Podíval se na už teď zuboženého McClouda a zamyslel se, jakým nejlepším způsobem by tu trapnou bytost mohl mučit dál. Prohlížel si tvar jeho hlavy a rozhodl se, že by bylo dobré si ji pověsit na krk mezi ostatní jeho amulety. Než jej ale do náhrdelníku vsadí, bude asi muset nejprve stáhnout z lebky tvář, odpilovat trochu kosti, a potom kůži znovu navléknout. Král už nebyl nejmladší a Andronicus nechtěl, aby jeho náhrdelník hyzdila odulá stařecká tvář s dvěma bradami. Teď jej ale stejně nechá ještě nějaký čas naživu a bude jej mučit. Usmál se. Ano, to vypadalo jako docela dobrý plán.
„Přiveď ho ke mně,“ poručil jednomu ze svých generálů hlubokým hlasem. Muž ani na vteřinu neváhal, okamžitě seskočil z koně a jal se plnit rozkaz. Přeřízl provaz, který poutal krále k císařově koni, hrubě chytil to zkrvavené tělo za kůži na zádech a táhl jej jako pytel brambor po mramorové podlaze, na níž tím vytvářel krvavou čáru. Potom McClouda nechal ležet u Andronicových nohou.
„Tohle ti neprojde!“ zasténal McCloud slabým hlasem.
Andronicus zakroutil hlavou. Ten človíček to snad nepochopí.
„Přesto jsem tu a sedím na tvém trůně,“ řekl. „A ty jsi támhle, ležíš celý zakrvácený u mých nohou. Myslím, že můžu s klidným srdcem říct, že mi projde cokoliv si zamanu. Všechno už mi vlastně prošlo.“
McCloud se nezmohl na nic víc než bolestivé skučení, okořeněné dávkou špatně skrývaného vzteku.
„První rozkaz mé vlády,“ řekl Andronicus, „bude patřit tobě. Budeš svému novému vládci a králi prokazovat patřičný respekt. Přijď teď ke mně a měj tu čest být prvním, kdo přede mnou poklekne v mém novém království. A také prvním, kdo políbí mou ruku a prohlásí mě právoplatným králem na trůně McCloudského království.“
McCloud se na něj podíval, s vypětím všech sil se zvedl na všechny čtyři a zamračil se.
„Nikdy!“ vyštěkl potom na Andronica a plivl mu k nohám.
Andronicus se rozesmál. Už teď si svou vládu užíval. Snad ještě nikdy před sebou neměl tak tvrdohlavého vězně.
Podíval se na své muže a pokýval hlavou. Jeden potom přistoupil zezadu k McCloudovi a chytil jej pevně za záda. Druhý jej uchopil za hlavu, zaklonil ji a držel v pozici, aby s ní vězeň nemohl hýbat. Potom přišel třetí a ten měl v ruce dlouhou břitvu. Když se přiblížil, McCloud se roztřásl.
„Co to děláš?“ zeptal se hlasem o pár oktáv vyšším než normálně.
Muž neodpověděl, chytil krále za jeho dlouhý plnovous a jediným plynulým pohybem břitvou jej téměř celý uřízl. McCloud se na něj zmateně podíval. Byl očividně v šoku, že mu muž neublížil.
Andronicus kývnul na dalšího muže, který v ruce třímal rozžhavený pohrabáč. Na jeho konci byl upevněn erb Impéria, lev, který v tlamě svírá ptáka. Konec pohrabáče byl rozžhavený do běla. Sevření kolem McCloudovy hlavy zesílilo, zatímco pohrabáč se začal přibližovat k nyní vousů víceméně zbavené tváři.
„NE!“ vykřikl McCloud, když si uvědomil, co se brzy stane.
Ale už bylo pozdě.
Sálem se rozlehl strašlivý křik, doplněný syčením a pachem pálené tkáně. Andronicus zaujatě sledoval, jak se železo boří hlouběji a hlouběji do mužovy tváře. Syčení také neustále zesilovalo a McCloudův křik už byl téměř nesnesitelně nádherný.
Po dobrých deseti vteřinách krále konečně nechali klesnout zpátky k podlaze.
