nezvládala svůj vztek. Rozzuřeně zavrčela.
„Ať jde kamkoli, ten malý zmetek vždycky najde někoho, kdo mu pomůže!“ vykřikla.
Přešla k oknu a odfrkla si. Opřela se o parapet. Další tři dny zírání do mísy už nevydrží. Viděla toho dost, aby odhadla, že je Oliver Blue v Římě 16. století. Navíc měl náskok i místní podporu. Nebylo času nazbyt.
Rozrazila okno a nevšímala si přitom deště, který se jí opřel do obličeje.
„Je čas!“ vykřikla k temnému nebi.
Její hlas se zesíleně nesl nad pozemky jako zvuk zvonu.
Pak odpochodovala zpátky ke stolu a usedla na svůj trůn. O chvilku později slyšela, jak se otvírají dveře. Vešel plukovník Kain, Christopher Blue a Malcolm Mstivý. Poslechli její volání. Chlapci vypadali jako zmoklé slepice, byli pokrytí blátem a rudí vyčerpáním. Bylo příjemné je takhle vidět.
„Sednout,“ pronesla profesorka ostře.
Udělali, co jim poručila. Naprostou poslušnost měla profesorka Obsidiánová nejraději.
„Našla jsem Olivera Bluea,“ oznámila jim. „Nesmíme ztrácet čas. Okamžitě musíte za ním.“
Christopher se zatvářil zničeně. „Ale já od rána cvičil a teď je skoro půlnoc. Jsem vyčerpaný.“
Profesorka Obsidiánová ucítila záchvěv podráždění. Tihle studenti jsou vždycky tak ukňouraní. Poskytovala jim to nejlepší vzdělání, nejtemnější moc, možnost prosperovat a uspět, ovládnout vesmír. A oni se jí za to odvděčili věčnými stížnostmi.
„Seděla jsem tu tři dny. Čekala jsem na tenhle signál,“ řekla profesorka Obsidiánová. „Kdybys dělal totéž,