„Violet ale odvést nemůžeš,“ řekla Asha. „Je jednou z nás!“
Sebastian se k ní obrátil, překvapil ho její ochranitelský tón. „Violet je moje dcera,“ řekl. „A nehodlám ji ohrozit.“
Viděl, jak Asha vrtí hlavou. „Nic jí nehrozí. Vincent má pravdu. Do Kamenova se nikdo nedostane.“
„Viděla jsem, že se to stane!“ odporovala Emeline.
„Kam bychom ji mohli vzít?“ zeptal se Sebastian. Kdyby se dostali na pobřeží, mohli by vyrazit do Ishjemme, ale to by znamenalo, že opustí království, které právě získal. Ztratili by ho dřív, než se Sophia stihne vrátit.
„Těžko někde najdeš lepší ochranu než tady,“ upozornil ho Vincent. „Jediné místo, které by mohlo být silnější, bylo možná Monthys v době, kdy ještě mělo svoji obranu, ale Monthys padlo.“
„Což znamená, že nepřítel tam teď není,“ podotkla Emeline.
„Přesto nemá dobrou ochranu,“ řekl Vincent. „V době před občanskými válkami ho chránily vrstvy magie a kamene, ale teď…“
Sebastian slyšel, jaké to tam bylo teď. Poškozené a v troskách. Ulf s Frigou se to tam pokusili obnovit, ale ti teď byli po smrti. Zabil je Pán vran. Nová armáda skrz Monthys asi jen prošla, ale považovat to tam za bezpečné by bylo šílenství.
„Monthys přitáhne lidi,“ řekla Emeline. „A pozůstatky magických ochran jsou určitě ještě na místě. Bude možné je znovu aktivovat.“
„Magickou obranu máme tady,“ nedala se Asha. „Violet je jediný důvod, proč jsme vám dovolili sem přijít.“
„Není jediný důvod,“ upozornil ji Vincent.
Asha po něm střelila tvrdým pohledem a Sebastian měl zase pocit, že se o něčem dohadují. Přesto ho ale zaujalo, co teď Asha řekla.
„Vzali jste sem uprchlíky jen kvůli mojí dceři? Bylo to kvůli útržku nějaké vize, kterou jsi měla?“
Asha se zatvářila nepřístupně. „Neměla jsem ji jen já. Všichni, kdo mají nadání, viděli přicházející královnu. To nelze popřít.“
„Svoji budoucnost si má dcera vybere sama,“ řekl Sebastian. „Udělám, co budu muset, abych ji udržel v bezpečí a ona si mohla vybírat. Budu za ni bojovat, když budu muset. Na to nezapomeň, Asho.“
„Nejsme nepřátelé,“ pronesl Vincent. „Jsme—“
Sebastian se nedozvěděl, kým přesně jsou, protože právě v tu chvíli se rozezněly zvony, které signalizovaly, že se za hranicemi města něco děje.
„Musíme jít,“ řekla Emeline. „Už je to tady.“
„Jsme tu v bezpečí,“ trvala na svém Asha. „Tohle je jen plán, jak princeznu Violet dostat pryč od jejího lidu.“
Sebastian ji ignoroval a rozběhl se k hranicím Kamenova. Štít, který vytvářeli jeho obyvatelé, byl stále na místě. Udržovali ho kamenovští shromáždění v kruhu uprostřed městečka.
Před Kamenovem čekal oddíl Nové armády. Děla namířená na město, jízda rozptýlená kolem vytvářela rojnici. Sebastiana ale zaujaly postavy, které vykročily z řady. Okamžitě poznal Pána vran. Muž s oholenou hlavou po jeho boku nebyl tak snadno rozpoznatelný, ale choval se tak, jako by byl roven Pánovi vran.
„To je Endi,“ řekla Emeline. „Sophiin bratranec.“
„Ten, který nás zradil tím, že odplul s polovinou invazní flotily?“ zeptal se Sebastian. Tohle věděl jen z doslechu, s Endim se nikdy přímo nesetkal.
„To je on,“ přikývla Emeline.
„Co dělá u Pána vran?“ zeptal se Sebastian.
„Nic dobrého to nebude,“ odpověděla Emeline. „Sebastiane, musíme pryč. “
Mezitím se začali shromažďovat kamenovští válečníci i uprchlíci, kteří byli schopní boje. Všichni se pohybovali překvapivě sebevědomě, i když pak si Sebastian uvědomil, že to bude způsobené štítem, který je chránil. Dokud byl štít na místě, nebylo se čeho bát. Byli v bezpečí.
Tak proč Emeline viděla zkázu Kamenova?
Sebastian se ani nehnul, snažil se jít příkladem svým lidem, i když cítil, jak ho sebevědomí opouští. Sophia byla pryč, což znamenalo, že vládcem království je teď on. To on musel všem dodávat sílu. Kdyby ukázal strach, propukla by panika.
Endi pomalu pokračoval ke hranicím Kamenova. Každých několik kroků se zastavil a prováděl něco s věcmi, které neslo několik služebníků. Vytvářel značky pomocí zlaté tyčinky a četl něco z knihy.
„Může ho někdo střelit?“ zeptal se Sebastian.
„Na takovou vzdálenost?“ zeptal se Vincent, ale začal nabíjet mušketu. „Asi to nevyjde, ale můžeme to zkusit.“
Kamenovští válečníci si začali připravovat zbraně. Sebastian měl pocit, že jim to trvá nekonečně dlouho.
„Palte!“ vykřikl Vincent a přes vřesoviště prosvištěla salva kulí. Všechny Endiho zdaleka minuly. „Je příliš daleko. Možná bychom ho trefili dělem.“
Sebastian tušil, že to nevyjde. Endi se pohyboval příliš rychle na to, aby bylo možné ho zaměřit dělem. Už samotná myšlenka na využití dělostřelectva kvůli palbě na jednoho člověka byla směšná. Přímý útok také nepřipadal v úvahu, protože přitom by museli spustit štít.
Mohli jen čekat.
Sebastian sledoval Endiho, který pomalu procházel kolem Kamenova. Obešel ho skoro celý dokola. Z nějakého důvodu měl Sebastian pocit, že je nutné ho zastavit dřív, než ten okruh dokončí. Silou ho porazit nemohli, ale možná mohl zvítězit rozum.
„Endi,“ vykřikl. „Endi, já jsem Sebastian. Sophiin manžel.“
Viděl, jak se Endi zastavil a zadíval se na něj.
„Vím, kdo jsi,“ odpověděl Endi.
„Bylo by snadnější si promluvit, kdybys byl blíž.“
„Bylo by pak snadnější mě zastřelit,“ podotkl Endi. „A vy už jste ukázali, že jste ochotní to udělat.“
„Co to děláš, Endi?“ zeptal se Sebastian. „Jsi bratranec mojí ženy. Moje dcera je tvojí krve. Neměl bys pomáhat našim nepřátelům.“
Endi na něj dlouho jen tak hleděl. „Kdyby byla rodina tou jedinou věcí, na které záleží, zemřel bys s tou svojí a moje rodina by mě nevyhnala.“
„Ale teď pomáháš Pánovi vran!“ vykřikl Sebastian. „Víš, jak zlý je. Zaútočil na Ishjemme, tvoji rodinu i tvé přátele!
„Alespoň pro mě má nějaké místo!“ vykřikl Endi. Sklonil se a udělal zlatou tyčinkou posledních několik značek. Zdálo se, že si přitom něco mumlá. Rychle jako útočící had se obrátil a bodl jednoho a pak druhého sloužícího. Jejich krev skropila zemi.
Místa,