Bratrská Přísaha . Морган Райс. Читать онлайн. Newlib. NEWLIB.NET

Автор: Морган Райс
Издательство: Lukeman Literary Management Ltd
Серия: Čarodějův Prsten
Жанр произведения: Зарубежное фэнтези
Год издания: 0
isbn: 9781632917065
Скачать книгу
si uvědomili, že jsou mezi kladivem a kovadlinou, že je dvě nepřátelské síly drtí z obou stran a že jejich počet prudce klesá. Uvědomili si, že je přelstili. Z počátečního počtu stovek mužů jich zbývaly už jen tucty a přeživší se pokoušeli prchat. Všichni byli opěšalí – jejich zerty byly buď mrtvé, nebo zabrané vesničany.

      Nedostali se příliš daleko. Vesničané je všechny dostihli a pobili.

      Náhle se všude kolem zvedl vítězný pokřik – jak od vesničanů, tak od Gwendolyniných mužů. Všichni společně se zdravili, objímali se jako bratři a Gwendolyn spěchala dolů, aby se k nim přidala. Krohn ji samozřejmě následoval a vrhl se do změti mužů kolem. Všude byl cítit pach potu a strachu. Pach krve vsakující se do pouště. Ať se v Prstenu stalo cokoli, dnes bylo Impérium poraženo. Tady, uprostřed pouště, cítila Gwen konečně zadostiučinění. Bylo to slavné vítězství. Vesničané se spojili s vyhnanci z Prstenu a porazili společného nepřítele.

      Vesničané ztratili mnoho dobrých mužů i Gwen ztratila množství svých. Gwendolyn si ale s úlevou uvědomila, že alespoň Darius přežil a že stojí na nohou, i když trochu nejistě.

      Gwen věděla, že Impérium má miliony dalších mužů. Věděla, že přijde čas odplaty.

      Ale dnes tomu tak být nemělo. Dnes možná neudělala to nejmoudřejší rozhodnutí – udělala ale to nejstatečnější. To nejsprávnější. Cítila, že to bylo stejné rozhodnutí, jako by udělal na jejím místě její otec. Zvolila si tu těžší cestu. Cestu toho, co bylo správné. Cestu spravedlnosti. Cestu chrabrosti. A nezávisle na tom, co mělo přijít, dnes žila.

      Dnes skutečně žila.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Volusie stála na kamenném balkóně a shlížela dolů na dlážděné nádvoří Maltolisu, které se pod ní rozprostíralo. Hluboko dole viděla roztříštěné princovo tělo. Leželo bez hnutí, údy rozprostřené do všech směrů. Shora vypadal princ tak vzdálený. Tak nepatrný, tak nedůležitý a tak bezmocný. Volusie přemýšlela, jak je to možné, že jen o několik okamžiků dřív to byl jeden z nejmocnějších vládců Impéria. Došlo jí, jak je život křehký. Jaká iluze je moc nad lidmi. A nejvíc si uvědomovala, že teď je z ní skutečná bohyně. Teď měla vládu nad životem a smrtí všech. Teď už ji nemohl nikdo zastavit, dokonce ani mocný princ.

      Zatímco dál jen tak stála a rozhlížela se, město se začínalo postupně naplňovat výkřiky tisíců jeho obyvatel, naříkajícího lidu Maltolisu. Dojaté hlasy naplnily nádvoří a pak se nesly vzhůru jako mračno kobylek. Lidé naříkali a brečeli, tloukli hlavami do kamenných stěn, vrhali se na zem jako rozrušené děti a rvali si vlasy z hlav. Volusie si pobaveně uvědomila, že se všichni chovají, jako by snad Maltolis byl dobrým panovníkem.

      „NÁŠ PRINC!“ křičel jeden z lidí a jeho zvolání opakovaly zástupy dalších. Všichni spěchali k mrtvému princovu tělu, vzlykali a křečovitě se třásli, když se ho dotýkali.

      „NÁŠ DRAHÝ OTEC!“

      Městem se náhle rozezvučely zvony. Dlouhé zvonění odrážející se od kamenných zdí města. Jako by jeden zvon povzbuzoval druhý. Volusie uslyšela dunění podrážek a když zdvihla zrak, viděla tisíce maltoliských vojáků pochodujících skrz městské brány přímo na nádvoří. Pochodovali ve dvouřadu a padací brána se rychle zvedala, aby se mohli dostat dovnitř. Všichni mířili přímo k Maltolisovu hradu.

