Znovu se krutě usmál a pokračoval v chůzi. Někde v dálce se ozval jakýsi řev. Byl tak silný, že měl Darius pocit, že se mu země pod nohama otřásla. Znělo to jako hlasy tisíců hrdel, cosi nadšeně oslavujících.
„Slyšíte je?“ zeptal se. „To je zvuk smrti. Žízeň po krvi. Tam venku, za těmito zdmi, je velká aréna. V té aréně budete bojovat s ostatními i mezi sebou, až nikdo z vás nezůstane naživu.“
Povzdychl si.
„Bitva bude mít tři kola,“ pokračoval. „V tom posledním, jestli se do něj někdo vůbec dostane, si můžete vybojovat výsadu utkat se o svobodu. Ale nedělejte si přílišné naděje. Nikdo ji ještě nikdy nevybojoval.
Prohlédl si je jednoho po druhém.
„Vaše smrt nebude rychlá,“ dodal. „Je moje práce, abych to zajistil. Chci, abyste umírali pomalu. Chci, abyste obecenstvo náležitě pobavili. Budete se učit bojovat a naučíte se to velice dobře, aby zábava byla co nejdelší. Protože vy už teď nejste lidé. Nejste ani otroci. Jste mnohem méně: jste gladiátoři. Vítejte v nové a poslední etapě vašeho života. Nebude trvat dlouho.“
KAPITOLA PÁTÁ
Volusia kráčela v čele stovek tisíc bojovníků. Hromobití jejich pochodujících řad překrývalo všechny okolní zvuky. Pro její uši to byl ten nejsladší zvuk na světě. Byl to zvuk postupu, zvuk vítězství. Po cestě se rozhlížela a spokojeně zjišťovala, že je jejich cesta lemována mrtvolami pobitých nepřátel. Leželi vlastně všude kolem, kam až oko dohlédlo. Všude ve vysušených krajích kolem imperiálního Kapitolu. Tisíce nepřátel, poskládaných na zemi v perfektní nehybnosti a s tvářemi plnými děsu z toho, jak je zasáhla ta velká vlna.
Dobře věděla, že se nejednalo o přírodní úkaz. Byla to práce jejích čarodějů, Voků. Vyvolali velmi mocné kouzlo a zabili jím každého, kdo by na ni mohl zaútočit a zabít ji.
Spokojeně se ušklíbla a dál si prohlížením bojiště užívala den svého velkého vítězství. Znovu se jí podařilo přechytračit ty, kteří jí usilovali o život. Toto byl výkvět imperiální armády, muži, kteří nebyli nikdy nikým poraženi a zároveň jediná síla, stojící mezi ní a Kapitolem. Všichni velitelé, všichni muži, kteří byli vysláni aby Volusii zneškodnili a všichni, kteří si mysleli, že jsou chytřejší než ona – byli mrtví.
Jala se procházet se mezi nimi. Občas se padlým vyhýbala, občas je překračovala a když se jí zachtělo, tak se jim procházela klidně třeba po obličejích. Cítit pod nohama jejich maso jí činilo neskutečnou radost. Skoro jako kdyby byla znovu dítětem.
Zadívala se do dáli a spatřila Kapitol. Uprostřed města se rýsovala mohutná zlatá kupole, kolem níž bylo ještě jedno vnitřní a velmi masivní opevnění. Do toho vnějšího vedla na slunci zářící zlatá vstupní brána. Pocítila vzrušení z okamžiků, které již brzy nadejdou. To, co leželo před ní, byl především trůn a klíč k absolutní moci v Impériu. Už nebudou žádní senátoři, rada, žádní vůdci nebo velitelé, kteří by jí stáli v cestě k absolutní moci. Bude jenom ona. Celé to několikaměsíční tažení, bitvy a dobývání jednoho města za druhým, všechna ta vítězství, po kterých se její armáda stále více rozrůstala, to všechno vedlo k nadcházející chvíli. Za těmi zdmi a branou na ni čeká její poslední triumf. Už brzy stane uvnitř, přivlastní si císařský trůn, a jakmile se tak stane, už ji nic nedokáže zastavit. Převezme velení nad všemi imperiálními armádami, všemi provinciemi a městy. Převezme vládu nad čtyřmi rohy a dvěma ostny a každičká dýchající a cítící bytost v celém Impériu bude muset uznat ji – člověka – za svou svrchovanou vládkyni.
