Kate ji rozhodně, ale jemně odstrčila. „Pojď se mnou,“ pronesla Kate odhodlaně.
Její sestra jen zavrtěla hlavou. „Víš, že nemůžu. Není to nic pro mě. Taková já nejsem. Tohle nechci, Kate.“
A snažit se zapadnout do davu šlechticů nebylo nic, co by chtěla Kate.
Cítila sestřinu jistotu, cítila i svoji vlastní a náhle přesně věděla, co se stane. To vědomí jí vehnalo slzy do očí. Objala sestru a ta její objetí opětovala.
„Nechci tě opustit,“ řekla Kate.
„Ani já tě nechci opustit,“ odpověděla Sophia, „ale možná to musíme zkusit každá po svém. Alespoň chvíli. Jsi stejně tvrdohlavá jako já a obě máme vlastní sny. Vím jistě, že to dokážu a pak ti možná zvládnu pomoct.“
Kate se usmála.
„Vím jistě, že já to zvládnu a pak pomůžu tobě.“
Kate viděla v sestřiných očích slzy, ale krom toho také díky poutu, které mezi sebou měly, cítila její smutek.
„Máš pravdu,“ řekla Sophia. „U dvora bys nezapadla a já bych nezapadla v divočině. Nenaučila bych se bojovat. Možná to musíme zvládnout každá sama. Možná budeme mít největší šanci na přežití, když nebudeme spolu. Když už nic jiného, pokud chytí jednu z nás, ta druhá ji může zachránit.“
Kate by ráda Sophii řekla, že se mýlí, ale vlastně všechno, co říkala, dávalo smysl.
„Potom tě najdu,“ řekla Kate. „Naučím se bojovat a jak přežít na venkově a pak tě najdu. Uvidíš, že se ke mně budeš chtít přidat.“
„Až uspěju u dvora, najdu si tě já,“ opáčila s úsměvem Sophia. „Půjdeš se mnou do paláce a vezmeš si prince. A budeš vládnout tomuhle městu.“
Obě se široce usmály, i když jim po tvářích kanuly slzy.
Nikdy nebudeš sama, dodala Sophia a její slova zazněla Kate v mysli. Vždycky tu budu, stačí jen pomyslet.
Kate už ten smutek nemohla vydržet. Věděla, že musí konat dřív, než si to rozmyslí.
Takže ještě naposledy objala sestru, pustila ji a rozběhla se ke zbraním.
Nastal čas riskovat.
KAPITOLA PÁTÁ
Sophia cítila, že je skutečně odhodlaná udělat to, co měla v plánu. Prodírala se Ashtonem k opevněné čtvrti, kde se rozkládal palác. Spěchala ulicemi, uhýbala před koňmi a občas naskočila na některý z vozů, když se zdálo, že by mohly mířit správným směrem.
I tak jí ale urazit potřebnou vzdálenost nějakou dobu trvalo. Musela projít Spirálami, Obchodním náměstím, Uzlovým vrškem a dalšími čtvrtěmi. Proti životu v sirotčinci byly tak zvláštní a plné života, že si Sophia přála, aby měla víc času je prozkoumat. Uvědomila si, že se zastavila před ohromným kruhovým divadlem a přála by si mít čas jít se do něj podívat.
Čas ale neměla, protože pokud by nestihla dnešní maškarní ples, nejspíš by se jí už nepodařilo získat vysněné místo u dvora. Dokonce i ona věděla, že se maškarní nekoná příliš často. A přitom to pro ni byla nejlepší šance dostat se dovnitř.
Cestou také přemýšlela nad Kate. Bála se o ni. Bylo zvláštní vyrazit po tak dlouhé době opačným směrem. Pravdou ale bylo, že obě od života chtěly rozdílné věci. Sophia ji najde, až bude po všem. Až si zajistí život mezi smetánkou Ashtonu, najde Kate a dá vše do pořádku.
