Když se k němu začala plazit další skupina těch murénovitých oblud, Thor zavřel oči a zvedl dlaně k nebi.
„Ve jménu jednoho a jediného Boha," provolal nahlas, "žádám samotná nebesa, aby se rozestoupila. Požaduji, aby nám byla seslána magická mračna, která nás odsud odnesou pryč!”
Jeho hlas zněl temně a náhle i mnohem hlubší, než obvykle. Už se nadále neostýchal projevit se jako druid. Naopak. Jeho zaklínadlo teď vibrovalo celým jeho tělem i duší a v hrudi se mu přitom začala tvořit ohromná vlna tepla. To mu dodalo jistoty, že bude vyslyšen.
Ozvalo se mohutné zadunění. Thor vzhlédl k nebi a spatřil, že se oblaka skutečně mění. Rychle nabírala temně fialovou barvu a prapodivné, hrozivé tvary. Potom se přímo nad nimi otevřel kruhový průzor, kterým okamžitě začalo k zemi proudit šarlatové světlo, doprovázené větrným vírem, spouštějícím se přímo k nim.
V příštím okamžiku byli Thor i ostatní vyzdviženi ze země tornádem. Thor pocítil, jak jej obklopují barevná mračna a ihned poté byl stržen silou větru. Ocitl se ve vzduchu. Najednou jako by ani nic nevážil. Cítil naprosté souznění s vesmírem.
Větrný vír je vynášel stále výš a výš podél horského svahu. Minuli kamennou lavinu, minuli i magickou bublinu, která držela lavinu na uzdě, a pokračovali dál k vrcholku. Během krátké chvíle byli vyneseni až na sopečný vrcholek. Vír je opatrně vysadil a zmizel stejně náhle, jako se před chvílí zjevil.
Najednou stáli zase nahoře. Celá Thorova družina se na něj udiveně podívala. Jako kdyby byl sám bůh.
Thor se jimi ale ani na vteřinu nezdržoval. Namísto toho se otočil a rychle se rozhlédl po nejbližším okolí. Jediné, co pro něj v tom okamžiku bylo důležité, byli ti tři divoši, stojící opodál a především pak malý dětský koš, který třímali v rukou a nakláněli jej přes okraj vulkánu.
S bojovým pokřikem se vrhnul kupředu. První z barbarů se k němu otočil, ale už tehdy byl v reakci příliš pozadu. Thor mu bez váhání srazil hlavu z ramen.
Druzí dva se otočili rovněž a jejich vyděšené tváře hovořily o naprostém překvapení. Thor jednoho bodnul do srdce, potom okamžitě přešel do protipohybu, aby udeřil druhého jílcem do tváře takovou silou, že se muž s výkřikem zřítil přímo do sopky.
Thor v tom pohybu, jehož rychlost překonávala snad jenom koordinace pohybů, stačil nakonec i zachytit koš s dítětem ještě předtím, než by upadl na zem. Obrovsky si v té chvíli oddechl. Znovu měl syna ve své moci.
Jenže potom se podíval do košíku a svět se s ním zatočil.
Byl prázdný.
Krve by se v něm nedořezal.
Podíval se do obrovské ohnivé tlamy vulkánu a dobře věděl, že toto může znamenat jenom jediné. Jeho syn je mrtev.
„NE!“ rozkřičel se.
Padl na kolena a s rozpaženýma rukama řval tak bolestně, že se okolní hory otřásaly. Byl to křik raněného zvířete. Zoufalého tvora, který udělal vše, co bylo v jeho silách, ale přesto selhal a ztratil vše, pro co žil.
„GUWAYNE!”
KAPITOLA DRUHÁ
Vysoko nad osamoceným ostrovem, ztraceným uprostřed moře, prolétal neméně osamocený, malý drak. Ještě nebyl zcela dospělý a jeho řev byl ještě velmi vysoký a ostrý, ale už teď připomínal mocnou obludu, která se z něj jednoho dne stane. Své tělo držel hrdě vypjaté a jeho šupiny se třpytily na slunci. Křídly bil vzduch a ve svých spárech svíral tu nejvzácnější věc, jakou kdy ve svém – na dračí měřítka – krátkém životě spatřil.
Hřála ho do dlaní. Každou chvíli vydávala plačtivé zvuky a svíjela se ve snaze se vymanit, ale on ji nepustil. Chvíli co chvíli se ujišťoval, že je to děťátko v pořádku.
Ten člověk křičel něco jako Guwayne.
I teď drak ještě stále slyšel mohutnou ozvěnu jeho křiku, která se rozlehla po celém pohoří. Měl radost z toho, že se mu podařilo toho tvorečka na poslední chvíli zachránit předtím, než ti muži stačili rituální vraždu dokončit. Vyrval jim Guwayna z rukou doslova v poslední vteřině. Správně a úspěšně provedl úkol, který mu byl zadán.
Stoupal výše a výše nad onen osamělý ostrov a brzy se pohledům lidí zcela ztratil v oblacích. Proletěl nad ostrovem, jeho horami, sopkami a rozeklanými údolími a pod rouškou mračen pokračoval dál.
Během krátké chvíle už letěl nad mořem a ostrov nechal někde za sebou. Před ním se rozprostírala nekonečná obloha a mořská hladina, oboje bez jediného bodu, kterého by se mohlo oko zachytit.
Drak ale přesto velmi dobře věděl, kam letí. To děťátko, které už teď miloval více, než si to dokázal vysvětlit, nesl na jedno konkrétní místo.
Velmi zvláštní místo.
KAPITOLA TŘETÍ
Volusia stála nad zkrvaveným Romulovým tělem a spokojeně si ho prohlížela. Císařova tělesná schránka pomalu chladla, ale spokojenost jeho přemožitelky naopak každým okamžikem rostla. Užívala si to. Už si ani nevzpomínala kolik mužů vlastně, navzdory svému mladému věku, stačila zabít. Odjakživa ji podceňovali a jejich zjištění jak nebezpečná a krutá ve skutečnosti umí být, bylo jedním z největších potěšení jejího života.
A teď dostala samotného Romula – ba co víc, dokonce vlastní rukou a ne za pomoci svých bojovníků. Veliký Romulus, legendární vojevůdce a samozvaný císař, bojovník, který dokázal přelstít i samotného Andronica a usadit se na jeho trůnu, svrchovaný vládce Impéria, byl mrtev.
Spokojeně se usmála. Tady ležela ta ikona. Pomaloučku se u jejích nohou měnila v nepodstatnou kaluž krve. A to všechno díky ní.
Cítila se povzbuzeně. Jako kdyby jejími tepnami už neproudila krev, ale živá voda. Cítila, že dokáže cokoliv. Tohle byl vskutku osudový moment jejího života. Přišel její čas. Stejně chladnokrevně, jako se tehdy odhodlala zabít vlastní matku, se teď ujme i vlády nad celým Impériem.
„Tys zabila našeho pána!" Ozval se roztřesený hlas. "Zabilas velikého Romula!“
Volusia musela mírně zaklonit hlavu, aby se podívala do tváře jednoho z císařových velitelů. Hleděl na ni pohledem, který kolísal mezi zděšením a obdivem.
„Zabilas,“ opakoval, „muže, který nemůže být zabit.“
Volusia mu věnovala dlouhý a chladný pohled. Jenom kousek za ním stály na palubě lodi stovky vojáků, oblečených v té nejlepší zbroji. Všichni celou událost sledovali a teď čekali, jaký bude její příští krok. A do jednoho byli připraveni uposlechnout rozkazu k útoku.
Romulův