Kolk to musel vycítit, protože se okamžitě vydal směrem k němu. Zdálo se, že na něj naopak bouřlivé prostředí nedělá nejmenší dojem. Na jeho tváři seděl typický úšklebek, vlasy mu česal silný vítr a generál celkově působil, že je připraven se postavit všem rozmarům přírody. Došel k chlapci a zachmuřil se ještě víc.
„SKOČ!“ zakřičel na něj.
„Ne!“ odpověděl kluk. „Nemůžu! Neudělám to! Neumím plavat! Vezměte mě zpátky domů!“
Kolk došel přímo k chlapci, který se právě chystal otočit a odejít od zábradlí, chytil jej hrubě za košili a zvedl do výšky, jako by byl jenom malé děcko.
„Tak se plavat naučíš!“ vyštěkl na něj a potom, k Thorově zděšení, jej jednoduše hodil přes palubu do zvířených vln.
Chlapec proletěl s křikem vzduchem a záhy dopadl dobré tři metry od lodi do zpěněného moře. Okamžitě začal bojovat s vodou a lapat po dechu.
„POMOC!“ křičel.
„Jaké je první pravidlo Legie?“ zakřičel Kolk a otočil se k ostatním. Chlapce ve vodě naprosto ignoroval.
Thor si matně vzpomínal, jaká je správná odpověď, ale teď byl příliš rozrušený při pohledu na chlapce, který se topil vedle lodi, než aby mohl odpovědět.
„Pomoci bratru ve zbrani, když to potřebuje!“ vykřikl Elden.
„A potřebuje to?“ pokračoval nahlas Kolk, přičemž ukázal prstem směrem k chlapci.
Ten zvedl ruce a chtěl vykřiknout, ale voda mu ucpala ústa dřív, než stačil vydat hlásku. Ostatní stáli na palubě a byli příliš ztuhlí strachem než aby skočili za ním.
V tom okamžiku se s Thorem stalo něco zvláštního. Jak se tak díval na toho topícího se kluka, přestal vnímat všechno ostatní kolem. Dokonce už si neuvědomoval ani sám sebe. Myšlenka na vlastní smrt se teď úplně vytratila z jeho mysli. Rozbouřené moře, silné proudy, neznámé příšery…všechno šlo stranou. Všechno, na co teď dokázal myslet, byla záchrana někoho, kdo to potřeboval.
Vyskočil na široké dřevěné zábradlí lodi, ohnul se v kolenou a bez dalšího přemýšlení skočil do pěnících se rudých vod pod ním.
KAPITOLA PÁTÁ
Gareth seděl na otcově trůně v trůnním sále, přejížděl prsty po hladkých dřevěných opěrkách a pozoroval scénu, která se odehrávala před ním. Tisíce jeho poddaných byly namačkány v tomto sále. Lidé ze všech koutů Prstenu toho dne přišli, aby byli svědky události, která se odehrává jenom jednou za život. Přišli se podívat, jak nový král pozvedne Meč Osudu. Přišli zjistit, jestli je Vyvoleným nebo ne. Od okamžiku, kdy se jeho otec stal králem, neměli lidé možnost meč spatřit a tak si to teď nikdo nechtěl nechat ujít. Ve vzduchu viselo vzrušení jako velký těžký mrak.
Sám Gareth byl téměř šílený nedočkavostí. Jak tak sledoval, jak se sál více a více plní lidmi, začínal si říkat, jestli byl skutečně dobrý nápad nedbat na názory jeho rady, která byla proti tomu, aby se pokus o pozvednutí meče dopředu oznamoval, ba dokonce aby se odehrával v trůnní síni před zraky veřejnosti. Naléhali na něj, aby se o to pokusil v soukromí v malé Komnatě Meče, kde by, v případě, že neuspěje, přihlíželo jenom několik málo párů očí. Jenže Gareth otcovým rádcům nevěřil ani slovo, cítil, že je mu osud nakloněn mnohem více než otci a přál si, aby celé království bylo svědkem jeho triumfu. Aby všichni viděli, že on je tím Vyvoleným. Přál si, aby si ten moment všichni přítomní vštípili do paměti. Moment, kdy se jeho osud naplní.
