Všeobecné veselí dosáhlo vrcholu a na stůl přibývalo stále víc a víc korbelů, dvakrát rychleji než předtím, a McCloudovci v pití nezpomalovali, jak už to u vojáků v takových situacích bývá. Místo toho pili naopak ještě rychleji, možná až přespříliš. Godfrey začínal navzdory příjemné zábavě pociťovat značnou nervozitu.
„Myslíš, že chlapi můžou někdy vypít až příliš mnoho?“ zeptal se Godfrey Akortha.
Akorth se ušklíbl.
„Rouhačská otázka!“ vyhrkl.
„Co tě to popadlo?“ zeptal se Fulton.
Ale Godfrey v tu chvíli pozorně sledoval McCloudského vojáka, který byl tak opilý, že sotva viděl, a právě narazil do skupiny svých soukmenovců, které s hlasitým řinčením srazil k zemi.
Na okamžik se vše zastavilo, jak všichni v místnosti obrátili pozornost ke skupince vojáků na zemi.
Povalení vojáci se ale po chvíli postavili zpět na nohy, pokřikovali a smáli se a ke Godfreyho obrovské úlevě zábava pokračovala nerušeně dál.
„Řekl bys, že už mají dost?“ zeptal se Godfrey a začínal uvažovat, jestli to nakonec celé nebyl špatný nápad.
Akorth se na něj nechápavě podíval.
„Dost?“ opakoval. „Copak něco takového existuje?“
Godfrey si všiml, že on sám mluví nezřetelně a jeho mysl nebyla tak ostrá, jak by si byl přál. Přesto cítil, že v místnosti dochází k určité změně, jako kdyby něco nebylo tak, jak má být. Celé to zašlo příliš daleko, jako kdyby se z celé místnosti vytratil veškerý smysl pro sebeovládání.
„Nesahej na ni!“ najednou někdo vykřikl. „Tahle je moje!“
Tón toho hlasu byl temný, nebezpečný a prořízl vzduch tak ostře, že přiměl Godfreyho se otočit.
Na vzdáleném konci síně stál jeden z MacGilských vojáků, hruď výhružně vypjatou, a hádal se s jedním z McCloudovců. McCloudský voják se natáhl, popadl ženu, která seděla MacGilovi na klíně, chytil ji jednou rukou kolem pasu a vedl ji pryč.
„Ta byla tvoje. Teď je moje! Najdi si jinou!“
MacGilův výraz potemněl a voják vytasil meč. Ten známý zvuk proťal vzduch v místnosti a všichni se za ním otočili.
„Řekl jsem, že je moje!“ zakřičel.
Jeho tvář byla jasně rudá vztekem, vlasy se mu leskly krůpějemi potu a spočívaly na něm zraky všech v síni, kteří stáli znehybněni jeho smrtelně vážným tónem.
Všechno se náhle zastavilo a hosté na obou koncích místnosti utichli, jako zmrazení, a sledovali, co se bude dít. McCloudský voják, ohromný svalnatý muž, se zašklebil, chytil ženu a hrubě ji odhodil do strany. Ta v rychlosti vrazila do davu, zakopla a upadla.
McCloudovec se od té chvíle o její osud naprosto nezajímal. Všem bylo zřejmé, že teď už nestojí o tu ženu, ale jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo krveprolití.
McCloudovec vytasil svůj vlastní meč a postavil se čelem.
„Vezmu si za ni tvůj život!“ řekl McCloudovec.
Vojáci na všech stranách ustoupili o několik kroků zpět a vytvořili prostor, ve kterém by mohli muži bojovat. Godfrey viděl, jak napětí v místnosti narůstá. Věděl, že to musí zarazit, než se šarvátka zvrhne v otevřenou válku.
Godfrey přeskočil stůl, překlopýtal přes korbely piva, spěchal napříč místností a vběhl doprostřed kruhu, mezi muže stojící v jeho středu. Pozvedl dlaně a pokoušel se oba rváče udržet na uzdě.
„Pánové!“ vykřikl a téměř se zajíkal. Snažil se soustředit, snažil se donutit se myslet jasně a upřímně teď litoval, že toho za večer tolik vypil.
„Všichni jsme chlapi!“ křičel. „Jsme synové jednoho národa! Vojáci jedné armády! Není potřeba bojovat! Je tu kolem spousta ženských, se kterými se můžete pobavit! Věřím, že ani jeden z vás to tak nemyslel!“
Godfrey se otočil k MacGilskému vojákovi, který dál stál připraven na souboj, svíral meč a mračil se.
„Když se omluví, jeho omluvu přijmu,“ řekl po chvíli MacGilský voják.
McCloudovec chvíli zmateně mlčel, pak se jeho naštvaný výraz náhle změnil a na tváři se mu rozlil úsměv.
„Pak se tedy omlouvám!“ zvolal McCloudský voják a napřáhl ruku.
Godfrey ustoupil, MacGilský voják ji opatrně uchopil a muži si potřásli rukama.
Pak ale náhle McCloudský voják sevřel MacGilskému vojákovi ruku silněji, přitáhl si ho blíž k sobě, pozvedl meč a zabodl mu ho přímo do hrudi.
„Omlouvám se,“ dodal, „že jsem tě nezabil dřív! Ty MacGilská špíno!“
MacGilský voják padl bezvládně k zemi a jeho krev se rozlévala po podlaze.
Byl mrtvý.
Godfrey zůstal šokovaně stát. Byl jen pouhý krok od obou vojáků a nemohl se zbavit pocitu, že je to celé jeho vina. To on přiměl MacGilovce, aby zapomněl na svou obezřetnost. To on se pokusil ve vzniklé šarvátce nastolit příměří. McCloudský voják ho zradil a udělal z něj hlupáka před všemi svými muži.
Godfrey nedokázal jasně uvažovat a v jeho mysli omámené alkoholem se něco zlomilo.
Jediným rychlým pohybem se sehnul, sebral meč mrtvého MacGilovce, napřímil se a probodl McCloudskému vojákovi srdce.
McCloudovec na něj překvapeně zíral, oči doširoka rozevřené v šoku, a pak se mrtvý sesunul k zemi, s mečem stále zabodnutým v hrudi.
Godfrey se zahleděl na svou zakrvavenou ruku a nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy zabil člověka v přímém souboji. Nikdy by nevěřil, že to v něm je.
Godfrey ho neplánoval zabít. Vůbec si to nepromyslel. Byla to nějaká hluboko ukrytá část jeho samotného, která ho v tomto okamžiku překonala. Část, která toužila po pomstě za spáchanou nespravedlnost.
V síni náhle propukl chaos. Na všech stranách muži křičeli a rozzuřeně napadali jeden druhého. Místnost naplnilo řinčení tasených mečů a Godfrey cítil, jak ho Akorth těžce strhnul na stranu těsně před tím, než jeden z mečů těsně minul jeho hlavu.
Další z vojáků – Godfrey si nedokázal vzpomenout kdo a proč – ho popadl a smýkl jím po stole zaplněném korbely piva. Poslední, co si Godfrey pamatoval, bylo, jak klouže po dřevěné desce stolu, hlavou naráží do každého korbelu s pivem, až konečně přistál na zemi a silně se udeřil do hlavy. Přál si, aby byl kdekoli jinde, jen ne tady.
KAPITOLA ŠESTÁ