Královna pak znovu otevřela oči.
„Tvoje sestra, Luanda,“ zašeptala. „Chci ji na svém pohřbu. Je to moje dcera. Moje prvorozená.“
Gwendolyn překvapeně zalapala po dechu.
„Udělala hrozné věci, zasloužila si vyhnanství. Ale dovol jí to. Jen pro jednou. Až mě budou dávat do země, chci ji tady. Neodmítej přání své umírající matky.“
Gwendolyn si rozrušeně povzdechla. Chtěla svoji matku potěšit. Přesto ale nechtěla Luandě umožnit návrat. Ne po tom, co provedla.
„Slib mi to,“ řekla její matka a sevřela jí při tom pevně ruku. „Slib mi to.“
Nakonec Gwen souhlasně přikývla. Uvědomila si, že nemůže odmítnout.
„Slibuji ti to, matko.“
Královna si s ulehčením vydechla a položila se zpět na polštář.
„Matko,“ řekla Gwen a odkašlala si. „Chtěla bych, abys požehnala mému synovi.“
Královna slabě pootevřela oči a podívala se na ni. Pak se podívala na dítě a pomalu zavrtěla hlavou.
„To dítě už má všechna požehnání, která dítě může chtít. Má moje požehnání – ale nepotřebuje ho. Časem uvidíš, dcero, že tvoje dítě je mnohem mocnější než jsi ty, Thorgrin nebo kdokoli, s kým ses setkala či setkáš. Bylo to prorokováno už před mnoha lety.“
Pak matka znovu dlouze zasípala, a když už si Gwen myslela, že jejich rozhovor skončil, přesně ve chvíli, kdy se chystala odejít, otevřela její matka naposledy oči.
„Nezapomeň, co tě učil tvůj otec,“ řekla hlasem tak slabým, že téměř nebyl slyšet. „Někdy má království nejvíc míru, když zrovna válčí.“
KAPITOLA SEDMÁ
Steffen uháněl po prašné cestě, mířil na východ z Králova Dvora. Stejným směrem už jel několik dní. Následoval ho tucet královniných strážných. Steffenovi byla prokázána čest tím, že měl cestovat od města k městu následován karavanou královských vozů a nakupovat zásoby. Všechny vozy byly plné zlata a stříbra, královských peněz. Výměnou za ně nakupoval kukuřici, pšenici a nejrůznější proviant. Stejně tak nakupoval různý stavební materiál. Královna byla rozhodnutá pomoct i těm nejmenším vesnicím Prstenu, znovu je vybudovat, a ve Steffenovi našla odhodlaného vyslance.
Steffen už navštívil velké množství vesnic a na královnin pokyn rozdal plné vozy zásob. Pečlivě a spravedlivě je rozděloval mezi vesnice a rodiny, které to nejvíc potřebovaly. Když viděl, jakou přináší radost, naplňovalo ho to hrdostí. Krom zásob přivážel i pracovní síly, které měly pomoct znovu vybudovat vesnice kolem Králova Dvora. Vesnici za vesnicí pomáhal Gwendolyniným jménem a obnovoval víru v královninu moc. V moc přebudovat Prsten. Poprvé v životě lidé nevnímali jeho vzhled. Chovali se k němu s respektem jako ke komukoli jinému. Ten pocit se mu líbil. Lidé si začali uvědomovat, že tato královna na ně nezapomene, a Steffen byl nadšený tím, že může být součástí rozšiřování oddanosti lidu. Nebylo nic, co by si přál víc.
Osud tomu chtěl, že cesta, na kterou ho královna vyslala a která ho provedla mnoha vesnicemi, ho teď měla zavést do jeho vlastní vesnice. Na místo, kde vyrostl. Steffena ta představa děsila. Když si uvědomil, že jeho vesnice je další na seznamu, převrátil se mu žaludek. Nejraději by se otočil a za jakoukoli cenu se jí vyhnul.