Měla před sebou brány do opevněné čtvrti. Přesně jak Sophia očekávala, byly otevřené kvůli večerní události. Za nimi se rozkládaly zahrady plné živých plotů a záhonů s růžemi. Byly tam i rozlehlé trávníky posečené tak na krátko, jak by si to žádný farmář nemohl dovolit. I to byl jeden ze znaků luxusu, protože kdokoli měl ve městě krom domu i kousek půdy, musel ji využít k pěstování potravy.
V zahradě stály kolem cest v rozestupech několika kroků sloupy s lucernami. Zatím ještě nebyly zapálené, ale v noci budou okolí zalévat jasným světlem a díky nim budou moct lidé tančit na trávnících stejně dobře, jako ve velkých sálech v paláci.
Sophia viděla lidi vcházející dovnitř. U brány stál sloužící ve zlaté livreji a s ním dva strážní v nových uniformách, oba stáli jako na přehlídce, muškety opřené o rameno. Sledovali, jak kolem nich procházejí šlechtici i jejich sloužící.
Sophia spěchala k bráně. Doufala, že se ztratí v davu příchozích, ale v době, kdy se dostala k bráně, tam byla sama. Což znamenalo, že se jí sloužící mohl plně věnovat. Byl to starší muž v napudrované paruce, která mu sahala až ke krku. Podíval se na Sophii pohledem, který naznačoval pohrdání.
„A co ty tu chceš?“ zeptal se jí tónem, který by příslušel spíš herci vydávajícímu se za někoho urozeného než obyčejnému sluhovi.
„Jsem tu kvůli plesu,“ odpověděla Sophia. Věděla, že za šlechtičnu se vydávat nemůže, ale přesto něco udělat mohla. „Sloužím—“
„Nesnaž se,“ štěkl na ni sloužící. „Vím moc dobře, koho mám pouštět dovnitř a nikdo z nich by s sebou neměl služku, jako jsi ty. Přístavní děvky dovnitř nepouštíme. Tohle není jedna z těch událostí.“
„Nevím, co tím myslíš,“ pokusila se odporovat Sophia, ale pohled, kterým po ní sloužící střelil, jí řekl, že to nemá smysl.
„Tak já ti to vysvětlím,“ pronesl sluha. Zdálo se, že si to užívá. „Tvoje šaty vypadají, že patří nějaké prodavačce ryb. Smrdíš, jako bys vylezla ze žumpy. A zníš, jako bys ani nedokázala vyhláskovat vysvětlení, natož mi ho dát. A teď zmiz, než tě nechám zavřít.“
Sophia se chtěla hádat, ale krutost jeho slov jí vyrazila dech. A co víc, připravila ji o její sen. Jako by lusknutím prstu ztratila naději. Obrátila se a utekla. Nejhorší na tom byl smích, který ji provázel celou cestu ulicí.
Zastavila se v jednom z průchodů a připadala si neskutečně ponížená. Nečekala, že to bude snadné, ale čekala, že alespoň někdo ve městě bude laskavý. Myslela si, že i když se nebude moct vydávat za šlechtičnu, jako služka by projít mohla.
Možná to ale taky byla chyba. Pokud se snažila změnit se, neměla by ujít celou cestu? Možná, že na to ještě nebylo příliš pozdě. Pokud nemohla projít jako služka, která by doprovodila svoji paní na ples, možná by mohla projít jako někdo jiný? Možná by se mohla vydávat za sloužící, která dostává ty nejhorší práce z nejhorších.
To by mohlo vyjít.
Oblast kolem paláce zabíraly domy městské šlechty, ale také to, co šlechta potřebovala k životu – švadleny, klenotníci, lázně a podobně. Všechno to, co si Sophia nemohla dovolit, ale přesto to mohla získat.
Začala u švadleny. Možná šlo o to nejdůležitější, jakmile bude mít šaty, bude všechno ostatní mnohem snazší. Vešla do obchodu, který vypadal, že je nejnavštěvovanější, lapala po dechu, jako by se měla zhroutit a doufala, že to vyjde.
„Co tu děláš?“ zeptala se jí žena s ocelově šedými vlasy. Mezi