Steffen spráskl ruce, téměř poskočil leknutím a na kratičký moment se na ní podíval. Potom ihned zase uhnul pohledem.
„Je mi to líto,“ řekl. „Omlouvám se. Prosím, nic dalšího už nevím.“
„Před chvílí ses nás zeptal, jestli tě ušetříme vězení, pokud nám všechno vyklopíš,“ řekla. „Ale ty jsi nám neřekl zhola nic. Proč by ses nás předtím na něco takového ptal, když bys chtěl něco povědět?“
Steffen si olízl rty a dál zarytě zkoumal podlahu.
„Já…já…ehm,“ rozkoktal se. Potom si odkašlal. „Já jsem se bál…že budu mít trable, že jsem nenahlásil, že ta věc spadla sem dolů. To je všechno. Je mi to líto. Nevím, co to bylo. Je to pryč.“
Gwen přimhouřila oči a dívala se na něj ve snaze pochopit, o co mu může jít.
„Co se tvému nadřízenému vlastně stalo?“ zeptala se potom, odhodlaná nenechat na něm nit suchou. „Bylo nám řečeno, že záhadně zmizel. A že ty s tím máš co do činění.“
Steffen znovu a znovu kroutil hlavou.
„Odešel,“ odpověděl potom. „To je všechno, co vím. Je mi líto. Nevím nic, čím bych vám mohl pomoci.“
Zvuk splašků, stékající z odpadní jímky do připraveného sudu, nebo velkého nočníku, jak ho tu nazývali, náhle zaplnil místnost. Všichni se podívali tím směrem. Odpad začal s čvachtáním plnit sud. Steffen se otočil a rychle přeběhl místnost k sudu. Potom stál vedle a sledoval, jak se plní odpadem z horních pater hradu.
Gwen se podívala na Godfreyho, který její pohled opětoval. I jeho tvář teď už nesla podobně bezradný výraz, jako měla ta její.
„Cokoliv skrývá,“ řekla, „nepoví ani za nic.“
„Mohli bychom ho nechat zavřít,“ řekl Godfrey. „To by ho přimělo mluvit.“
Gwen zakroutila hlavou.
„Ani bych neřekla. Tohohle ne. Je očividně k smrti vyděšený a bojí se cokoliv prozradit. Určitě to má něco společného s jeho nadřízeným. Něco skrývá, to je jasné, ale nezdá se mi, že by to mělo co do činění s otcovou smrtí. Myslím ale, že ví něco, co by nám mohlo pomoct, ale zároveň bych řekla, že pokud ho budeme zkoušet zahnat do kouta, tak se bude jenom víc a víc uzavírat.“
„Takže co navrhuješ?“ zeptal se Godfrey.
Gwen přemýšlela. Vzpomněla si na jednu kamarádku, kterou měla, když byla ještě malá, a která byla jednou přistižena při lhaní. Vzpomínala si, že na ni její rodiče vyvíjeli tlak všemi možnými způsoby, aby ji přiměli přiznat pravdu, ale ona stále jenom zarytě mlčela. Když to potom ale všichni vzdali a nechali ji být, trvalo jenom pár dní než sama přišla a všechno jim popravdě pověděla. Gwen měla pocit, že to stejné by mohlo fungovat i u Steffena. Že snažit se z něj dostat informace nátlakem jej bude jenom víc a více zatvrzovat, a že by bylo lepší mu dát prostor, aby mohl nakonec přijít s přiznáním sám.
„Dejme mu čas,“ řekla. „Zatím můžeme pátrat jinde. Uvidíme, co dokážeme najít a potom se k němu můžeme kdykoliv zase vrátit. Myslím, že se časem otevře. Teď ale ještě není připravený.“
Potom se Gwen znovu podívala na Steffena, který na druhé straně místnosti pozorně sledoval, jak se sud plní splašky. Byla si jistá, že je dokáže přivést na stopu otcova vraha. Přemýšlela, jaká tajemství se mohou asi ukrývat v hrbáčově mysli.
