Chris šokovaně zamrkal. Slyšel, jak se Obsidiáni kolem zavrtěli na svých místech. Slova profesorky Obsidiánové je očividně překvapila.
„Cvičit?“ vyhrkl Malcolm. „A co trest?“
Profesorka Obsidiánová ho ignorovala. Nespouštěla oči z Chrise.
„Cvičit?“ zopakoval Chris.
„Ano. Pořádně. Tvoje moc je příliš silná pro kteréhokoli mého učitele.“
Profesorka luskla prsty a dveře za ní se prudce otevřely. Do kanceláře vešel muž. Byl oblečený v dlouhé černé kápi, která mu kryla jak obličej, tak i celé jeho tělo. Jediná viditelná věc byly jiskřivě modré oči zbloudilého vidoucího.
„Tohle je tvůj nový trenér,“ řekla profesorka Obsidiánová Chrisovi. „Plukovník Kain.“
Chris ho okamžitě poznal. Byl to jeden z bojovníků temné armády, která bojovala se sestrou Juditou v Anglii.
Rozbušilo se mu srdce a zatočila hlava. Před chviličkou ještě čekal nějaký brutální trest a teď zjistil, že ho bude cvičit voják temné armády! To tedy byl zvrat.
I přes snahu tvářit se neutrálně, cítil Chris, jak se mu v koutku úst formuje úsměšek. Když byl koncem sedmnáctého století v Anglii a bojoval po boku temné armády, cítil, jak ho to k ní táhne. Jako kdyby mu něco říkalo, že k ní patří víc než do Obsidiánové školy. A teď se mu jeho přání plnilo.
„Bude to extrémně těžké,“ vyštěkla profesorka Obsidiánová a přitáhla tak k sobě jeho pozornost.
Chris rychle přikývl. „Rozumím. Budu se opravdu snažit, madam,“ vyhrkl.
Ředitelka se odmlčela, stiskla rty, jako kdyby ještě nad něčím uvažovala.
V Chrisovi se kroutily vnitřnosti. Profesorka Obsidiánová měla na většinu lidí zvláštní vliv. A co bylo podivnější, jeho strach z ní v něm vzbuzoval ještě větší obdiv k ní a touhu ji potěšit.
„To bys měl,“ pronesla nakonec a usadila se zpátky na svůj trůn. „Protože třetí šanci už nedostaneš.“
Do Chrise jako kdyby uhodil blesk. Nepotřeboval, aby mu profesorka Obsidiánová vysvětlila, co tím myslí. Jednou ji zklamal. Tohle byla jeho poslední šance dokázat, že za něco stojí. Pokud znovu selže, bude konec.
Koutkem oka viděl, jak si varování – ne, hrozbu – profesorky Obsidiánové uvědomil i Malcolm Mstivý. Temně se přitom usmál. Pohled na jeho hloupý obličej v Chrisovi vyvolal ještě větší odhodlání uspět.
„Nezklamu vás,“ pronesl Chris pevně a díval se přitom profesorce Obsidiánové přímo do očí. „Ať to bude stát cokoli. Kamkoli mě pošlete. Kohokoli bude potřeba zabít. Udělám to.“
Profesorka Obsidiánová pozvedla bradu a opětovala jeho pohled. Chris si v jejích očích všiml záblesku, který mu prozradil, že mu věří.
Napětí na hrudi povolilo. Trochu se uvolnil, cítil vyčerpání ze stresu, ale také úlevu. Věřila mu. Její souhlas znamenal pro Chrise všechno.
„Dobře,“ pronesla profesorka Obsidiánová a ostře přikývla. „Nemáme totiž času nazbyt.“
Naklonila se kupředu a zamávala nad mísou plnou stříbřité kapaliny. Byl to její nástroj, kterým špehovala nepřátele v Ametystově Škole pro Vidoucí. Za normálních okolností v ní byli vidět. Teď ale ukazovala jen nějaké šmouhy, jako temný bouřkový mrak.
