„Nechceme dělat žádné potíže,“ řekla směrem k Bokbuovi. „Opravdu vás nechci ohrozit. Okamžitě odsud odjedeme.“
Bokbu zakroutil hlavou.
„Ne,“ odpověděl. Potom se na Gwen dlouze a zvědavě zadíval. „Proč jsi sem své lidi přivedla?“
Gwendolyn si povzdechla.
„Utíkáme před obrovskou armádou,“ odpověděla. „Zničili náš domov. Jenom hledáme jiné místo, kde bychom mohli žít.“
„Vybrali jste si dost špatné místo,“ řekl ten bojovník. „Tohle váš domov nebude.“
„Ticho!“ okřikl jej Bokbu, tentokrát již rozzlobeným hlasem. Bojovník okamžitě poslechl.
Náčelník se znovu zadíval Gwen do očí.
„Jsi vznešená žena,“ řekl. „Vidím ti na očích, že jsi přirozenou vůdkyní. Vedeš své lidi dobře. Pokud vás pošlu zpátky na moře, zcela jistě tam zemřete. Možná ne hned dnes, ale v horizontu několika málo dní je to více než jisté.“
Gwendolyn věděla, že teď nesmí uhnout pohledem.
„Pak tedy zemřeme,“ odpověděla. „Nechci vidět tvé lidi umírat proto, aby ti moji mohli žít o trochu déle.“
Dlouho se na něj jenom dívala tak, jak se na šlechtičnu vysokého původu slušelo a patřilo. Všimla si přitom, že tím na Bokbua učinila dojem. Vzduch naplnilo napjaté ticho.
„Vidím, že ti v žilách koluje i krev válečníků,“ řekl. „Zůstaneš s námi. Tvoji lidé se tu mohou zotavit, dokud nebudou zase zdraví a silní. Nezáleží na tom, kolik měsíců to zabere.“
„Ale můj náčelníku…“ začal onen bojovník.
Bokbu se na něj jenom přísně podíval.
„Už jsem rozhodl.“
„Ale jejich loď!“ protestoval muž. „Pokud zůstane v přístavu, imperiáni na to přijdou. Všichni budeme mrtví ještě předtím, než začne měsíc znovu dorůstat!“
Náčelník se zadíval na stožár, potom na trup lodi a o všem přemýšlel. Gwen se mezitím rozhlížela po okolí. Byli teď hluboko uvnitř skrytého přístavu, chráněného střechou z větví stromů. Přesto však za nimi bylo možno spatřit otevřené moře. Musela uznat, že má ten bojovník pravdu. Najdou je tu.
Náčelník se na ni krátce podíval a pokýval hlavou.
„Chceš zachránit svůj lid?“ zeptal se.
Gwen odhodlaně přikývla.
„Ano.“
Pokýval hlavou na souhlas.
„Vůdci musejí dělat těžká rozhodnutí,“ řekl. „Teď nadešel čas na to tvoje. Chcete zůstat s námi, ale vaše loď nás jistojistě přivede do hrobu všechny. S radostí váš lid přijmeme, ale loď musí zmizet. Budeme ji muset spálit. To je naše podmínka pro vaše přijetí.“
Gwenino srdce se při tom pomyšlení sevřelo. Podívala se na svou loď. Loď, která je donesla přes celé moře a zachránila její lidi před pohromou. Vůbec se nedokázala odhodlat se toho věrného korábu zbavit. Navíc to byla jediná možnost, jak se odsud mohou dostat.
Jenže kam by vlastně měli jít? Znovu se vydat na stezku smrti napříč oceánem? Její lidé se teď stěží udrželi na nohou. Potřebovali čas na uzdravení a odpočinek. Potřebovali střechu nad hlavou a místo, kde mohou na nějaký čas v klidu nabírat síly. Pokud spálení této lodi je cenou, kterou musí zaplatit za jejich životy, pak by to měla udělat. Pokud by se později rozhodli vyrazit znovu na moře, budou si muset jednoduše obstarat nějaké jiné plavidlo. Anebo jej postavit. Teď však musí především přežít. Na tom jediném momentálně záleželo.