Ba co více, budou ji uctívat jako bohyni.
Ta myšlenka ji přinutila usmát se. Nechá vztyčit svoje sochy v každém městě, před každou tvrzí a nechá po sobě pojmenovat státní svátky, kdy se všichni budou klanět jenom jí. Impérium už brzy ani nebude znát jiná jména, než je to její.
Kráčela poměrně daleko vpředu před řadami své armády a užívala si pohledu na tu zlatou bránu, blyštící se v ranním slunci. Dobře si uvědomovala, že prožívá jedny z nejdůležitějších chvil svého života. V čele té armády se cítila neporazitelná – obzvláště teď, když byli všichni zrádci v jejích vlastních řadách po smrti. Byli blázni, když si mysleli, že jim padne do té jejich pasti. Byli blázni, když očekávali, že to, že je mladá znamená, že je také naivní. Tolik k jejich životním zkušenostem a moudrosti starších. Jediné, co jim přinesly, byla předčasná smrt. Předčasná smrt za to, že podcenili její vlastní moudrost – moudrost, která tu jejich jednoznačně převyšovala.
Jak se tu tak procházela, uvědomila si, že tu vlastně není až tak tolik mrtvých, kolik by mělo být, aby to vystačilo na celou imperiální armádu. Byla jich ohromná spousta, ale přesto ne tolik, jak by si představovala. Že by ti velitelé nepřivedli své muže všechny? Pokud ne, kde tedy mohli být?
Přemýšlela, zda se bude Kapitol po této bitvě, a s většinou svých branných sil poražených, ještě stále chtít bránit.
Když se o pár desítek minut později blížila k branám, naznačila armádě, aby zastavila a Vokinovi, aby přišel k ní.
Okamžitě a bez váhání ji všichni poslechli. Hromobití jejich kroků ustalo a na chvíli se vlády nad všemi zvuky opět ujal jenom pouštní vítr, zahřívající probouzející se krajinu a přinášející oblaka prachu i volně poletující trnité keře. Volusia si prohlížela masivní zapečetěnou bránu a zlatotepeckou práci, provedenou na její výzdobě. Byla celá pokrytá výjevy z imperiální historie, což znamenalo především bitvy a hry v arénách. Ta brána byla něco jako symbol Impéria a všichni jeho obyvatelé ji dobře znali. Říkalo se, že trvalo sto let, než byla zhotovena a že byla dva metry tlustá. Byl to odznak moci a síly všech Imperiálních provincií.
Volusia ještě nikdy v životě nebyla Kapitolu tak blízko jako dnes. Brána na ni udělala silný dojem. Nebyl to pouze symbol síly a stability, ale tak mistrovské dílo starého řemeslnictví. Natáhla ruku, jakoby se jí snad ze vzdálenosti, která ji od brány dělila, mohla dotknout.
Dobře však věděla, že teď není na obdiv dostatek času. Když se tak na ten obrovský kus zlata dívala, uvědomila si, že něco přece jenom není v pořádku. Tu bránu vůbec nikdo nestřežil. A kolem bylo naprosté ticho.
Podívala se přímo nad sebe a teprve teď spatřila tisíce imperiálních vojáků, kteří se pomaloučku vynořili zpoza ochozů. Všichni v bojové pohotovosti a vyzbrojeni luky, šípy a oštěpy.
Přímo nad branou se objevil imperiální generál.
„Jsi blázen, že přicházíš tak blízko,“ zahřměl mohutným hlasem. „Naši lučištníci tě mají jako na dlani. Stačí pohnout prstem a budeš během chvilky mrtvá.”
Odmlčel se, aby po chvíli pokračoval
Ale já ti dám milost,“ dodal, „když řekneš svým armádám ať odhodí zbraně. Potom tě nechám žít.“
Volusia si pozorně prohlédla tvář toho generála, posledního velitele, který ještě bránil Kapitol. Potom se rozhlédla doprava i doleva a zkontrolovala linie jeho mužů. Všichni měli založené šípy nebo napřažené