„Po vašem selhání v Anglii se Ametystova škola opevnila ještě víc,“ vysvětlila. „Nevidím už dovnitř. Ale nebojte se. Máme tam lidi, kteří pracují pro nás.“
„Je tam krysa?“ zeptala se zrzavá Madeleine.
Bylo to poprvé, kdy se opovážil promluvit jiný Obsidián než jen Malcolm nebo Chris.
Profesorka Obsidiánová se na ni podívala a usmála se. „Ano.“
Madeleine se zatvářila potěšeně. Zatleskala. „Paráda. Kdo je to? Student? Učit—“
Než ale Madeleine dokončila větu, udělala profesorka Obsidiánová gesto, jako by zapínala zip ve vzduchu. V okamžiku zmizely Madeleininy rty a tam, kde původně byla ústa, byla uzavřená tvář.
Chris sebou trhnul. Pohled na Madeleine bez úst ho šokoval. Ale co ho šokovalo ještě víc, bylo, proč se profesorka Obsidiánová rozhodla ukázat svoji moc právě tímhle způsobem. Šlo o varování, uvědomil si Chris. Varování pro něj. Něco takového ho čekalo, pokud by zvrtal svoji misi.
Madeleine poplašeně koulela očima a přitiskla si ruce k obličeji. Místo mluvení teď vydávala jen přidušené huhlání.
„Ještě někdo má chuť vyrušovat?“ zeptala se profesorka Obsidiánová a přejela pohledem po studentech.
Nikdo nepromluvil.
Ředitelka pokračovala, jako by se nic nestalo. „Opevnění, které zastírá můj pohled, zahrnuje jen školní pozemky. Což znamená, že jakmile Oliver Blue vyjde za hranice školy, budu ho zase moct sledovat.“
Když zaslechl bratrovo jméno, napřímil se Chris o něco víc. Jeho touha zabít toho ubožáka znovu rostla. Zmocňovala se ho jako horečka, duněla mu v uších jako nějaký rituální buben.
„A jakmile to udělá,“ pokračovala profesorka Obsidiánová nebezpečným hlasem, „půjdete po něm.“
Praštila pěstí do stolu a všichni sebou trhli. Ona ale upírala pohled na Christophera.
Ten polkl, měl pocit, jako by její pohled procházel přímo skrz něj.
Promluvila hlasitěji, nelítostněji a nadšeněji. „Tentokrát neselžeme. Nemůžeme selhat.“ V očích se jí mstivě zablesklo. Vstala a zamávala pěstí ve vzduchu. „Tentokrát Olivera Bluea zabijeme.“
KAPITOLA TŘETÍ
Odcházet ze Školy pro Vidoucí bylo pro Olivera vždycky těžké. Nejen proto, že to zahrnovalo opuštění přátel a učitelů, které obdivoval, ale také proto, že byla škola umístěna v roce 1944, přímo v probíhající válce, což znamenalo, že odchod byl vždy nebezpečný.
Oliver slyšel, jak Hazel vedle něj hvízdla. Podíval se na ni a viděl, že přejíždí pohledem po všech továrnách a skladištích kolem. Válečný průmysl jel na plné obrátky. Vysoké komíny chrlily oblaka kouře. Občas se objevil ohnivý záblesk. Velké plakáty zdobily všechna volná místa a pobízeli muže, aby se přidali k armádě. Na pozadí vlály americké vlajky. Kolem projížděla nápadná černá auta jako vystřižená z nějakých gangsterek.
„Už jsem zapomněla, jaký je svět mimo Školu pro Vidoucí,“ pronesla Hazel. „Je to tak dlouho.“
Stejně jako ostatní studenti i Hazel opustila svůj starý život, aby se cvičila a stala se vidoucí. Aby se účastnila důležitých misí a cestování časem, aby udržela historii v pořádku. Tohle byla její první mise a Oliver chápal, proč se tváří tak ohromeně.
Walter došel k nim a zastavil se na okraji chodníku, kolem kterého se řítila auta.
„Kam teď?“ zeptal se.
Zastavil