Na první pohled nevypadala nijak zvlášť jinak než předtím. Během svého pobytu u FBI měla narozeniny a bylo jí teď dvacet devět, na jejím vzhledu se to ale neprojevilo. Popravdě si myslela, že vypadá líp, než před svým odjezdem.
Vlasy měla pořád hnědé, nyní ovšem působily jaksi živějším dojmem, ne tak zplihle, jako když před všemi těmi týdny opouštěla L.A. Navzdory dlouhým dnům u FBI jí zelené oči jiskřily energií a už se pod nimi nevyjímaly ty tmavé kruhy, na které si tak zvykla. Její štíhlá postava pořád měřila sto osmdesát, připadala si ale silnější a odolnější. Na pažích se jí zřetelněji rýsovaly svaly a trup měla z nekonečných sedů lehů a planků zpevněný. Cítila se… připravená.
Přesunula se do obývacího pokoje a konečně rozsvítila světla. Chviličku jí trvalo, než si vzpomněla, že veškerý nábytek kolem ní patří jí. Většinu ho nakoupila těsně předtím, než odjela do Quantica. Neměla moc na výběr. Všechny věci z domu, jenž vlastnila se svým sociopatickým a v současnosti uvězněným exmanželem Kylem, prodala. Nějakou dobu pak pobývala v bytě Lacy Cartwrightové, kamarádky z vysoké školy. Když se k ní však někdo vloupal, aby tím jménem Boltona Crutchfielda poslal Jessie zprávu, Lacy trvala na tom, že musí víceméně okamžitě odejít.
A tak také udělala. Dočasně se ubytovala v hotelu, dokud se jí nepodařilo najít bydlení—tohle bydlení—které by splňovalo její nároky na bezpečnost. Jenže bylo zcela nezařízené, a tak vyhodila balík peněz ze svého rozvodového vyrovnání za hromadný nákup nábytku a spotřebičů. Jelikož velice brzy poté musela vyrazit na Národní akademii, neměla dosud šanci si nic z toho pořádně užít.
Doufala, že teď tomu bude jinak. Posadila se na pohovku, opřela se a příjemně uvelebila. Na podlaze vedle ní ležela krabice označená jako „věci na roztřídění“. Zvedla ji a začala se jí prohrabávat. Většinu tvořily úřední papíry, kterými se v dané chvíli neměla v úmyslu zabývat. Úplně na dně krabice našla svatební fotografii 8 x 10, na níž byla ona a Kyle.
Téměř nechápavě na ni zírala a užasla nad tím, že ta samá osoba, co žila život na fotografii nyní seděla tady. Téměř před desetiletím, ve druhém ročníku na USC, začala chodit s Kylem Vossem. Krátce po promocích spolu začali bydlet a před třemi roky se vzali.
Dlouho se zdálo, že jde všechno báječně. Bydleli v pěkném bytě nedaleko od centra Los Angeles, neboli DTLA, jak se tam tomu často říkávalo. Kyle si našel dobrou práci ve finančnictví a Jessie studovala na magistru. Žili pohodlný život. Navštěvovali nové restaurace a chodili se dívat do populárních barů. Jessie byla šťastná a pravděpodobně by tak dokázala vydržet i do budoucna.
Jenže pak Kyla ve společnosti povýšili do kanceláře v Orange County a on trval na tom, aby se tam přestěhovali do moderní vily. Jessie navzdory své nejistotě souhlasila. Teprve tehdy se projevila Kylova pravá povaha. Posedla ho touha stát se členem tajného klubu, o němž se nakonec prozradilo, že funguje jako zástěrka pro prostituční služby. S jednou z tamějších žen si začal aférku. Když se to pak zvrtlo, zabil ji a snažil se to hodit na Jessie. Aby toho nebylo málo, poté, co mu na to Jessie přišla, pokusil se zabít i ji.
Ale ani teď, když si prohlížela jejich svatební fotku, nejevil její manžel žádnou známku toho, čeho byl ve skutečnosti schopen. Vypadal jako pohledný, přívětivý a lišácký budoucí mistr vesmíru. Zmačkala fotografii do kuličky a zahodila ji směrem ke koši v kuchyni. Dopadla přímo doprostřed, což v ní vzbudilo nečekaně očisťující pocit.
Fííí! To musí něco znamenat.