Je to hodně zvláštní figurka, pomyslela si. Vskutku velmi zvláštní.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Thor bojoval o každé nadechnutí. Měl vodu v očích, v nose, v puse a vlastně i všude kolem sebe. Poté, co byl stržen proudem napříč palubou jejich galéry, se mu konečně podařilo zachytit se dřevěného zábradlí, ke kterém se přitiskl ve snaze spasit holý život. Ale neustávající proud vody se i nadále snažil jej strhnout dál. Každý sval v jeho těle se třásl námahou. Začínal pochybovat, že se dokáže udržet dlouho.
Všude kolem něj se ostatní bratři z Legie snažili o něco podobného. Drželi se zuby nehty čehokoliv pevného, co našli, aby je voda nesmetla do moře. Zatím se ale všem dařilo udržet se.
Hřmění vody bylo ohlušující a když se snažil rozhlédnout, zjistil, že vidí jenom na několik málo metrů před sebe. Navzdory faktu, že bylo léto, byl tenhle déšť studený a během několika málo minut se jeho tělo třáslo zimou. Generál Kolk však stál s rukama opřenýma o boky svého mohutného těla jako socha a zdál se být vůči proudům deště naprosto imunní. Mračil se a štěkal všude kolem sebe.
„OKAMŽITĚ SE VRAŤTE NA MÍSTA!“ křičel. „VESLOVAT!“
Nakonec si sám sedl za jedno z vesel a opřel se do práce. To zafungovalo. Během několika chvil se chlapci začali prodírat proudem vody zpátky na svoje místa. Thorovo srdce bilo strachem a námahou, když se pustil zábradlí a začal pomalu bojovat s proudy vody na cestě ke své lavici. Krohn, kterého stihl schovat pod košili, vyděšeně zamňoukal, když Thor uklouzl a tvrdě dopadl na palubu.
Zbytek cesty se už vyloženě plazil a po chvíli se mu skutečně podařilo dostat se zpátky na svou lavici a ke svému veslu.
„PŘIVAŽTE SE!“ velel Kolk.
Thor se podíval pod lavici, aby tam našel několik námořních lan a konečně pochopil, k čemu tam celou dobu jsou. Sáhl dolů po jednom z nich, ovinul si ho kolem zápěstí a konec uvázal k veslu. Tak byl najednou svázán s lavicí i s veslem a mohl konečně sedět pevně na svém místě.
Fungovalo to. Náhle přestalo být tak obtížné udržet se na místě a za chvilku už byl schopný začít veslovat.
Všichni ostatní se také pustili do práce. Thor si ještě všimnul, že Reece se usadil k veslu jenom o jedinou řadu před ním. Po chvilce už bylo cítit, že se loď hýbe a během několika minut obloha kdesi vpředu zesvětlala.
Veslovali a veslovali, kůže je pálila z toho podivného deště, každý sval v jejich tělech křičel o trochu odpočinku, až nakonec déšť začal slábnout. Thor cítil, že na něj najednou padá méně a méně vody. O několik okamžiků později déšť ustal a nad ním se znovu otevřela čistá a slunečná obloha.
Překvapeně se rozhlédl. Najednou bylo zase kompletně jasno a z oblohy už nespadla ani kapka. Tohle byla snad nejpodivnější věc, jakou kdy zažil. Zadní polovina lodi byla ještě bičována deštěm, zatímco ta přední byla náhle zalita horkými slunečními paprsky.
O okamžik později už se pod čistým a blankytně modrým nebem ocitla celá loď. Okamžitě do nich udeřilo žhavé slunce. Řev proudících vod vystřídalo obvyklé šumění oceánu a dešťová stěna se vzdalovala tak rychle, že si všichni jenom vyměňovali překvapené pohledy. Bylo to jako by právě prošli oponou, která oddělovala dva různé světy.
„POHOV!“ zavelel hurónským hlasem Kolk.
Všichni chlapci téměř zároveň zahodili vesla, zhroutili se v lavicích a sípavě lapali po dechu. Thor udělal to samé. Každičký sval jeho těla se třásl. Byl neskutečně šťastný,