Věděl ale, že to nemůže udělat. Přísahal Gwendolyn, že splní svoji povinnost. V sázce byla jeho čest – i když ho to mělo zavést na místo, kde se odehrávaly jeho nejhorší noční můry. Bylo to místo, na kterém byli všichni lidé, které znal z doby svého mládí. Lidé, které bavilo ho týrat, zesměšňovat ho kvůli jeho vzhledu. Lidé, jejichž vinou se za sebe tolik styděl. Když odešel, přísahal si, že se už nikdy nevrátí. Že už se se svojí rodinou nikdy nechce vidět. A teď ho osud ironicky zavál zpět. Žádalo se po něm, aby rozdělil veškeré potřebné suroviny a zásoby, které by mohli potřebovat, to vše královniným jménem. Osud byl někdy příliš krutý.
Steffen zdolal poslední kopec a poprvé zahlédl své rodné městečko. Žaludek mu poklesl. Stačilo se jen rozhlédnout a začal ztrácet sebevědomí. Připadal si, že se zmenšuje, že se musí schovat uvnitř sebe sama. Byl to pocit, který nenáviděl. V poslední době se cítil skvěle. Mnohem lépe než dřív. Obzvlášť, když dostal novou funkci, doprovod a zodpovídal se samotné královně. Když ale uviděl tohle místo, všechno se mu vrátilo. Všechno to, jak ho lidé vnímali. Ten pocit skutečně nenáviděl.
Uvažoval, jestli tam stále žijí stejní lidé. A jsou stále tak krutí, jako vždy byli? Tajně doufal, že ne.
Pokud by tu narazil na svoji rodinu, co by jim řekl? A co by řekli oni jemu? Potom, co by viděli postavení, kterého dosáhl, byli by na něj hrdí? Dosáhl postavení a hodnosti vyšší, než kdokoli jiný z rodiny nebo dokonce z celé vesnice. Byl jedním z královniných nejbližších rádců, člen královské rady. Určitě by je ohromilo, kdyby viděli, jak se vypracoval. A konečně by museli uznat, že se v něm celou dobu pletli. Že skutečně nebyl bezcenný.
Steffen doufal, že by to snad mohlo takto proběhnout. Možná ho konečně bude jeho rodina obdivovat. A konečně získá mezi svými lidmi nějaké uznání.
Steffen a jeho královská karavana dorazili k bráně malého městečka a Steffen jim všem pokynul, aby zastavili.
Obrátil se a pohlédl na své muže, tucet královniných strážců. Všichni čekali na jeho další pokyn.
„Počkejte na mě tady,“ vykřikl Steffen. „Před branami. Zatím nechci, aby vás moji lidé viděli. Chci se s nimi setkat sám.“
„Ano, veliteli,“ odpověděli.
Steffen sesedl z koně. Chystal se zbytek cesty dojít pěšky. Chtěl vejít do městečka po svých. Nechtěl, aby jeho rodina viděla královského koně nebo někoho z jeho královského doprovodu. Chtěl vidět, jak na něj budou reagovat tak, jak byl. Bez toho, aby znali jeho postavení nebo hodnost. Dokonce sundal královské označení i ze svého oblečení a nechal je v sedle.
Steffen prošel bránou do malé ošklivé vesnice, kterou si dobře pamatoval. Páchlo to v ní po psech, slepice se volně potulovaly po ulicích. Kolem je honily staré ženy a děti. Prošel kolem řad stavení, některé byly postavené z kamene, ale většina byla jen ze slámy. Uličky byly ve špatném stavu, poseté dírami a zvířecími výkaly.
Nic se nezměnilo. Uplynulo tolik let, a přesto se tu nic nezměnilo.
Konečně došel Steffen na konec ulice, zahnul doleva a přímo před sebou spatřil dům svého otce. Vypadal stejně jako vždy. Malá dřevěná chalupa se šikmou střechou a křivými dveřmi. Vzadu stála bouda, ve které musel Steffen spávat. Když ji viděl, měl chuť ji zbořit.
Steffen došel k otevřeným hlavním dveřím, zůstal stát na prahu a nahlédl dovnitř.
To, co viděl, mu vyrazilo dech. Uvnitř byla celá jeho rodina: otec i matka, všichni jeho bratři a sestry. Všichni byli natěsnaní v malé místnosti, jako vždy. Všichni seděli kolem stolu jako obvykle, bojovali o zbytky a společně se smáli. Se Steffenem se nikdy společně nesmáli. Vždy se smáli jen jemu.