„Křič ještě hlasitěji, můj princi,“ pronesla Angelica. Nedokázala se udržet. „Myslím, že v domě vedle je pár lidí, kteří tě možná neslyšeli.“
„Nedělej si ze mě legraci!“ vykřikl Rupert a namířil na ni prstem. „Ty… to ty za to můžeš.“
Angelica při těch slovech ucítila záchvěv strachu. Rozhodně nechtěla, aby se stala terčem Rupertova vzteku.
„A přesto jsi to ty, kdo má na rukou krev královny vdovy,“ pronesla Angelica s lehkým náznakem znechucení. Ne z toho, že někdo zabil královnu, ta čarodějnice si to stejně zasloužila, ale z toho, jak neelegantní to celé bylo. A jak hloupý byl její nastávající manžel.
Rupert zrudl vztekem. Pak se ale podíval dolů a jako by si poprvé uvědomil, že je skutečně celý od krve. Její odstín odpovídal purpuru jeho pláště. Jeho výraz se vrátil k předchozí ztrhanosti. Zvláštní, pomyslela si Angelica, že by opravdu existovala osoba, které Rupert vlastně nechtěl ublížit?
„Za tohle mě popraví,“ pronesl Rupert. „Zabil jsem svou matku. Procházel jsem palácem a mám na rukou její krev. Lidé mě viděli.“
Viděla ho možná půlka Ashtonu, vzhledem k tomu, kterými ulicemi sem zřejmě procházel. Jediné štěstí bylo, že alespoň část cesty na sobě měl plášť. A to ostatní… no, o to už se Angelica postará.
„Sundej si košili,“ nařídila.
„Ty mi rozkazovat nebudeš!“ obořil se na ni Rupert.
Angelica se ani nezachvěla. Přesto ale změnila tón hlasu, snažila se Ruperta uklidnit, tak jak si to velice očividně přál. „Sundej si košili, Ruperte. Musíme tě očistit.“
Poslechl ji. Zahodil košili i kabát. Angelica si přitáhla mísu s vodou a kapesníčkem navlhčila krvavé skvrny. Postupně smývala všechny stopy hrůzného činu. Zazvonila na zvonek a čekající služebná přinesla čerstvé šaty a odnesla ty špinavé.
„Tak,“ pronesla Angelica, když se Rupert obléknul, „není to takhle lepší?“
K jejímu překvapení Rupert zavrtěl hlavou. „Nevezme to zpátky to, co jsem udělal. Nezbaví mě to toho, co vidím tady, přímo tady!“ Plácnul se dlaní zboku do hlavy.
Angelica chytila jeho ruku a laskavě ho políbila na čelo, jako matka líbající dítě. „Nesmíš si ubližovat. Na to jsi pro mě moc cenný.“
Dalo se říct, že je pro ni cenný. Dalo se ale také říct, že je potřebný. Angelica potřebovala Ruperta naživu, alespoň prozatím. Byl klíčem, kterým si měla odemknout dveře k moci a musela ho udržet nedotčeného, aby vše dotáhla do konce. Už dřív ho snadno ovládala, ale tohle vše bylo… nečekané.
„Brzy o mě přijdeš,“ řekl. „Až zjistí, co jsem udělal…“
„Ruperte, nikdy jsem neviděla, že by se tě něčí smrt takhle dotkla,“ pronesla Angelica. „Bojoval jsi v bitvách. Velel jsi armádám, které zabily tisíce lidí.“
Bojoval a zabíjel i z méně nutných důvodů. Za svůj život ublížil neskutečnému množství lidí. Podle toho, co Angelica slyšela, dělal tajně věci, ze kterých by se většině lidí zvedl žaludek. Proč by jedna smrt navíc měla být takový problém?
„Byla to moje matka,“ pronesl Rupert, jako kdyby se tím vše vysvětlilo. „Nebyla to nějaká spodina. Byla to moje matka a královna.“
„Matka, která tě chtěla připravit o tvé nároky,“ podotkla Angelica. „Královna, která tě chtěla vyhnat.“
„I tak—“ začal Rupert.