Podívala se na náčelníka a přikývla.
„Budiž tedy,“ řekla.
Bokbu spokojeně přikývnul a dokonce se jí na vyjádření svého uznání mírně poklonil. Potom se otočil a vydal několik rozkazů. Muži kolem se pustili do práce. Vydali se k prstenským, posedávajícím různě na palubě. Pomáhali jim vstát a odváděli je pryč z lodi. Postupně po dlouhém prkně procházeli Godfrey, Kendrick, Brandt, Atme, Aberthol, Illepria, Sandara a mnozí další, kteří jí na světě ještě zbyli, a znovu usedali na zemi v přístavišti.
Gwendolyn čekala, dokud loď neopustil i poslední z jejích poddaných. Nakonec zůstala na palubě úplně sama spolu s Krohnem a náčelníkem Sandařina lidu.
Ten v ruce už třímal zapálenou pochodeň, kterou se chystal loď zapálit.
„Ne,“ řekla Gwen a chytila jej za zápěstí.
Překvapeně se na ni podíval.
„Tohle bych měla udělat sama,“ dodala.
Potom mu opatrně vzala těžkou hořící pochodeň z ruky, otočila se k hromadě skasaných plachet ležících opodál a natáhla se k ní. Po tváři jí přitom skanula slza.
Vysušené pláto rychle chytilo plamenem a šířilo jej všude po lodi.
Zahodila pochodeň dál na palubu a potom už s Krohnem i Bokbuem po prkně opouštěla loď. O několik vteřin později se její noha poprvé dotkla nové země, která se jim měla odteď stát novým domovem.
Rozhlédla se kolem a spatřila především neprostupný prales, vyplněný skřeky roztodivných ptáků a zvířat, které nikdy předtím neslyšela.
Mohl by toto být nový domov?
KAPITOLA PÁTÁ
Alistair klečela na studeném kameni, zábla ji kolena, a sledovala, jak první paprsky prvního slunce začínají osvěcovat vrcholky hor Jižních ostrovů a postupně klesají do údolí. Její ruce se třásly. Klečela zamčená v dřevěné kládě. Její zápěstí i krk spočívaly nepohodlně v otvorech, kde předtím trpěla už spousta vězňů před ní. Když s obtížemi otočila hlavou, mohla na dřevě spatřit stopy po krvi, protože se vězňům v této kládě rovnou i stínaly hlavy. Každou buňkou těla cítila smutnou energii onoho kusu dřeva, který dříve existoval jako strom a byl živý. Kromě krvavých stop neslo i množství škrábanců, když popravčí meč či sekera nebyly zcela přesné. Cítila z něj dokonce i emoce a strachy lidí, kteří tu čekali na popravu. Nic by jí nemohlo působit větší utrpení, než právě toto.
Přesto však své utrpení snášela pokud možno vznešeně. Dívala se na východ slunce a byla si v té chvíli jistá, že další již nespatří. Najednou pro ni každá vteřina měla neopakovatelný význam. Rozhlížela se po okolí v tom nepříliš teplém ránu, ještě ochlazovaném větrem, a nemohla se na tu krásu vynadívat. Ostrovy teď působily jako to nejnádhernější místo na světě. Stromy kvetly plejádami barev od oranžové přes červenou a růžovou až k bílým květům, a zároveň už na nich visely i těžké plody, rovněž oplývající všemožnými barvami. Fialoví ranní ptáčci a velké oranžové včely již naplňovaly vzduch svým bzukotem a všechno se to nořilo do sladké vůně květů. Mlhy ležící v údolích se při dotyku slunečních paprsků třpytily a dodávaly obrazu skutečně kouzelný nádech. Ještě nikdy necítila s žádnou