Zřítil se bezvládně k zemi a čelem prudce udeřil o mramor. Z tváře mu stoupal kouř a z úst vytékalo množství slin. Na tváři odteď bude nosit Andronicův erb.
Císař se k němu naklonil, aby zkontroloval, že bylo znamení vypáleno správně a se všemi detaily.
„Vítej v imperiálních řadách.“
KAPITOLA DRUHÁ
Erec stál na vrcholku kopce a sledoval, jak se přibližuje skupina jezdců. Jeho srdce plálo předbitevním nadšením. Pro dny jako byl tento se narodil. Ve většině bitev byla hranice mezi dobrým a špatným jenom ztěží rozpoznatelná, ale tentokrát to neplatilo. Lord od Kuželky jeho milou bez slitování zotročil a ještě se tím vychloubal, a nehnul ani prstem, aby dal věci do pořádku. Erec jej na jeho zločin upozornil, dal mu tím šanci, aby mohl svou chybu napravit a zachovat si tvář, ale on neudělal nic, čím by byť jen naznačil, že svého činu lituje. Sám na sebe tím přivolal zkázu. Jeho muži to ale mohli nechat být, obzvláště poté, co jejich pán padl.
Jenže nenechali a teď se jich dobré dvě stovky blížily. Zaplacení žoldnéři nějakého nižšího pána, všichni do jednoho nedočkaví, až Ereca zabijí. Blížili se k němu, všichni oblečení v zářivě zelené zbroji. Když se přiblížili, vydali bojový pokřik. Jako kdyby Ereca mohlo něco podobného zastrašit.
Nebál se jich. Viděl ve svém životě už spousty bitev a jestli během let svého tréninku něco skutečně pochopil, jistě to bylo to, že se člověk nikdy nesmí bát, když bojuje za správnou věc. Spravedlnost nemusí sice pokaždé zvítězit, ale rozhodně svým zastáncům dává sílu deseti mužů.
To, co cítil, když před sebou viděl tak velký počet nepřátel, bylo uvědomění, že dnes nejspíše zemře. Nic jiného se u tak zoufalého činu ani nedalo očekávat. Dostalo se mu jednoduše šance zemřít tím nejčestnějším možným způsobem. To byl pro rytíře opravdový dar. Kdysi složil přísahu cti a ta si teď žádala své plnění.
Tasil meč a pomalu se rozběhl dolů ze svahu vstříc útočící jízdě. Přál si, aby mohl v té chvíli sedět na hřbetě svého věrného hřebce Warkfina, ale ten teď měl mnohem důležitější úkol, a sice dovést Alistair bez úhony do bezpečí v Savarii. U Vévodova dvora bude zachráněna.
Když se nepřátelé přiblížili na vzdálenost sta metrů, Erec se rozběhl do sprintu přímo proti rytíři, který jel v jejich čele. Jízdní vojáci také nijak nezpomalovali. Erec se duševně obrnil a připravil na brzký střet.
Dobře věděl, že jedna výhoda přece jenom na jeho straně je: dvě stě mužů se k němu nemůže přiblížit najednou, to není fyzicky možné. Maximálně se to podaří šesti jezdcům v jednom okamžiku. Takže když benevolentně odhlédl od možnosti, že se brzy unaví, nebyl kurz na jeho úspěch vlastně dvě stě ku jedné, ale jenom pouhých šest ku jedné. Dokud bude schopen čelit šesti mužům najednou, bude jeho šance na vyváznutí stále žít. Jediné na čem tedy bude záležet, bude jeho výdrž.
Ještě než ke srážce došlo, rozhodl se vyměnit zbraně. Z opasku vytrhl svůj cep. Zbraň měla skoro deset metrů dlouhý řetěz, na jehož konci byla připevněna ostnatá, železná koule. Běžně sloužila spíše jako past přes cestu, než jako v boji použitelná zbraň, ale v této situaci se mohla docela dobře hodit.
Erec čekal až do poslední chvíle, aby jezdci měli co nejméně času na reakci, potom roztočil cep nad hlavou a švihnul jím před sebe. Mířil na malý strom, který stál stranou opodál.