Najednou zjistil, že stojí na vysokém piedestalu a kam až oko dohlédlo se rozprostírala těla padlých. Všichni jeho lidé leželi v krvi a bez pohybu na zemi uvnitř Volusijského opevnění. Nezůstal ani jediný. Ani jeden člověk.
Darius se zoufale rozkřičel, když tu jej najednou zezadu popadly ruce v těžkých okovaných rukavicích a strhly dozadu. S řevem zmizel v temnotě.
Probudil se s tímtéž výkřikem, ohnal se rukama kolem sebe a netrefil nic než vzduch. Rozhlédl se kolem, ztěžka oddychoval a v první chvíli nevěděl, jestli to všechno byla pravda nebo jenom pouhý sen. Uslyšel řinčení řetězu. Chvíli mu trvalo, než se znovu upamatoval, odkud ten zvuk pochází. Podíval se k vlastním nohám a uvědomil si, že má kotníky svázané nakrátko železným řetězem, aby nemohl dělat delší kroky. V tom okamžiku si konečně uvědomil modřiny a rány, pokrývající celé jeho tělo. Podíval se na svoje ruce a spatřil, že jsou zcela pokryté zaschlou krví. Každý další pohyb už bolel tak hrozně, jako kdyby byl nedávno ztlučen snad tisícovkou mužů. Jeho levé oko bylo tak oteklé, že jej téměř nedokázal otevřít.
Pomaloučku se otočil, aby prozkoumal svoje okolí. Na jednu stranu se mu ulevilo, že tamto byl jenom pouhý sen – ale zároveň si pomaloučku vzpomínal, proč je tak potlučený. To, co viděl ve spánku, sice byl opravdu sen, ale zároveň na něm bylo leccos pravdivého. Jeden po druhém se mu začaly vracet útržky vzpomínek na bitvu před branami Volusie. Vzpomněl si na to přepadení, zavírající se brány a imperiální jednotky, které je potom obklopily. I na tu řezničinu, která nastala potom. Byla to zrada.
Ze všech sil se snažil vzpomenout si na další detaily a nakonec si vybavil svoji poslední vzpomínku. Poté, co ve vzteku zabil několik nepřátel, obdržel ránu naplocho do hlavy a ztratil vědomí.
Sáhnul si ke spánku a nahmatal velikou podlitinu, začínající někde v oblasti spánku a táhnoucí se až k jeho levému oku. Nebyl to sen. Byla to pravda.
Potom už si vzpomněl na všechno. Zaplavil jej vztek, smíchaný s lítostí. Jeho muži, všichni ti lidé, které měl tak rád, byli teď mrtví. A jenom kvůli němu.
Začal se zoufale rozhlížet do tmy ve snaze spatřit kohokoliv, kdo to mohl přežít. Třeba přežili mnozí a jenom teď byli zajatci stejně jako Darius.
„Pohni se!“ ozval se hrubý hlas odněkud ze tmy.
Záhy poté Darius ucítil čísi silné ruce, které jej nevybíravě popadly v podpaží a vytáhly na nohy. Potom dostal kopanec do ledvin.
Zavrčel bolestí, zapotácel se kupředu a díky krátkému řetězu mezi kotníky se znovu poroučel k zemi. Dopadl na záda nějakého dalšího člověka, který byl v cele s ním. Spoluvězeň sebou okamžitě zazmítal a udeřil Daria loktem do obličeje, aby jej ze sebe setřásl.
„Ještě jednou se mě dotkni!“ vykřikl.
Byl to jenom chlapec a stejně jako Darius byl spoutaný v řetězech. Darius si uvědomil, že je jenom jedním z mnoha spoutaných v dlouhé řadě podél zdi. Tlustý řetěz spojoval jejich kotníky dohromady. Imperiální dozorci je teď po celé délce nevybíravým způsobem stavěli na nohy.
Darius se pokoušel zahlédnout tváře svých nejbližších sousedů, ale když uspěl, zjistil, že nikoho z nich nezná.
„Darie!“ ozval se najednou tichý hlas. „Už znovu nepadej nebo tě zabijí!“
Jeho srdce poskočilo radostí. To byl přece známý hlas. Otočil se a o několik míst dál spatřil Desmonda, Raje, Kaze a Luziho. Jeho staří přátelé tu tedy byli přivázáni též. Všichni vypadali podobně pobitě jako on. Všem se však také očividně ulevilo, že jej vidí živého.