Vstoupil do místnosti s noblesou. Měl na sobě královskou korunu, kabátec, v ruce třímal žezlo a za svůj doprovod si vybral své nové rádce. Chtěl, aby všichni viděli, že on, a ne jeho otec, je skutečným a pravým králem, skutečným a pravým MacGilem. Přesně jak předpokládal, mu nezabralo mnoho času, aby začal celý hrad považovat za svůj majetek a všechny tyto lidi za své poddané. Chtěl, aby si to uvědomili i oni. Měla to být ukázka síly. Po dnešku už si budou všichni jistí, že on je jediným a pravým králem.
Jenže teď, když tu Gareth seděl na trůně sám a díval se na masivní železný stojan, ve kterém bude už za několik okamžiků usazen Meč Osudu, a který stál v kuželu slunečního světla proudícího sem otvorem ve stropě, už si nebyl sám sebou natolik jistý. Náhle na něj dolehla tíže toho, co se právě chystal provádět. Ať už se stane cokoliv, bude to nezvratné a potom už bude pozdě případný neúspěch nějak napravovat. Co kdyby opravdu selhal? Snažil se takovou myšlenku vypudit z mysli.
Velké hlavní dveře, umístěné na protilehlé straně síně, se s rachotivým zvukem otevřely dokořán. Místností proletělo vzrušené zašumění, načež všichni ztichli v očekávání následujících událostí. Dovnitř pomalu vkráčelo tucet nejsilnějších mužů, kteří v hradu sloužili. Všichni společně se prohýbali pod ohromnou vahou meče. I v takovém počtu mohli dělat jenom malé kroky a nést břemeno jenom s vypětím všech sil. Šest mužů z každé strany neslo tuto relikvii do středu síně k jeho podstavci.
Garethovo srdce začalo bít rychleji, když se muži přiblížili. Na kratičký moment jeho sebedůvěra zakolísala. Pokud těchto dvanáct mužů, každý z nich byl v porovnání s Garethem obrovský, stěží dokáze meč nést na ramenou, jaké šance potom má on samotný? Snažil se ale podobné myšlenky vypudit z hlavy. Koneckonců, ten meč má být přece o osudu a předurčení a ne o síle svalů. Přinutil se vzpomenout si, že přece bylo jeho osudem stanout tady. Byl prvorozeným následníkem trůnu z rodu MacGilů. Měl by být králem. Snažil se v davu zahlédnout Argona. Z nějakého podivného důvodu najednou cítil, že by potřeboval druidovu radu. V tomto okamžiku jej potřeboval ze všech nejvíc. Tak moc, že najednou ani nedokázal myslet na nikoho jiného. Jenže druid nebyl samozřejmě nikde k nalezení.
Muži se konečně dostali až ke stojanu a uložili meč do světelného kužele. Zapadl do vidlic s charakteristickým břinknutím, které potom ještě rezonovalo místností dál v několikeré ozvěně. Potom se opět rozhostilo napjaté ticho.
Zástup diváku se začal spontánně rozestupovat, aby uvolnil Garethovi cestu k meči.
Ten pomalu vstal z trůnu a vychutnával si okamžik, kdy se k němu upínala pozornost všech přítomných. Dokázal doslova cítit pohled všech lidí v sále. Dobře věděl, že chvíle jako tato už nikdy nepřijde. Celé království k němu teď vzhlíželo s takovou intenzitou a s obrovským očekáváním. Nikdo si nechtěl nechat ujít byť jenom sebemenší pohyb jeho těla. Představoval si tuto chvíli už mnohokrát předtím, vlastně už odmalička. A teď to bylo konečně tu. Přál si, aby všechno plynulo co nejpomaleji.
Začal sestupovat ze schodů, vedoucích k trůnu. Bral je pěkně jeden po druhém a každý krok prodlužoval tak, jak jen to bylo únosné. Potom se vydal po měkkém rudém koberci směrem ke stojanu s mečem. Připadal si, že právě kráčí svým vlastním, milionkrát vysněným snem. Téměř dokázal vidět sám sebe, jak slavnostně kráčí vstříc té chvíli. Měl pocit, že už tuto cestu urazil mnohokrát předtím, a stejně tak již mnohokrát pozvedl Meč Osudu vysoko nad hlavu. Ten pocit jej jenom utvrzoval v tom, že je předurčen