“Život je vzácný všem, však čestný muž
si cení svoji čest nad vlastní život.”
—William Shakespeare
Troilus a Kressida
(překl. Martin Hilský, 2008)
KAPITOLA PRVNÍ
Andronicus pyšně projížděl McCloudovým hlavním městem. V jeho těsné blízkosti jely stovky jeho nejvyšších generálů. K sedlu Andronicova ohromného koně byl uvázán provaz, na jehož konci se potácel svázaný muž: král McCloud. Strhali z něj jeho zbroj a téměř i všechno ošacení. Polonahý teď klopýtal v největším ponížení ulicemi vlastního města.
Andronicus nikam nespěchal, vedl svou kolonu a uvázaného McClouda líným krokem prašnými, kamenitými ulicemi, a zvedal přitom mračna prachu. Ti měšťané, kteří dosud žili, jenom třeštili oči hrůzou. Chvíli co chvíli mohli McClouda slyšet bolestivě vykřiknout, když bosýma nohama klopýtal po ostrých kamenech. Andronicus zářil. Tváře přeživších byly naopak zkřivené strachem a překvapením. Přímo před očima viděli svého obávaného vládce zostuzeného a uvrženého na úroveň nejnižšího otroctví. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů Andronicova života.
Sám byl překvapen, jak snadné bylo se do McCloudova města dostat. Zdálo se, že McCloudovi muži byli naprosto demoralizovaní z neúspěšného tažení na druhé straně Prstenu. Imperiální vojáci přemohli obranu města rychlostí blesku. V porovnání s jeho armádou jich samozřejmě byla na hradbách jenom hrstka. Byli přečísleni a zlikvidování během mrknutí oka. Mnozí se rovnou vzdali. Museli dobře vidět, že jakýkoliv odpor nemá smysl. Odhodili proto zbraně i helmice a doufali, že je Andronicus vezme do zajetí.
Jenže v tom se šeredně zmýlili. Nenáviděl jakékoliv projevy zbabělosti a jejich čin v jeho očích ničím jiným nebyl. A stejně neměl ve zvyku brát zajatce. To, že odhodili zbraně, jeho mužům jenom ulehčilo práci.
Ulice města brzy zrudly krví, neboť Andronicus okamžitě poslal své vojáky, aby je začali čistit od všech mužů, které najdou. Ženy a děti budou vzaty do otroctví, jako tomu bývalo pokaždé. Také domy byly jeden po druhém systematicky pleněny.
Andronicus vedl koně pomaloučku jednou ulicí za druhou a kochal se svým dílem. Všude kolem se válela těla zabitých mužů a hromady kořisti vynesené ze zničených domů. Obrátil se k jednomu ze svých generálů a lehkým kývnutím hlavy mu vydal rozkaz. Generál okamžitě pozvedl nad hlavu zapálenou pochodeň, což byl signál pro ostatní, aby učinili totéž. Zpráva se šířila od velitele k veliteli, a po celém městě byly vzápětí zapalovány doškové střechy domů. Během chvíle byla obloha zakryta černými mračny a v ulicích začalo sálat horko z požárů.
„NE!“ křičel McCloud, zatímco musel dál klopýtat za imperátorem.
Andronicus se ušklíbl, popohnal koně do klusu a smýkal krále, který samozřejmě zrychlení nemohl ustát, nějakou chvíli ulicí sem a tam.
Pohled na hořící město v něm vzbuzoval takřka fyzické uspokojení. Jeho plány byly stejné, jako měl i s ostatními městy, která kdy dobyl. Vždy je nejprve do základů vypálil a potom nechal znovu vybudovat jeho vlastními muži, jeho vlastními generály a v duchu své vlastní říše. Tak to prostě dělával. Nepřál si, aby zůstala byť jediná stopa po nějaké minulosti před jeho vládou. Budoval tak zcela nový svět. Andronicův svět.
Prsten, ten posvátný Prsten, který odolával všem jeho předchůdcům, se už brzy stane jeho teritoriem. Bylo těžké tomu uvěřit. Andronicus zhluboka dýchal a přemítal o své nebetyčné velikosti. Už brzy překročí Vysočinu a dobude i druhou polovinu Prstenu. Potom už na světě nezůstane žádné známé místo, které by mu ještě neleželo u nohou.
Dojel k McCloudově působivé soše, která stála uprostřed náměstí, a zastavil se před ní. Byla pět metrů vysoká, celá z prvotřídního mramoru a připomínala spíše svatyni zasvěcenou nějakému bohu. Znázorňovala McClouda, kterého Andronicus neznal. Byl mladý, svalnatý, silný a v ruce hrdě třímal meč. Socha jasně vypovídala o sebelásce toho, kdo si ji nechal postavit. To ale McCloudovi musel uznat jako kladnou vlastnost. Napadlo ho, že by ji možná mohl nechat odvézt domů do svého paláce a vystavit si ji tam jako trofej.
Zároveň jí však byl znechucen. A to nakonec převážilo. Bez dalšího rozmýšlení vytáhl svůj ohromný bič a švihnul přímo po hlavě sochy. Trefil ji perfektně ranou tak silnou, že se mramorová hlava doslova rozprskla na několik kusů. To ale Andronicovi nestačilo.
Švihnul tělo sochy ještě několikrát, až se nakonec naklonila do strany a potom se s ohlušujícím rachotem zřítila k zemi, kde se rozbila na kusy. Když potom znovu pobídl koně, schválně jej vedl tak, aby zubožený McCloud musel klopýtat přes všechny ty trosky.
„Za to zaplatíš!“ vykřikl pokořený král chabě.
Andronicus se rozesmál. Za svůj život se setkal už s mnoha příslušníky lidské rasy, ale tenhle muž byl ze všech nejzábavnější.
„Zaplatím?“ zařval smíchy.
Ten McCloud byl tak tvrdohlavý. Stále ještě si neuvědomoval, co ve skutečnosti jméno Andronicus znamená. Bude ho to muset naučit, aby si to už jednou provždy zapamatoval.
Andronicus se rozhlédl po náměstí. Jeho pohled se zastavil u budovy, která jistě byla McCloudovým hradem. Pobídnul svého hřebce do klusu, čímž svázaného a polonahého krále okamžitě zase strhnul na zem do prachu a smýkal jej za sebou. Imperiální vojáci se záhy přidali.
Protáhl nebohého McClouda po břiše přes četné mramorové schody vedoucí k hradu. Král s každým schodem bolestivě sténal, ale Andronicus ani nezpomalil. Jeho vojáci už předtím stačili převzít kontrolu nad hradem a teď stáli u brány na stráži. U nohou jim ještě stále ležela zkrvavená těla těch, kteří bránu hlídali před nimi. Andronicus jim spokojeně pokývnul na pozdrav. Teď už věděl, že má ve své moci celé město.
Vjel velkou branou do vnitřního hradu a vedl koně bez respektu dál dlouhými mramorovými chodbami, které zdobily klenuté stropy. Obdivoval nadbytek, ve kterém McCloud žil. Očividně na výstavbě vlastního sídla ani trochu nešetřil.
Teď ale přišla řada na Andronica. Pokračoval se svými muži dále chodbami až do velkého sálu, který očividně sloužil jako trůnní síň. Rozrazil zdobené dubové dveře a dojel k přezdobenému zlatému trůnu, který stál uprostřed.
Andronicus seskočil z koně, pomalým krokem vystoupal po zlacených schodech vedoucích k trůnu a potom na něj s vážností usedl.
Zhluboka se nadechl, načež přehlédl své muže, kteří mezitím dorazili do sálu za ním.