„Rozumím,“ řekla a zapnula počítač. Zčásti se pořád zlobila, že za něj byla usazena. Přála si vyrazit někam do terénu. Po tom, co jí McGrath naznačoval, to bylo právě to, co od nové práce očekávala.
Nehledě na to, jak skvělou historii máš, řekla sama sobě, nemůžeš očekávat, že začneš hned jako hvězda. Možná, že je tohle způsob, jak se naučit základní orientaci – nebo McGrathův způsob, jak ti ukázat, kdo je tady šéf a kdo bude poslouchat.
Než mohla Mackenzie odpovědět na jeho další suché a monotónní instrukce, už se Hasbrook odvrátil k odchodu. Vyrazil k výtahům tak rychle, že se skoro zdálo, že je rád, že to má za sebou a může se opět věnovat věcem, na kterých mu záleží.
Když ve svém prostoru osaměla, Mackenzie se zalogovala do počítače a znovu se zamyslela, proč vlastně je tak nervózní.
Protože tohle je ten den, přemýšlela. Pracovala jsem tvrdě, abych se sem dostala, a teď je to konečně moje. Všichni se na mě dívají a tak nemůžu nic podělat – i kdyby to měl být jenom nějaký pitomý úkol od počítače.
Podívala se do emailu a rychle odpověděla na pár zpráv, aby se už mohla začít zabývat tím úkolem. Během hodiny měla všechny potřebné dokumenty a informace. Byla odhodlaná vydat ze sebe to nejlepší a dát McGrathovi všechny důvody uvědomit si, že tím, že ji posadil do králíkárny, šeredně mrhá jejím potenciálem.
Prohlížela si mapy, záznamy z mobilních telefonů a data z GPS. Pracovala na zjištění lokace dvou potenciálních podezřelých ze spolupráce z obchodu s lidmi. Během zhruba hodiny se do toho zvládla kompletně ponořit a zjistila, že jí to i baví. Fakt, že nebyla venku v ulicích a nemohla aktivně pracovat na tom, aby ty muže přivedla před spravedlnost, jí v tu chvíli příliš neobtěžoval. Soustředila se na zadaný úkol a to bylo všechno, co pro tu chvíli potřebovala.
Ano, byla to práce pro poskoka a navíc to po chvíli byla přece jenom nuda, ale Mackenzie nedovolila, aby to ovlivnilo její výkon. Po několika hodinách si dopřála chvilku na oběd, ale potom se ihned vrátila zpátky, s vervou se pustila do další práce a začala dostávat výsledky. Když se pracovní den chýlil ke konci, poslala emailem svému nadřízenému všechno, na co přišla a vydala se k odchodu. Nikdy předtím ještě v kanceláři nepracovala, ale bylo to přesně takové, jak si to představovala. Jediné, co tu chybělo, byla píchačka, kde by si mohla narazit odchod a příchod.
Když došla ke svému autu, konečně si dovolila opět se cítit zklamaně. Práce za stolem. Uvízla za počítačem v cele o čtyřech stěnách z papundeklu. Tohle vůbec nebylo to, co si představovala.
I tak byla však pyšná na to, kam se dostala. Nesměla dovolit svému egu a vlastním možná příliš bláznivým představám, aby zastínily fakt, že je nyní agentkou FBI. Pomyslela na Colby. Říkala si, kde její kamarádka teď asi je a co by řekla na to, že byla Mackenzie nasazena na úředničinu.
V souvislosti s těmi myšlenkami ji napadlo i to, jestli nakonec Colby nebyla z nich dvou tou chytřejší, když se rozhodla do řad agentury nakonec nenastoupit.
Bude za tím stolem sedět dlouho? Budou to roky?
***
Následujícího dne přijela Mackenzie do práce s odhodláním si jej užít. Předešlého dne učinila na tom případu poměrně velký pokrok a tak teď měla pocit, že by mohla být schopná dnes doručit velice přesné a důležité výsledky, kterých si McGrath jistě musí všimnout.
