„Tohle?“ zeptala se znechuceně Kate. „Nemůžeme se vrátit na střechy?“
Sophia zavrtěla hlavou. Pochybovala, že by se jim podařilo najít něco lepšího. A navíc by je tam časem určitě hledali i lovci. Tohle bylo nejlepší místo, které mohly najít dřív, než se rozprší ještě víc a než přijde tmavá noc.
Posadila se a snažila se před sestrou skrýt slzy.
Pomalu a váhavě si k ní Kate přisedla. Objala si kolena a kolébala se, jako by chtěla zahnat všechnu krutost, nelítostnost a beznaděj světa.
KAPITOLA ČTVRTÁ
V Katiných snech byli její rodiče stále naživu a ona byla šťastná. Kdykoli snila, měla pocit, jako by byli s ní. Jejich obličeje si sice nevybavovala, takže si je zformovala v myšlenkách podle obrázku v medailonu. Kate nebyla dost stará, když se to všechno stalo.
Byla v domě někde na venkově. Skrz okna bylo vidět na sady a pole. Kate snila o teplých slunečních paprscích na kůži a jemném vánku, který rozechvíval lístky na stromech.
Další část jí nikdy nedávala moc smysl. Neznala podrobnosti nebo si je správně nepamatovala. Snažila se přinutit sny, aby jí pověděly celý příběh o tom, co se stalo, ale místo toho vždy dostávala jen útržky.
Otevřené okno, venku hvězdy. Ruka její sestry, Sophiin hlas v hlavě, který jí říkal, aby se schovala. Hledání rodičů po celém domě…
Skrývání se v temnotě domu. Zvuky někoho, kdo se také plížil domem. Venku bylo světlo, i když byla noc. Cítila, že je tomu už blízko, už nechybělo mnoho, aby zjistila, co se tu noc stalo s jejich rodiči. Světlo za oknem bylo stále jasnější a jasnější a—
„Vzbuď se,“ pronesla Sophia a zatřásla s ní. „Něco se ti zdá, Kate.“
Kate neochotně otevřela oči. Sny byly vždy mnohem lepší než skutečný svět, ve kterém žila.
Zamrkala do světla. Skutečně přišlo ráno. Její úplně první den, kdy strávila celou noc venku, mimo zdi zatuchlého sirotčince plného nepřátel. Její první ráno, kdy se probudila někde jinde. Dokonce i když šlo o tak odporné místo, měla radost.
Oproti večeru si všimla rozdílu v provozu na řece. Teď doslova vřela životem, bárky a loďky se snažily dostat co nejdál proti proudu. Některé k tomu využívaly malé plachty, jiné zas bidla, kterými se odrážely ode dna, nebo koně, kteří je táhli ze břehu.
Kate slyšela, jak se město kolem probouzí. Chrámové zvony oznamovaly čas a všude byl slyšet hluk lidí mířících do práce nebo za jinými povinnostmi. Byl Prvoden, dobrý den pro nový start. Možná, že přinese štěstí i jí a Sophii.
„Pořád se mi zdá ten stejný sen,“ pronesla Kate. „Zdá se mi o… o té noci.“
Zdálo se, že při podobné zmínce jim vždy dojdou slova. Bylo to podivné, vzhledem k tomu, že zřejmě dokázaly komunikovat mnohem snadněji než kdokoli jiný ve městě. Když šlo o tohle, vždy se nějak zasekly.
Sophiin výraz potemněl. Kate to okamžitě zamrzelo.
„Taky se mi o tom někdy zdá,“ přiznala smutně Sophia.
Kate se na ni soustředěně zadívala. Její sestra to musela vědět. Byla starší, určitě viděla víc.
„Ty víš, co se stalo, že ano?“ zeptala se Kate. „Ty víš, co se stalo s našimi rodiči.“
Bylo to spíš prohlášení než otázka.
Kate pátrala v Sophiině obličeji po odpovědích a pak si toho všimla. Jen drobného záblesku potvrzujícího, že Sophia něco skrývá.
Sophia zavrtěla hlavou.
„Jsou věci, na které je lepší nemyslet. Musíme se soustředit na to, co bude dál. Ne na to, co už je pryč.“
Nebyla to zrovna uspokojivá odpověď, ale bylo to víc, než v co Kate doufala. Sophia nechtěla mluvit o tom, co se stalo, když zmizeli jejich rodiče. Nikdy to nechtěla rozebírat, a dokonce i Kate musela uznat, že se při myšlence na tu noc necítila příjemně. Navíc v Domě nechtěných neměli zrovna radost, když se sirotci bavili o minulosti. Tvrdili, že je to projev nevděku a tím pádem i další věc hodná trestu.
Kate skopla z boty krysu, poposedla si a rozhlédla se.
„Tady zůstat nemůžeme,“ řekla.
Sophia přikývla.
„Na ulici nepřežijeme.“
Byla to nepříjemná myšlenka, ale nejspíš pravdivá. Na ulicích bylo až moc možností, jak přijít k úhoně. Chlad, hlad, a to byl jen začátek. Vzhledem k pouličním gangům, strážným, nemocem a ostatním věcem začínal sirotčinec působit docela bezpečně.
Ne, že by se Kate chtěla někdy vrátit. To by sirotčinec raději vypálila do základů, než aby v něm strávila další den. Možná, že se jí to jednoho dne i povede. Při té představě se musela usmát.
Zakručelo jí v břiše, a tak vytáhla poslední koláč a hladově se na něj vrhla. Pak si vzpomněla, že sestra asi bude mít také hlad, takže ho polovinu odlomila a podala ji Sophii.
Ta se na ni podívala současně vděčně i provinile.
„O nic nejde,“ zalhala Kate. „Mám ještě jeden.“
Sophia váhavě vzala polovinu koláče. Kate cítila, že její sestra ví, že lže, ale byla příliš hladová na to, aby si koláč odepřela. Jejich pouto bylo tak silné, že Kate cítila sestřin hlad a ona sama by nikdy nebyla šťastná, kdyby její sestře nebylo dobře.
Nakonec společně vylezly ze skrýše.
„Tak, velká sestro,“ zeptala se Kate, „nějaké nápady?“
Sophia si smutně povzdechla a zavrtěla hlavou.
„No, umírám hlady,“ řekla Kate. „S plným břichem by se nám přemýšlelo líp.“
Sophia přikývla a společně zamířily k hlavním ulicím.
Brzy našly, co hledaly – jinou pekařku – a ukradly si snídani stejným způsobem jako minulé jídlo. Když se skryly do další uličky a cpaly se, lákala je představa, že by takhle mohly žít i dál. Využívat své nadání, aby si braly, co potřebovaly, zrovna když se nikdo nedíval. Ale Kate věděla, že takhle to fungovat nemohlo. Nic dobré netrvá věčně.
Kate se zadívala na městský shon. Byl strhující a ulice, ve kterých probíhal, se zdály nekonečné.
„Pokud nemůžeme zůstat na ulici,“ řekla, „kam půjdeme? Kam půjdeme?“
Sophia na okamžik zaváhala, vypadala stejně nejistě jako Kate.
„Nevím,“ přiznala.
„Dobře, tak co můžeme dělat?“ zeptala se Kate.
Nebyl to tak dlouhý seznam možností, jak by se jim líbil. Popravdě, sirotci jako byly ony, neměli v životě na výběr. Připravovali je na životy, kde budou sloužit jako vojáci, služky, nebo něco horšího. Rozhodně nemohly očekávat,