Aréna Jedna: Otrokáři . Морган Райс

rozbuší jako splašené. Je to zvuk, který jsem tady nahoře slyšela jen jednou. Kvílení motoru. Automobilového motoru.

      Stojím tam, úplně v šoku, a nemohu se ani pohnout. Motor je sly- šet čím dál jasněji a hlasitěji a já vím, že to může znamenat jen je- diné. Otrokáři. Nikdo jiný by se neodvážil vyjet tak vysoko a ani by k tomu neměl důvod.

      Rozběhnu se, a nechávám jelena jelenem, běžím mezi stromy, kolem chatky a dolů po svahu. Neběžím dost rychle. Myslím na Bree, jak tam sedí doma samotná a slyší zvuk blížících se motorů. Snažím se běžet rychleji, přímo dolů po zasněženém svahu, klopý- tám a zakopávám a srdce mám až v krku.

      Běžím tak rychle, že padám obličejem do sněhu, odřela jsem si koleno a loket a na chvíli ztrácím dech. Snažím se se znovu posta- vit na nohy a všimnu si krve na svém kolenu a ruce, ale je mi to jedno. Nutím se zpět do běhu a pak do sprintu.

      Pořád mi to klouže, ale nakonec doběhnu na plošinu, ze které vidím až na náš dům. Srdce mi zaskočí v krku: ve sněhu vidím zře- telné stopy pneumatik, vedou přímo k našemu domu. Venkovní dveře jsou otevřené. A co je nejhorší, neslyším Sašu štěkat.

      Běžím dál a dál dolů a při tom se pořádně prohlédnu dvě auta za- parkovaná u našeho domu: patří otrokářům. Jsou nízko posazená, celá černá, s obrovskými pneumatikami a černými tyčemi přes okna a vypadají jako sportovní auta na steroidech. Na kapotě mají znak Arény 1, je vidět až odsud – diamant se šakalem uprostřed. Jsou tu, aby nakrmili arénu.

      Běžím dál po svahu. Jsem příliš těžká. Sáhnu do kapes, vytáhnu sklenice s džemem a hodím s nimi o zem. Slyším za sebou zvuk roz- tříštěného skla, ale ani ho nevnímám. Teď už na ničem jiném nezáleží.