Erec ji k sobě přitisknul a pohladil ji po zádech. Společně se takhle dívali na noční nebe už hodiny a hudební doprovod jim k tomu dělaly mořské vlny, narážející tiše o boky jejich lodi. Alistair se klížily víčka.
Přinutila se ještě neusnout a znovu se zadívala na nebe. Pokaždé se musela podivit, jak obrovský svět vlastně je. Myslela na svého bratra Thorgrina a přemýšlela, kde teď asi je. Věděla, že se vyrazil setkat s jejich matkou. Najde ji? Jaká bude? A existuje vůbec?
Část jejího já si přála se k němu na té výpravě připojit a také se s matkou setkat. Zároveň jí ale už teď chyběl Prsten a přála si vrátit se zpátky domů. Ze všeho nejvíc však cítila vzrušení z brzké budoucnosti. Její život začne psát zcela novou kapitolu, společně s Erecem a na úplně novém místě. Těšila se na setkání s jeho lidmi a až uvidí, jaká jeho domovina ve skutečnosti je. Přemýšlela, kdo asi tak může žít na Jižních ostrovech. Jací jsou tamní lidé? Přijme jej jeho rodina zpět srdečně? Budou šťastní, že si ji přivedl s sebou, anebo s jeho volbou nebudou souhlasit? Budou přát jejich svatbě? Anebo si pro Ereca představovali někoho jiného? Někoho z vlastních řad?
Obávala se především toho, co si o ní jeho lidé pomyslí, až se ukáže pravda o jejích zvláštních schopnostech. Co udělají, až zjistí, že Alistair je druid? Budou se k ní chovat jako k nějaké příšeře, jako tomu bylo na mnohých jiných místech předtím?
„Pověz mi znovu o tvém lidu,“ řekla jemně Erecovi.
Podíval se na ní a potom se obrátil zpět k nebi.
„Co bys chtěla vědět?“
„Více o tvojí rodině,“ odpověděla.
Erec se na notnou chvíli odmlčel, než konečně promluvil:
„Můj otec je brilantní muž. Je králem ostrovů zhruba od chvíle, kdy byl stejně starý, jako já teď. Až zemře, změní to ostrovy navždycky.“
„A další členové rodiny?“
Erec opět chvíli váhal a potom pokýval hlavou.
„Ano. Mám sestru a…bratra,“ řekl váhavě. „Moje sestra a já jsme si byli velmi blízcí, když jsme byli malí. Ale musím tě před ní varovat. Je docela teritoriální a snadno začne žárlit. Nemá ráda cizince a už vůbec ne nové členy rodiny. A můj bratr…“
Odmlčel se.
Alistair jej pobídla.
„Copak?“
„Nejlepší bojovník, jakého jsi kdy viděla. Jenže je mladší než já a odjakživa se se mnou srovnával. On pro mě byl vždy bratrem, ale já byl pro něj především soupeř. Někdo, kdo mu stojí v cestě. Nevím, proč to tak je. Ale je to fakt. Přál bych si, abychom k sobě měli blíže.“
Alistair se na něj překvapeně podívala. Nedokázala si představit, že by Ereca někdo mohl nemít rád.“
„A je pořád ještě takový?“ zeptala se.
Erec pokrčil rameny.
„Neviděl jsem ho od chvíle, kdy jsme byli děti. Tohle je můj první návrat domů. Uběhlo skoro třicet slunečních cyklů. Nemám tušení, co mohu očekávat. Jsem teď už mnohem více Prsteňan. Ale stejně, pokud otec zemře, pak jsem já ten nejstarší. Moji lidé budou chtít, abych jim vládnul.“
Alistair se na chvíli odmlčela, aby nepůsobila příliš zvědavě, ale nakonec jí to stejně nedalo.
„A budeš?“
Znovu pokrčil rameny.
„Není to něco, co by mě zrovna lákalo. Ale pokud si to otec bude přát…nemohu jej odmítnout.“
Podívala se na něj.
„Máš ho hrozně rád.“
Erec přikývl a ve svitu hvězd se mu trochu zaleskly oči.
„Jenom se modlím, abychom tam dorazili ještě včas.“
Alistair přemýšlela o jeho slovech.
„A co tvá matka?“ zeptala se. „Budu se jí líbit?“
Erec se široce usmál.
„Okamžitě tě přijme za vlastní,“ odpověděl, „jakmile uvidí jak moc tě miluju.“
Políbili se a potom se znovu zadívali na noční nebe.
„Pamatuj si prosím jednu věc, má paní. Miluji tě. Víc než všechny ostatní. To je všechno na čem záleží. Moji lidé nám uspořádají tu největší svatbu, která se kdy na Jižních ostrovech slavila. Doslova nás zaplaví radostí. A tebe budou milovat a přijímat úplně všichni.“
Alistair nespustila zrak z hvězd, stiskla Erecovu ruku pevněji a přemýšlela. Nepochybovala o jeho lásce, ale o jeho lidech už si tak jistá nebyla. Vždyť on sám je vlastně téměř neznal. Opravdu ji přijmou tak srdečně, jak Erec říká? Nedokázala o tom být přesvědčená.
Najednou zaslechla zvuk těžkých bot, klapajících o dřevěnou palubu. Otočila se, aby spatřila jednoho muže z posádky, jak kráčí podél boku lodi a přes rameno si nese velikou káď. Zvedl ji nad hlavu a potom ji převrátil přes palubu. Dole se ozvalo šplouchání, jak její obsah dopadl do vody. Následoval další, mnohem silnější zvuk. Jiná ryba nejspíše vyskočila z vody a pustila se do jídla.
Potom přišlo několik ošklivých vrčivých zvuků.
Alistair si blíže prohlédla onoho námořníka. Byl neupravený, neoholený a na sobě měl jenom nuzné hadry. Naklonil se přes okraj zábradlí a rozchechtal se. Potom se otočil a podíval se přímo na ní. Chybělo mu několik zubů. Jeho tvář v sobě měla v měsíčním světle cosi děsivého. Alistair se zachvěla.
„Cos to hodil do vody?“ zeptala se.
„Střeva ryby simka,“ odpověděl.
„Ale proč?“
„Je to jed,“ zakřenil se. „Každá ryba, která to sežere, okamžitě na místě lekne.“
Alistair se zhrozila.
„Ale proč bys ty ryby chtěl zabíjet?“
Muž se usmál ještě více.
„Líbí se mi koukat se jak umírají. Líbí se mi ty skřeky a jak potom plavou břichem vzhůru na hladině. Je to sranda.“
Otočil se a pomalým krokem odcházel pryč zpátky. Alistair se na něj dívala a cítila, jak jí naskakuje husí kůže.