Je rovný. Jak jinak.
Srdce jako by mi přestalo bít. Přemýšlím, jestli mám vyrazit na led a svou malou sekyrkou vysekat díru na jiném místě. Je mi ale jasné, že by to nic nezměnilo. Potíž není v umístění otvoru ale v je- zeře samotném. Země je příliš zmrzlá na to, abych vyhrabala nějaké červy a stejně bych nevěděla, kde je hledat. Nejsem lovec od pří- rody. Kdybych věděla, že skončím tady v horách, tak bych celé své dětství sledovala pořady o zálesáctví a studovala techniky přežití. Teď jsem ale z velké části k ničemu. Neumím pokládat pasti a na moje pruty se něco chytí jen málokdy.
Můj otec byl mariňák a naučil mě jednu věc – umím se prát. To je mi tu ale k ničemu. Proti říši zvířat jsem bezmocná, ale aspoň se dovedu bránit proti těm dvounohým. Ať už se mi to líbilo nebo ne, táta už odmala trval na tom, abych byla jeho dcera – dcera mari- ňáka, a abych na to byla hrdá. Taky mě bral jako syna, kterého nikdy neměl. Přihlásil mě do kursů boxování, zápasu, smíšených bojových umění... pořád mě učil, jak zacházet s nožem, jak střílet z pistole, jak poznat tlakové body, jak bojovat za hranicemi pravidel. Ze všeho nejvíc ale chtěl, abych byla tvrdá, abych nikdy nedala najevo strach a abych nikdy nebrečela.
Ironií je, že jsem nikdy neměla možnost v praxi vyzkoušet ani jednu z věcí, které mě naučil, protože víc zbytečné už tady nahoře snad ani být nemohou – široko daleko není živá duše. Potřebuju vědět, jak najít něco k jídlu – ne jak někomu nakopat zadek. A pokud bych náhodou na někoho narazila, nepraštím s ním o zem – naopak ho požádám o pomoc.
Snažím se trochu víc přemýšlet a vzpomínám si, že by tady na- hoře mělo být ještě jedno menší jezírko. Jednou v létě jsem ho vi- děla, když jsem byla v dobrodružnější náladě a vystoupala jsem na této hoře výš než obvykle. Mělo by to být zhruba čtvrt míle prud- kého stoupání a od té doby jsem tam ani jednou nebyla.
S povzdechem se podívám vzhůru. Slunce už pomalu zapadá, ne- vrlý zimní západ slunce všechno barví dočervena a já už jsem zmrzlá a unavená. Většinu mých zbývajících sil mi sebere už jen
cesta zpět dolů. Další stoupání je to poslední, co bych teď chtěla podniknout. Malý hlásek uvnitř mě ale nabádá, abych stoupala dál. Čím víc času teď trávím sama, tím silnější je tátův hlas v mé hlavě. Nesnáším ho a chci ho nějak vytěsnit, ale nevím jak.
Přestaň fňukat a makej dál, Moorová!
Táta mi vždycky říkal příjmením. Moorová. Štvalo mě to, ale jemu to bylo jedno.
Pokud se teď vrátím, Bree nebude mít co jíst. To jezero tam na- hoře je to nejlepší, co mě teď napadá, náš jediný zdroj potravy. Taky chci, aby Bree měla oheň, a všechno dřevo tady dole je mokré. Tam na- hoře je vítr silnější a třeba tam najdu dřevo dost suché na to, aby se dalo zapálit. Znovu se podívám na svah směrem vzhůru a rozhodnu se to zkusit. Beru si svůj prut, skloním hlavu a začínám stoupat.
Každý krok mě bolí, stehna mám plná ostrých jehliček, do plic mi proniká ledový vzduch. Vítr zesílil a bičuje mě sněhem, jako by mě někdo po obličeji hladil brusným papírem. Vysoko nad sebou slyším krákání ptáků, které zní skoro jako výsměch. Když už si myslím, že nemůžu dál, ocitám se na další plošině.
Tahle je jiná než všechny ostatní, asi protože je tak vysoko: je hustě porostlá borovicemi, takže není vidět dál než tři metry. Pod tou obrovskou klenbou korun stromů obloha skoro není vidět a sníh je posypaný zeleným jehličím. Obrovské kmeny těchto stromů jsou navíc ideální ochranou před větrem. Jako bych vstoupila do malého soukromého království skrytého před zbytkem světa.
