V tom tichu se Riley rozhlédla po bytě a oči jí sklouzly na Mariininu pevnou linku. Byla překvapená, když si všimla, že je odpojená.
“Co máš s telefonem?” zeptala se Riley.
Marie vypadala skutečně zasažená a Riley si uvědomila, že se dotkla skutečně citlivého místa.
“Stále mi volá,” řekla Marie téměř neslyšitelným šepotem.
“Kdo?”
“Peterson.”
Rileyino srdce jí vyskočilo až do krku.
“Peterson je mrtvý,” odpověděla Riley třesoucím se hlasem. “Já jsem to místo zapálila. Našli jeho tělo.”
Marie zatřásla hlavou.
“Mohli najít kohokoli. Nebyl to on.”
Riley zachvátila panika. Její největší obavy se znovu zrodily.
“Všichni říkají, že to byl on,” řekne Riley.
“A ty tomu skutečně věříš?”
Riley nevěděla, co říci. Nyní nebyl čas na to čelit vlastním obavám. Nakonec Marie možná blouznila. Ale jak by ji mohla Riley přesvědčit o něčem, čemu zcela sama nevěřila?
“Stále volá,” řekla znovu Marie. “Zavolá, dýchá a zavěsí. Já vím, že to je on. Je naživu. A sleduje mě.”
Riley pocítila chladný, vkrádající se děs.
“To je pravděpodobně jen nějaký oplzlý člověk,” řekla a předstírala, že je v klidu. “Ale mohu požádat Kancelář, aby to zkontrolovala. Mohu zajistit, aby vyslali auto na sledování, jestli máš strach. Vystopují ty telefonáty.”
“Ne!” řekla Marie ostře. “Ne!”
Riley se na ni zmateně dívala.
“Proč ne?” zeptala se.
“Nechci, aby ho rozčílili,” řekla Marie patetickým šeptem.
Riley, zaskočená, cítila, jak se jí jímá panika, náhle si uvědomila, že to byl velmi špatný nápad, přijít sem. Teď se cítila ještě hůř. Věděla, že v této skličující jídelně nemůže sedět ani o chvíli déle.
“Musím jít,” řekla Riley a pokračovala. “Promiň. Čeká na mě dcera.”
Marie náhle uchopila Riley za zápěstí překvapující silou, zaryla jí nehty do kůže.
Ta se na ni podívala, její ledově modré oči byly tak intenzivní, že Riley děsily. Ten děsivý pohled se jí vtiskl až do duše.
“Vezmi ten případ,” naléhala Marie.
Riley v jejích očích viděla, že si Marie plete dohromady nový případ a Petersona.
“Najdi toho zkurvysyna,” dodala. “A zabij ho za mě.”
Kapitola 5
Muž si udržoval krátkou, ale diskrétní vzdálenost od ženy, jen letmo pohlížel jejím směrem. Do svého nákupního košíku položil pár kupónů, aby vypadal jako další nakupující. Gratuloval si k tomu, jak nenápadným se mu podařilo sebe udělat. Nikdo by nehádal, jakou má skutečnou moc.
Ale i tak nikdy nebyl typem muže, který by přilákal příliš pozornosti. Jako dítě se cítil téměř neviditelný. Nyní mohl konečně využít svou nevýraznost ke svému prospěchu.
Jen před pár okamžiky stál přímo vedle ní, sotva dvě stopy daleko. Zabraná do výběru svého šampónu, vůbec si ho nevšimla.
Ale on o ní toho věděl spoustu. Věděl, že se jmenuje Cindy; že její manžel vlastnil galerii; že pracovala na bezplatné klinice. Dnes měla volno. Právě nyní s někým hovořila po telefonu – zdálo se, že se svou sestrou. Smála se něčemu, co jí ta osoba říkala. Zrudl zlostí, přemýšlel, jestli se smála jemu tak, jak to dělávala děvčata. Jeho vztek se zintenzivnil.
Cindy měla na sobě kraťasy, tílko a draze vypadající boty na běhání. Z auta jí sledoval, jak běhá, a čekal, až doběhá a půjde do obchodu. Znal její rutinu během dnů, když měla volno, jako byl tento. Nákup odnese domů, uloží ho, dá si sprchu a potom pojede za svým mužem na oběd.
Postavu měla pěknou díky dostatečnému sportu. Nebylo jí víc než třicet, ale kůži na stehnech už neměla pevnou. Pravděpodobně jednou hodně zhubla, možná to bylo nedávno. Jistě na to byla pyšná.
Žena nečekaně zamířila k nejbližší pokladně. Muž byl zaskočen. Skončila s nákupem rychleji, než obvykle. Spěchal do fronty za ní, téměř při tom vystrčil stranou jiného zákazníka. Tiše si za to vynadal.
Jak pokladní skenovala její nákup, přiblížil se a stál u ní extrémně blízko – dost blízko na to, aby cítil vůni jejího těla, nyní zpoceného a velmi výrazného po jejím náročném běhu. Byl to pach, se kterým doufal, že se velmi brzy důkladně seznámí. Ale pak bude ten pach již smíchán s jinou vůní – která ho fascinovala, kvůli své zvláštnosti a záhadnosti.
Vůní bolesti a hrůzy.
Na okamžik byl pronásledovatel nadšený, dokonce se mu i příjemně točila hlava v dychtivém očekávání.
Poté, co zaplatila za nákup, dotlačila vozík skrze automatické skleněné dveře a ven na parkoviště.
Už nespěchal, aby zaplatil těch pár svých věcí. Nepotřeboval ji pronásledovat domů. Už tam byl – dokonce byl i uvnitř jejího domu. Dokonce se dotýkal i jejího oblečení. Znovu půjde na hlídku, až ona půjde z práce.
Už zanedlouho, pomyslel si. Už to nebude dlouho trvat.
*
Poté, co se Cindy MacKinnon posadila do svého auto, okamžik tam jen tak seděla, cítila se otřesená a nevěděla, proč. Vzpomněla si na ten zvláštní pocit, který právě měla v obchodě. Byl to prapodivný, iracionální pocit, že je sledována. Ale bylo to ještě něco víc. Chvíli jí trvalo, než na to přišla.
Nakonec si uvědomila, že to byl pocit, jako by jí chtěl někdo ublížit.
Silně jí to otřáslo. Během několika předchozích dnů se ten pocit objevoval a zase mizel. Hubovala si za to, byla si jistá, že pocit není ničím podložený.
Zakroutila hlavou, aby se zbavila zbytku toho pocitu. Jak nastartovala auto, přinutila se myslet na něco jiného a usmála se, kvůli telefonátu se svou sestrou Becky. Později odpoledne jí Cindy pomůže připravit velkou narozeninovou párty pro její tříletou dceru, bude tam dort i balónky.
Bude to nádherný den, pomyslela si.
Kapitola 6
Riley seděla v terénním voze vedle Billa, zatímco on řadil, nutil vůz, s pohonem na všechny čtyři, který patřil Kanceláři, vysoko do hor, a dlaně si otřela na stehnech o kalhoty. Nevěděla, co si má pomyslet o tom pocení a nevěděla, co si má myslet o tom, že je zde. Po šesti týdnech mimo práci nedokázala vnímat, co jí její tělo říkalo. Být zpět byl neskutečný pocit.
Riley byl znepokojený z toho divného napětí. Ona a Bill sotva promluvili během jízdy, která