Něco na tomto místě na ni působilo osvobozujícím dojmem. Vše—nový nábytek, žádné osobní památky i její skoro paranoidní bezpečností opatření—tady patřilo jí. Byl to nový začátek.
Natáhla se a nechala své svaly uvolnit po dlouhém letu v natěsnaném letadle. Tento byt byl její—první místo za více než šest let, o kterém mohla něco takového pravdivě říct. Mohla jíst pizzu na gauči a nechat krabici jen tak povalovat, aniž by si kvůli tomu někdo stěžoval. Ne, že by byla ten typ člověka, co by něco takového udělal. Šlo ovšem o to, že by mohla.
Z myšlenky na pizzu najednou dostala hlad. Vstala, aby se podívala do ledničky. Nejen, že zela prázdnotou, ale navíc nebyla ani zapnutá. Až v tu chvíli si vzpomněla, že ji tak nechala schválně, protože jí připadalo nesmyslné platit za elektřinu, když bude dva a půl měsíce pryč.
Zapojila ji do zásuvky a jelikož nedokázala chvíli posedět, rozhodla se zajít nakoupit. Pak ji napadlo něco jiného. Vzhledem k tomu, že do práce musela až zítra a odpoledne ještě přiliš nepokročilo, mohla by se zastavit i někde jinde: na místě—a u člověka—o němž věděla, že ho bude muset dřív nebo později navštívit.
Po většinu času v Quanticu se jí to úspěšně dařilo dostat z hlavy, nicméně tu stále byla ona záležitost s Boltonem Crutchfieldem. Uvědomovala si, že by to měla nechat plavat, že se ji během jejich posledního setkání snažil navnadit.
Přesto však potřebovala mít jistotu: opravdu našel Crutchfield způsob, jak se setkat s jejím otcem, Xanderem Thurmanem, Ozarkským katem? Opravdu přišel na způsob, jak se spojit s vrahem nespočtu lidí, včetně její matky; s mužem, který ji jako šestileté dítě nechal samotnou přivázanou vedle matčina těla napospas smrti v promrzlé, osamocené chatě?
Brzy to hodlala zjistit.
KAPITOLA TŘETÍ
Když Gray toho večera došel domů, Eliza už na něj čekala. Objevil se včas na večeři a na tváři měl výraz, který svědčil o tom, že ví, co přijde. Jelikož Millie a Henry seděli ve stejné místnosti a jedli makarony se sýrem a nakrájeným párkem, ani jeden z rodičů se o dané situaci nezmiňoval.
Teprve, když byly děti v posteli, na ni přišla řeč. Eliza stála v kuchyni a Gray se vrátil, jakmile je uložil ke spánku. Sako si sice svlékl, ale pořád měl na sobě uvolněnou kravatu a dlouhé kalhoty. Měla podezření, že to udělal proto, aby vypadal věrohodněji.
Gray nebyl velký muž. Se svými sto padesáti sedmi centimetry a sedmdesáti kily měřil jen o pár centimetrů víc než ona, přestože vahou ji předčil o dobrých deset kilo. Oba však věděli, že v tričku a teplácích nepůsobí zdaleka tak impozantně. Formální oblek u něj fungoval jako brnění.
„Než něco řekneš,“ začal, „nech mě, prosím tě, abych se ti to pokusil vysvětlit.“
Eliza, která strávila většinu odpoledne přemítáním, jak k něčemu takovému mohlo dojít, s radostí dovolila své úzkosti, aby si na chvíli dala pohov, a pozorovala ho, jak se kroutí ve snaze se ospravedlnit.
„Jen si posluš,“ vybídla ho.
„Zaprvé. Promiň. Bez ohledu na to, co dalšího ti povím, chci, abys věděla, že se omlouvám. Nikdy jsem neměl dovolit, aby k tomu došlo. Měl jsem slabou chvilku. Zná mě už roky, a tak věděla, kde jsem zranitelný, čím mě zaujme. Měl jsem to vědět, ale místo toho jsem se nechal omámit.“
„Co tím chceš říct?“ chtěla vědět Eliza. Připadala si stejně zmatená, jako zrazená. „Že je Penny nějaká svůdkyně, která tě zmanipulovala, aby sis s ní začal poměr? Oba víme, že jsi slaboch, Grayi, ale to si ze mě děláš srandu?“
„Ne,“