“Jak se mýlíš, mladý Aidane,” odpověděl.
Aidan viděl, jak Motleymu září oči a věděl, že na něco myslí.
“Bojovníci mají jistou dovednost,” řekl Motley, “ale baviči mají vlastní dovednosti. Bojovníci vyhrávají silou – ale baviči mohou vyhrát jinými způsoby, způsoby, které jsou ještě mocnější.”
“Nerozumím,” řekl zmateně Aidan. “Nemůžete dostat mého otce z jeho cely zábavou.”
Motley se nahlas zasmál.
“No, vlastně,” odpověděl, “myslím, že můžeme.”
Aidan se na něj zmateně podíval.
“Co más na mysli?” zeptal se.
Motley si třel bradu, oči mu těkaly, bylo jasné, že kuje plán.
“Bojovníci se nyní nemohou volně pohybovat městem – nebo se přiblížit centru města. Ale baviči nemají žádná omezení.”
Aidan byl zmatený.
“Proč by Pandesiané svolili, aby baviči vstoupili do centra hlavního města?” zeptal se Aidan.
Motley se usmál a zatřásl hlavou.
“Stále nevíš, jak svět funguje, chlapče,” odpověděl Motley. “Bojovníci se mohou vždy pohybovat omezeně, v určitých místech, v určitou dobu. Ale baviči – ti mohou všude a vždy. Všichni se chtějí bavit, Pandesiané stejně jako Escalonité. Nakonec, znuděný voják je nebezpečný voják na obou stranách království a pořádek musí být udržován. Zábava byla vždycky klíčem k udržení spokojených oddílů a k řízení armády.”
Motley se usmál.
“Vidíš, mladý Aidane,” řekl, “nejsou to vůdci, kteří mají moc nad svými armádami, ale my. Bezvýznamní, staří baviči. Třída, kterou tak opovrhuješ. My povstaneme nad bitvami a protneme řady nepřítele. Nikomu nezáleží ta tom, jaké brnění mám na sobě – jen jim záleží na tom, jak dobré jsou mé příběhy. A já mám dobré příběhy, chlapče, lepší, než čekáš.”
Motley se otočil do místnosti a zahřměl:
“Zahrajeme hru! Všichni společně!”
Všichni herci v místnosti najednou radostně vykřikli, rozzáření povstali na nohy, naděje se jim vrátila do očí.
“Budeme hrát přímo v centru hlavního města! Bude to ta nejlepší zábava, jakou Pandesiané kdy zažili! A zároveň také největší rozptýlení. Až nastane ten správný čas, až bude město v našich rukou, uchváceno naší přítomností, budeme jednat. A najdeme způsob, jak osvobodit tvého otce.”
Muži jásali a Aidan poprvé cítil, jak mu chřadne srdce, cítil se optimisticky.
“Opravdu si myslíš, že to bude fungovat?” zeptal se Aidan.
Motley se usmál.
“Můj chlapče,” řekl, “už se staly bláznivější věci.”
KAPITOLA OSMÁ
Duncan se snažil vymazat myšlenku na bolesti, jak usínal a znovu se budil, opíral se o kamennou zeď, pouta se mu zařezávala do zápěstí a kotníků a nemohl kvůli nim usnout. Strašně se chtěl napít. V krku měl vyprahlo, nemohl polknout, každý dech ho bolel. Nemohl si vzpomenout, kolik dnů uběhlo od doby, kdy se napil a cítil se tak zesláblý hladem, že se nemohl ani hýbat. Věděl, že tu chátrá a že jestli pro něj brzy nepřijde kat, dostane ho jistě hlad.
Duncan upadal už několik dnů do bezvědomí a opět se z něj probouzel, byl přemožen bolestí, která se stávala jeho součástí. Měl vidiny ze svého mládí, z dob, které strávil na polích, na hříšti a na bitevních polích. Vzpomínal na své první bitvy, dny, které jsou ty tam, kdy byl Escalon svobodný a prospíval. Ale vzpomínky byly vždy narušeny tvářemi jeho dvou mrtvých chlapců, které se před ním objevovaly a pronásledovaly ho. Byl bolestí rozerván a třásl hlavou, neúspěšně se snažil se toho všeho zbavit.
