„Potom jsme vás už nemohli jít hledat,“ pronesl otec. „Čím dál jsme byli od naší země, tím pomaleji jed působil. Dalo nám to čas pátrat po léku, ale také to znamenalo, že jsme se pro vás nemohli vrátit.“
„A je toho víc. Viděla jsi budoucnost, Sophie. Ty také, Lucasi.“ Matka to pronesla jako oznámení, ne jako otázku. „Viděli jste věci, které se stanou, které by se mohly stát, co se opravdu může stát.“
„Siobhan mluvila o možnostech,“ řekla Kate.
Sophia viděla, jak matka přikývla.
„Možnosti, které ovlivní i ten nejmenší pohyb,“ vysvětlila matka. „Když jsem se s Alfredem hádala o možnosti vrátit se pro vás, viděla jsem… viděla jsem svět v troskách, spoustu zemí v plamenech. Viděla jsem nás umírat dřív, než jsme se k vám dostali. Když jsme se rozhodli držet zpátky, viděla jsem potenciál návratu ke kráse a míru. Viděla jsem tebe, Sophie, viděla jsem dál…“
Sophia polkla. Pomyslela přitom na svoji dceru, Violet, a na vize, které měla ohledně ní. Viděla možnost období dlouhého míru i možnost něčeho mnohem temnějšího. Změnila jméno, které se chystala dceři dát, jen proto, aby se vyhnula té druhé možnosti. Mohla se rodičům něco vyčítat, když sami viděli, jaké by jejich rozhodnutí mělo vliv?
„Takže jste nás opustili?“ obořila se na ně Kate, očividně jim nehodlala odpustit.
„Kéž bychom tam mohli být s tebou,“ řekla jejich matka. „Kéž bychom tě mohli magii naučit my a ne… ona. Měli jsme hrozně málo času a neodvažovali jsme se opustit město…“
„Aby vás nenašla královna vdova?“ zeptala se Kate.
Kate, pokus vyhnout se boji není zbabělost, poslala jí Sophia myšlenku.
Mně to tak připadá, odsekla Kate.
„Nebyla to zbabělost, Kate,“ pronesla matka a Sophia se musela pousmát. Samozřejmě, že i jejich matka měla stejné nadání. „Byla to jediná možnost, jak se shledat s vámi se všemi. Ten disk… čekání… myslíte, že jsem to chtěla udělat takhle místo toho, abych se s vámi spojila a přivedla vás přímo sem?“
„Tak proč jste se neozvali, když Sophia vyslala posly, kteří vás hledali?“ zeptala se Kate. „Lucas za námi přišel.“
„Nemohli jsme,“ odpověděl otec. „Nemohli jsme opustit tohle město.“
„Proč ne?“ zeptala se Sophia.
„Kvůli tomu jedu,“ řekl. „Zůstat na tomhle místě, odříznutí od světa, byl jediný způsob, jak zpomalit jeho účinky dostatečně dlouho na to, abychom se s vámi shledali. Byl to jediný způsob, jak vám říct všechno, co potřebujete vědět.“
Sophia při té myšlence polkla. Její rodiče kvůli přežití nemuseli uprchnout jen z království. Museli uprchnout ze světa. Pak si ale uvědomila jedno ze slov, které použil její otec.
„Počkat, řekl jsi, že to postup jedu jen zpomalilo? Nezastavilo ho to?“
„Ne, drahoušku,“ pronesla matka. „Pořád v sobě ten jed máme, pořád nás postupně zabíjí. Dokonce i krátký okamžik spojení s vnějším světem, to otevření dveří, jeho postup zrychlilo. Kéž by… ráda bych udělala tolik věcí, ale není na ně čas. Váš otec i já… umíráme.“
KAPITOLA TŘETÍ
Sebastian se během rozhovoru s Ashou a Vincentem snažil skrýt frustraci. Samozřejmě, že když mu oba mohli číst myšlenky, nebylo snadné před nimi cokoli skrýt.
„Uprchlíci nemůžou zůstat ve stanech napořád,“ řekl.
„Není to napořád,“ ujistil ho Vincent. „Jde jen o nezbytnou dobu, než armáda, která nás ohrožuje, odtáhne pryč. “
„Pokud se jim to nelíbí,“ navázala Asha, „můžou jít ven a postavit se jí. Uprchlíci štít kolem Kamenova neudržují. Oni útočníky nezabíjejí. Měli by být vděční.“
Vděční za to, že trčí ve stanech. Vděční za to, že přišli o své domovy a své milované. Vděční za to, že museli žádat o pomoc.
„Tak jsem to nemyslela,“ řekla Asha a znovu tím dala najevo, jak hluboko v jeho myšlenkách se toulá.
Sebastian se zadíval na místo, kde seděla Emeline s Corou. Cora měla v náručí jeho dceru, Violet a zdálo se, že je spokojená. Sebastian za to byl vděčný. Věděl, jak moc se jí dotkla Aidanova smrt.
„Emeline, můžeš mi pomoct?“ zeptal se. „Asha se mi dívá do myšlenek.“
Emeline došla ke skupince a střelila po spoluvůdkyni Kamenova nepřátelským pohledem. Sebastian měl pocit, že se jeho mysl zahaluje do nějakého pláště a předpokládal, že tak Emeline Ashu zablokovala.
„Touhle clonou bych prošla jako nic,“ řekla Asha.
Emeline se kysele usmála. „Ne, neprošla. A kdybys byla trochu vychovaná, nebyla by potřeba.“
„Proč chtějí lidé skrývat své myšlenky, když nemyslí na nic špatného?“ opáčila Asha, ale znělo to tak, že svému argumentu sama nevěří.
„Snažíme se pro všechny lidi najít to nejlepší místo,“ řekl Vincent. „Ty jsi náš král, Sebastiane.“
Asha se na něj překvapeně podívala a Sebastian měl pocit, že mezi nimi probíhá tichá komunikace. Emeline mu jejich výměnu názorů přetlumočila.
„Asha tvrdí, že Sophia možná je jejich královna, ale ty jsi vdovin syn a ona tě nemůže poslouchat. Tvrdí, že oba dobře ví, že jejich skutečnou královnou je Violet.“
Emeline se ušklíbla, když si všimla, jak se Asha tváří.
„Za tohle se nestydím,“ řekla Asha. „Princezna Violet je jednou z nás. Patří sem a bude z ní dokonalá královna.“
„Jednoho dne,“ souhlasil Sebastian. Nelíbilo se mu ale, jakým způsobem to Asha řekla. V jejím podání to znělo tak, že na něm a Sophii nijak nezáleží. Jako kdyby existovali jen proto, aby přivedli na svět Violet.
„Sebastian je náš král,“ pronesl Vincent. „Sophia je naše královna a Kamenov korunu podporuje. Vybudují svět, ve kterém budeme moct žít, Asho.“
„Vždyť nemají ani svět, ve kterým by mohli žít oni sami,“ pronesla Asha a ukázala na stany. „Zachránili jsme je, ale oni si stěžují, že mají jen stany. A že mají málo jídla. A že jim můžeme číst myšlenky. My jsme vyčerpaní z toho, jak je chráníme a oni si říkají, že je zabijeme ve spánku.“
„Chce to čas, Asho,“ pronesla Emeline. „Chce to jen—“
Sebastian viděl, jak náhle ztuhla a její pohled se rozostřil. Okamžitě věděl, co to znamená: viděla něco, co bylo daleko za hranicemi městečka, ve kterém se skrývali.
„Co se děje?“ zeptal se Sebastian, když Emeline zamrkala a probrala se z transu. „Co jsi viděla, Emeline?“
„Není