Otočím se a na chvíli si užívám ten výhled: je úžasný. Vždycky jsem si myslela, že z tátovy chalupy v půli kopce máme skvělý vý- hled, ale tady nahoře je to opravdu úchvatné. Do všech směrů se táhnou vrcholy hor a v dálce za nimi dokonce vidím, jak se třpytí řeka Hudson. Také vidím, jak se po naší hoře táhnou silnice, v po- zoruhodně dobrém stavu. Asi protože sem nahoru chodí tak málo lidí. Vlastně jsem tu nikdy neviděla žádné auto ani jiné vozidlo. Sil- nice jsou průjezdné, přestože jsou strmé a napadl na ně sníh. Na slunci se totiž zahřívají a velice dobře se odvodňují, takže většina napadaného sněhu na nich roztála.
Zasáhla mě bolest úzkosti a strachu. Mám raději, když jsou sil- nice pokryté sněhem a ledem, když jsou pro vozidla neprůjezdné, protože jediní lidé, kteří mají auta a palivo jsou otrokáři – nemilo- srdní lovci odměn, jejichž úkolem je živit Arénu 1. Hlídkují všude a hledají kohokoli, kdo zůstal naživu, aby je unesli a přivezli do arény jako otroky. Tam prý bojují na smrt pro zábavu ostatních.
Bree a já jsme zatím měly štěstí. Během těch let, co jsme tady na- hoře, jsme v okolí neviděly žádné otrokáře – ale myslím si, že jen protože jsme tak vysoko, v odlehlé oblasti. Jen jednou jsem slyšela skučení otrokářského motoru, hrozně daleko, na druhé straně řeky. Vím, že tam někde dole jsou a hlídkují. A já nebudu riskovat – sta- rám se o to, abychom se držely při zemi, dřevo pálíme jen zřídka, když opravdu potřebujeme, a neustále na Bree dávám pozor. Větši- nou ji na lov beru s sebou – stejně jako bych to udělala dnes, kdyby nebyla tak nemocná.
Otáčím se zpět k plošině a jdu se podívat na jezírko. Je úplně za- mrzlé a v odpoledním slunci úplně září, jako ztracený šperk scho- vaný v houští. Udělám pár opatrných kroků po ledu, abych se ujistila, že nepraskne. Jakmile se mi zdá, že je dost pevný, udělám několik dalších. Najdu si místo, vytáhnu z opasku malou sekyrku a několikrát silně seknu do ledu. Objevila se trhlina. Klekám si na led, beru do ruky nůž a vší silou ho vrazím doprostřed trhliny. Krou- tím špičkou nože a za chvíli se mi daří v ledu vytvořit díru velkou tak akorát na vylovení ryby.
Kloužu a spěchám zpátky na břeh, beru prut a vrazím ho mezi dvě větve stromu, rozbalím vlasec a běžím s ním zpět k díře v ledu, do které šňůru vložím. Několikrát s ním zatřesu v naději, že se ko- vový háček na slunci zablyští a přivábí nějakého živého tvora pod ledem. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že je to zbytečné, že cokoli, co v těchto horských jezerech žilo, dávno zahynulo.
Tady nahoře je ještě větší zima a nemůžu tu celou dobu jen tak stát a koukat. Musím se hýbat. Otáčím se a jdu směrem od jezera, protože moje pověrčivé Já mi říká, že rybu určitě chytím, hlavně když tam nebudu jen tak stát a koukat. Chodím v kruzích kolem je-zera a kolem stromů a mnu si ruce, abych je udržela v teple. Nepo- máhá to.
Vtom si vzpomenu na suché dřevo. Rozhlížím se a hledám něco, s čím by se dalo topit, ale je to marné. Země je pokrytá sněhem. Ob- rátím tedy svůj pohled vzhůru, ale většina větví je také zasněžená. V dálce si ale všimnu několika stromů ošlehaných větrem, které za- sněžené nejsou. Jdu k nim blíže a rukou je zkoumám. S úlevou si všímám, že některé větve jsou suché. Beru do ruky svou sekyrku a useknu jednu z větších větví. Stačí mi náruč dříví a tahle velká větev bude úplně stačit.
Chytám ji ve vzduchu, aby nespadla do sněhu, poté ji narovnám ke kmeni stromu a přeseknu ji napůl. Tak to dělám znovu a znovu, dokud nemám malou hromádku dříví, kterou pak odnesu v náručí. Odkládám ji na jednu z širokých