Duncan pomyslel na svého zbývajícího syna, Aidana, a zoufale doufal, že je v bezpečí Volisu, že se k němu Pandesiané ještě nedostali. Jeho mysl se potom obrátila na Kyru. Vzpomněl si na ni jako na mladou dívku, vzpomněl si na pýchu, kterou vždy pociťoval, když ji vychovával. Vzpomněl si na její cestu přes Escalon a přemýšlel, jestli se dostala do Uru, jestli se setkala se svým strýcem, jestli byla nyní v bezpečí. Byla jeho součástí, jedinou součástí, na které nyní záleželo a její bezpečí bylo pro něj důležitější, než zůstat na živu. Uvidí ji ještě někdy? přemýšlel. Toužil po tom ji znovu vidět, a přesto také chtěl, aby zůstala daleko odtud, v bezpečí od toho všeho.
Dveře cely se rozletěly, Duncan pohlédl zmateně vzhůru a díval se do tmy. V temnotě připochodovaly boty a jak poslouchal chůzi, Duncan rozpoznával, že to nejsou Enisovy boty. V temnotě jeho schopnost naslouchat ještě zesílila.
Jak se voják přiblížil, Duncanovi došlo, že přišel, aby ho týral nebo zabil. Duncan byl připraven. Mohou mu dělat cokoli se jim zachce – už je uvnitř mrtev.
Duncan otevřel oči, i když byly těžké, pohlédl vzhůru se zbývající důstojností, kterou ještě měl, chtěl vidět, kdo přišel. Byl překvapen, když viděl, že to je obličej muže, kterého ze všech nejvíce nenáviděl: Banta z Barrisu. Zrádce. Muže, který zabil jeho dva syny.
Duncan se zlostně mračil, zatímco Bant přistoupil blíže, na obličeji měl spokojený úšklebek, poklekl před ním. Přemýšlel, co tu tato stvůra může chtít.
“Teď už nejsi tak mocný, že ano, Duncane?” zeptal se Bant, který od něj byl ani ne stopu daleko. Stál tam s rukama v bok, menší, podsaditý, s úzkými rty, těkavýma očima a poďobaným obličejem.
Duncan se pokusil na něj zaútočit, chtěl ho roztrhnout vejpůl – ale jeho řetězy mu to nedovolily.
“Za mé chlapce zaplatíš,” řekl Duncan, dusil se, v krku měl tak sucho, že nemohl ani promluvit tou záští.
Bant se smál krátkým a hrubým smíchem.
“Opravdu?” zlobil ho. “Tady dole vydechneš svým posledním dechem. Zabil jsem tvé syny a mohu zabít i tebe, když budu chtít. Nyní za mnou stojí Pandesie poté, co jsem jim prokázal svou loajalitu. Ale nezabiji tě. To by bylo příliš milosrdné. Bude lepší, když sám zemřeš.”
Duncan pocítil, jak v něm vře chladná zuřivost.
“Tak proč jsi přišel?”
Bant zvážněl.
“Mohu přijít, kdy se mi zachce,” zamračil se, “a také bezdůvodně. Mohu přijít jen proto, abych se na tebe podíval. Abych na tebe zíral. Abych viděl ovoce mého vítězství.”
Povzdychl si.
“A také se to tak přihodilo, že mám důvod, proč jsem tě navštívil. Něco od tebe chci. A jednu věc ti dám.”
Duncan se na něj skepticky podíval.
“Tvou svobodu,” dodal Bant.
Duncan se na něj díval a přemýšlel.
“A proč bys to udělal?” zeptal se.
Bant si povzdychl.
“Vidíš,