„Ještě jednou promluvíš,“ zavrčel dozorce na Raje, „a zaplatíš to jazykem.“
To, že tu našel je, jistě znamená, že bude i spousta dalších přeživších. Okamžitě začal přemýšlet, kdo by tu z těch, kteří s ním bojovali v ulicích Volusie, ještě mohl být.
Dozorce pokračoval k dalším vězňům a když byl dostatečně daleko, Darius se otočil a zašeptal:
„Co ostatní? Přežil ještě někdo“
V duchu se modlil, aby to byly stovky, které teď někde čekají nebo jsou maximálně také uvězněny.
„Ne,“ ozvala se krutě jednoznačná odpověď. „Jsme jediní. Všichni ostatní jsou mrtví.“
Ta slova na něj zapůsobila stejně jako kopanec do břicha. Znamenalo to, že tedy všechny zklamal. Navzdory snaze se ovládnout se mu po krví zalepené tváři skutálela čerstvá slza.
Chtělo se mu začít řvát. Dokonce si na vteřinu přál, aby na tom bitevním poli býval zůstal také. Nedokázal to pochopit. Všichni bojovníci ze všech těch otrockých vesnic…. Už to skoro vypadalo, že se mu podaří uskutečnit největší revoluci v dějinách Impéria. Takovou, která by změnila jeho otrokářskou tvář navždycky.
Jenže to bylo všechno utopeno v krvi.
Teď byly veškeré naděje na svobodu ty tam.
Darius byl přinucen dát se na pochod. Jeho rány mu přitom působily strašlivé utrpení a železná pouta, nyní nově připevněná nejen na kotnících, ale i na zápěstích, tomu ani v nejmenším nepomáhala. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se zjistit, kde to vlastně je, kdo jsou ti ostatní vězni a kam je to dozorci vedou. Jak se tak rozhlížel, uvědomil si, že jsou všichni přibližně stejného věku jako on a všichni do jednoho byli dobře rostlí. Vypadali jako bojovníci.
Zašli za roh temného tunelu a najednou se bez varování ocitli ve slunečním svitu. Paprsky sem pronikaly železnými mřížemi. Darius se zastavil, aby se pokusil zachytit něco z okolí, které se nalézalo za mřížemi, ale okamžitě byl hrubě postrčen kupředu a ještě obdržel ránu dřevěnou tyčí do žeber. Klopýtal tedy dál s ostatními, až se nakonec ocitl na přímém slunečním světle.
Byli na něj vystrčeni s takovou razancí, že se všichni do jednoho poroučeli k zemi. Darius vyplivl písek, který se mu přitom dostal do pusy, a rukama si zaclonil zatím neuvyklé oči proti ostrému slunci. Ostatní popadali všude kolem a brzy i na něj.
„Vstávat!“ hřměli dozorci.
Potom procházeli od jednoho chlapce ke druhému a šťouchali do nich tyčemi, dokud se znovu nepostavili na nohy. Darius se škrábal vzhůru také. Nebylo to snadné, protože byli svázáni jeden ke druhému a tak i ti, kteří již stáli, byli znovu strháváni k zemi těmi pomalejšími.
Nakonec stanuli uprostřed kruhového nádvoří, které mělo asi tak třicet metrů v průměru, ohraničeného kamennými zdmi, v nichž byla tu a tam zamřížovaná okna. Uprostřed prostranství a tváří k nim stál mohutný, velmi zamračený muž. Na první pohled z něj čišela autorita. Byl vyšší než ostatní, jeho paže byly jako urostlé duby, měl nažloutlou kůži, svítící rudé oči na hlavě malé zažloutlé rohy. Neměl na sobě žádnou tuniku a jeho svaly jenom hrály na slunci. Na nohou měl černou imperiální zbroj, těžké boty a celé předloktí mu pokrývaly nátepníky z tvrzené kůže, pobité cvočky. Právě cvočky poukazovaly na hodnost imperiálního důstojníka. Mračil se na ně tak, jako kdyby byli jenom klubko moučných červů v jeho obědě.
„Já jsem