Angelica ho vzala za ramena. Nejraději by s ním zatřásla, aby se probral. „Není žádné i tak,“ pronesla. „Chtěla tě připravit o vše. Chtěla tě zničit a předat vše synovi—“
„Já jsem její syn!“ zařval Rupert a odstrčil přitom Angelicu. Ta věděla, že by se ho teď měla bát, ale pravdou bylo, že se nebála. Alespoň pro tento okamžik měla vše pod kontrolou.
„Ano, to jsi,“ pronesla. „Jsi její syn a její nástupce a ona se snažila tě o to vše připravit. Snažila se to předat někomu, kdo by ti ublížil. Vlastně to byla sebeobrana.“
Rupert zavrtěl hlavou. „Lidé to… lidé to takhle brát nebudou. Až zjistí, co jsem udělal…“
„Proč by to měli zjistit?“ zeptala se Angelica naprosto klidným a zvědavým hlasem. Předstírala, že nechápe, o čem Rupert mluví. Přešla k jedné z lenošek v místnosti, posadila se a usrkla chlazeného vína. Pokynula Rupertovi, aby se k ní přidal. Ten své víno vypil tak rychle, že ani nemohl vnímat jeho chuť.
„Viděli mě,“ pronesl Rupert. „Dojde jim, odkud byla všechna ta krev.“
Angelica si nemyslela, že je Rupert tak hloupý. Myslela si, že je to blázen, to ano, dokonce nebezpečný blázen, ale ne tohle.
„Lidi si jde koupit, můžeš jim vyhrožovat nebo je i zabít,“ pronesla. „Nechají se zmást šeptandou, nechají se přesvědčit, že se pletou. Můžu zařídit, že kdokoli bude mluvit proti tobě, bude umlčen nebo bude vypadat jako blázen, takže ho budou všichni ignorovat.“
„I tak—“ spustil Rupert.
„Už zase, lásko?“ zeptala se Angelica. „Jsi silný muž, sebevědomý muž. Proč se takhle shazuješ?“
„Protože se to může neskutečně pokazit,“ pronesl Rupert. „Nejsem blázen. Vím, co si o mě lidé myslí. Pokud se začnou šířit nějaké zvěsti, uvěří jim.“
„Pak dohlédnu na to, aby nezačaly,“ prohlásila Angelica, „nebo najdeme vhodnější cíl.“ Vzala ho za ruku. „Když jsi v minulosti spal s některou mladou šlechtičnou a byl jsi na ni příliš drsný, bál ses někdy jejího hněvu?“
Rupert zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem—“
„Lhaní je skvělý nástroj,“ pronesla klidně Angelica. Přesně věděla, co Rupert v minulosti dělal. I komu. Znala všechny detaily, takže věděla, jak a kdy je využít. Původně chtěla prince zničit potom, co si vezme Sebastiana, ale teď to mohla využít i jinak.
„Nevím, proč to vytahuješ,“ řekl Rupert. „Není to relevantní. Není—“
„Další dobrý nástroj je odvedení pozornosti,“ pronesla Angelica. „Najdeme lidem něco lepšího, na co se soustředit.“
Všimla si, že Rupert rudne vzteky.
„Budu tvůj král,“ štěkl.
„A to je další věc,“ zašeptala Angelica a políbila ho. „Jsi v bezpečí. Rozumíš, má lásko? Nebo alespoň budeš. Hlavní je, zajistit si své postavení.“
Sledovala, jak se Rupert viditelně uvolňuje. Pomalu mu to docházelo. Jakkoli silně se ho vražda vlastní matky dotknula, věděl, že mu projde. Přeci jen mu vše procházelo dost dlouho. Nebo ho možná uklidnila vyhlídka na moc, která mu měla spadnout do klína.
„Už jsem mluvil se svými spojenci,“ pronesl Rupert.
„Tak teď je čas, aby konali,“ odpověděla Angelica. „Ať