      Volusie věděla, že dala do pohybu události, které změní osud tohoto města navždy.

      Ozvalo se naléhavé zabušení na silné dubové dveře vedoucí do komnaty. Volusie leknutím nadskočila. Bylo to neustálé bušení tuctu vojáků stojících za dveřmi. Volusie slyšela rachot jejich zbrojí. Slyšela, jak do dveří naráží beranidlem a snaží se dostat do princovy komnaty. Volusie samozřejmě dveře zablokovala. I bez toho byly dveře stopu silné a dokázaly by přežít menší obléhání. Přesto se však jejich panty začaly ohýbat. A s každým novým úderem se ohýbaly stále víc.

      Bum bum bum.

      Kamenná komnata se otřásla a starobylý kovový lustr visící na dřevěném trámu se divoce rozhoupal. Vzápětí s ohlušující ránou dopadl na podlahu.

      Volusie stála na místě a vše v klidu sledovala. Počítala se vším. Samozřejmě věděla, že si pro ni přijdou. Chtěli pomstu – a nikdy by ji nenechali jen tak odejít.

      „Otevři dveře!“ vykřikl jeden z princových generálů.

      Poznala jeho hlas – byl to vůdce Maltolisových jednotek. Muž bez smyslu pro humor, se kterým se setkala jen krátce. Měl hluboký, drsný hlas – neohrabaný muž, ale zkušený voják. Voják, kterému podléhalo dvě stě tisíc mužů.

      Přesto Volusie stála a s klidem sledovala dveře. Nemohli ji vyvést z míry. Trpělivě čekala, až je vyrazí z pantů. Samozřejmě by jim mohla otevřít, ale takové uspokojení jím poskytnout nehodlala.

      Konečně se ozvala dunivá rána a dřevěné dveře povolily. Vyletěly z pantů a tucet vojáků se za zvuků řinčícího brnění nahrnul do místnosti. Velitel Maltolisovy armády oděný ve zdobené zbroji vstoupil do místnosti jako první. V ruce svíral zlaté žezlo, které ho opravňovalo velet maltolisské armádě.

      Když viděli, že Volusie stojí na místě a nechystá se utéct, trochu zpomalili. Velitel se na ni hluboce zamračil, napochodoval přímo k ní a prudce se zastavil ve vzdálenosti pouhých několika stop.

      Hleděl na ni s nenávistí v očích, jeho muži za ním se zastavili. Dodržovali přísnou disciplínu a očekávali další jeho rozkazy.

      Volusie klidně stála a s lehkým úsměvem na tváři čekala, co se bude dít. Uvědomila si, že je její postoj překvapil. Velitel vypadal nervózně.

      „Co jsi to provedla, ženo?“ položil jí otázku a sevřel v ruce meč. „Vstoupila jsi do našeho města jako host a zabila jsi našeho panovníka. Vyvoleného. Toho, který nemohl zemřít.“

      Volusie se na něj usmála a klidným hlasem odpověděla:

      „Mýlíš se, generále,“ pronesla. „To já jsem ta, která nemůže zemřít. Což jsem dnes i prokázala.“

      Generál zuřivě zavrtěl hlavou.

      „Jak můžeš být tak hloupá?“ zeptal se. „Musí ti být jasné, že tě zabijeme. Tebe i všechny tvoje muže. Že nemáš kam utéct, že se nemůžeš dostat pryč. Tvých několik lidí je obklíčeno tisíci našimi lidmi. Jistě jsi musela vědět, že tvůj dnešní skutek tě odsoudí k smrti. Ještě hůř – povede k tvému uvěznění a mučení. K našim nepřátelům se nechováme laskavě, pokud sis toho ještě nevšimla.“

      „Samozřejmě, že jsem si všimla, generále, a obdivuji to,“ odpověděla Volusie. „A přesto na mne nevztáhneš ruku. Nikdo z tvých mužů se mě nedotkne.“

      Generál znovu zavrtěl hlavou.

      „Jsi hloupější, než jsem si myslel,“ pronesl. „Mám zlaté žezlo. Všechny naše armády dělají to, co řeknu. Přesně to, co řeknu.“

      „Skutečně?“ zeptala se opatrně s úsměvem na tváři.

      Volusie se pomalu obrátila k oknu a vyhlédla ven. Shlédla dolů na princovo tělo, které teď blázni zdvihli na ramena a nesli ho městem jako