Záhy však přišla na to, že byla přeřazena na něco jiného. Tento případ byl o podvodu se zelenou kartou. Přílohy emailu obsahovaly přes tři sta stránek svědeckých výpovědí, vládních dokumentů a právních spisů. Jenom pohled na to jí vnuknul chuť sbalit se a jet zase domů.
Mackenzie se rozzlobeně podívala na telefon. Měla přístup ke všem serverům, což znamenalo, že mohla najít i McGrathovo číslo. Napadlo ji, co by jí asi tak pověděl, kdyby mu zavolala a zeptala se ho, co provedla, že ji takhle trestá.
Sama sobě to nakonec rozmluvila. Namísto toho si vytiskla každičký dokument a urovnala je do komínků na stole. Ten pod tou záplavou papírů prakticky zmizel.
Po dvaceti minutách, kdy se snažila do té hrůzy alespoň trochu proniknout, někdo lehce zaklepal na vchod do její kóje. Když se otočila a spatřila, že ve dveřích stojí McGrath, na chviličku ztuhla.
Usmál se na ni stejně, jako na promocích. Něco v tom úsměvu vypovídalo o tom, že nemá sebemenší páru, proč by se Mackenzie měla cítit ublíženě za to, jak vypadá její nová pracovní pozice.
„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ řekl McGrath. „Chtěl jsem se přijít podívat, jak to tu zvládáte.“
Mackenzie se musela kousnout do jazyka, aby při odpovědi nepoužila některou z vět, které jí automaticky vytanuly na mysli. Namísto toho jenom přátelsky pokrčila rameny a řekla: „Jsem v pohodě. Jenom...inu, jsem trochu zmatená.“
„Jak to?“
„No, při pár příležitostech jste mi naznačil, že byste ze mě chtěl mít co nejrychleji aktivního agenta. Myslím, že jsem neočekávala, že to bude znamenat sezení za stolem a tisknutí dokumentů o zelených kartách.“
„Ach, ano. Já vím, já vím. Ale věřte mi. Všechno má svůj důvod. Jenom skloňte hlavu a pěkně pracujte. Váš čas přijde, Whiteová.“
V Mackenziině mysli znovu zaznělo: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě.
Když to říkáš, pomyslela si.
„Brzy se s vámi spojím,“ řekl McGrath. „Do té doby se opatrujte.“
Stejně jako Hasbrook předešlého dne se i McGrath zdál být ve velkém spěchu, aby se od těch kójí už dostal pryč. Mackenzie se dívala, jak odchází a přemýšlela, jakým dovednostem by se tu asi tak mohla naučit. Neměla ráda, když se cítila být pro něco příliš dobrá, ale proboha...
To, co Ellington řekl o McGrathovi...měla tomu opravdu věřit? Přemýšlela o tom, jestli Ellington mohl tušit, co se na ní od pondělí chystá. Potom pomyslela na Harryho a zamrzelo jí, že mu už několik dlouhých dní nezavolala. On sám se neozýval, protože věděl, že nemá ráda, když je na ni vyvíjen tlak. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč se s ním i nadále vídala. Žádný muž s ní ještě nikdy neměl takovou trpělivost. I Zack měl své hranice a jediný důvod, proč spolu zůstali tak dlouho, byl, protože si jeden na druhého jednoduše zvykli a nechtěli se obtěžovat se všemi komplikacemi, jež přinášela změna.
Poslední hromadu papírů dotiskla chvilku před polednem. Než se do té šílenosti mohla opravdu ponořit, rozhodla se, že na to bude potřebovat oběd a po něm opravdu monstrózní kafe.
Vydala se k výtahům. Když jeden z nich dorazil do jejího patra a jeho dveře se otevřely, Mackenzie s překvapením zjistila, že v něm stojí Bryers. On byl její přítomnosti zaskočen podobně, ale okamžitě se na ni přátelsky usmál.
„Kam jste zamířil?“ zeptala se.
„Vlastně jedu za vámi. Říkal jsem si, jestli byste si nedala oběd.“
„Přesně