Chytrý krok, pomyslel si Bill.
Bill viděl, že Spelbren je mladší než on o několik let, ale i tak měl poznamenaný, vlídný obličej, který se mu docela líbil.
“Má kontaktní čočky,” všiml si Spelbren.
Bill se podíval zblízka. Má pravdu. Strašidelná, umělá modrá ho nutila odvrátit pohled. Tady dole u zátoky bylo za pozdního rána chladno, ale i tak začaly oči do očních jamek zapadávat. Bude těžké určit přesný čas smrti. Jediné, čím si byl Bill jistý bylo, že sem bylo tělo přineseno někdy během noci a opatrně umístěno.
Opodál zaslechl hlas.
“Zasraná Federálka.”
Bill vzhlédl na tři místní policajty, kteří stáli několik yardů daleko. Nyní si neslyšitelně šeptali, takže Bill věděl, že tato dvě vybraná slova měl zaslechnout. Byli z blízkého Yarnellu a bylo jasné, že nejsou rádi, že se tu objevilo FBI. Mysleli si, že to zvládnou sami.
Hlavní správce Státního parku Mosby si myslel něco jiného. Nebyl zvyklý na něco horšího, než na vandalismus, pohazování odpadků a nelegální lovení ryb a zvěře a věděl, že místní z Yarnellu nebyli schopní toto vyřešit.
Bill překonal více než stop mil dalekou cestu helikoptérou, takže se sem dostal ještě předtím, než se s tělem pohnulo. Pilot následoval souřadnice na kus louky na blízkém kopci, kde se s ním správce parku a Spelbren setkali. Správce parku je vezl několik mil dolů po blátivé cestě a když zastavili, Bill zahlédl mís to vraždy už z cesty. Bylo jen kousek z kopce u zátoky.
Policajti, kteří stáli netrpělivě poblíž, už si místo prohlédli. Bill věděl přesně, co si myslí. Chtějí tento případ rozluštit sami; dvojice FBI agentů je to poslední, co chtěli vidět.
Pardon, vidláci, pomyslel si Bill, ale na tohle nemáte.
“Šerif si myslí, že se jedná o nelegální obchodování ,” řekl Spelbren. “Pěkně se mýlí .”
“Proč to říkáte ?” zeptal se Bill. Sám znal odpověď, ale chtěl mít ponětí o tom, jak Spelbrenova mysl pracuje.
“Je jí po třicítce, takže není tak mladá,” řekl Spelbren. “Má strie, takže měla alespoň jedno dítě. To není typ, se kterým se obvykle obchoduje.”
“Máte pravdu,” řekl Bill.
“Ale co ta paruka?”
Bill zakroutil hlavou.
“Oholili jí hlavu,” odpověděl, “takže ať už byla k čemukoli, neměla sloužit ke změně barvy vlasů.”
“A ta růže?” zeptal se Spelbren. “Vzkaz?”
Bill si ji prohlédl.
“Levná textilní růže,” odpověděl. “Taková, jakou byste našel v každém levné obchodě. Vystopujeme ji, ale nic nenajdeme.”
Spelbren si ho prohlédl, zjevně na něj udělal dojem.
Bill pochyboval, že cokoli zjistí bude k něčemu dobré. Vrah byl příliš cílevědomý, příliš metodický. Tato celá scéna byla připravená s určitým chorobným stylem, ze kterého byl nervózní.
Viděl, jak místní policajti touží potom se přiblížit a zabalit to. Fotky jsou hotové a tělo bude každou chvilku odstraněno.
Bill se postavil a povzdychl si, cítil, jak má ztuhlé nohy. Čtyřicítka na krku už ho začala zpomalovat, tedy alespoň částečně.
“Byla mučena,” poznamenal a smutně vydechl. “Podívejte se na všechny řezné rány. Některé z nich se začínají zavírat.” Vážně zakroutil hlavou. “Někdo na ní pracoval celé dny, než ji dodělal tou stuhou .”
Spelbren si povzdychl.
“Pachatele něco rozčílilo,” řekl Spelbren.
“Hej, tak jak to tady uzavřeme?” zvolal jeden z poldů.
Bill pohlédl jejich směrem a viděl, jak přešlapují. Dva z nich tiše reptali. Bill věděl, že práce je tu už u konce, ale neřekl to. Upřednostňoval nechat ty pitomce čekat a lámat si hlavu.
Pomalu se otočil a prohlédl si to místo. Byl to hustě zalesněný prostor, jen borovice a cedry s hojným podrostem, s bublající zátokou na tiché a idylické cestě do nejbližší řeky. Dokonce i nyní, uprostřed léta, zde během dne nebylo příliš horko, takže se tělo nezačalo okamžitě silně rozkládat. I tak by bylo nejlepší ho odtud dostat a poslat ho do Quantica. Vyšetřovatelé ho tam budou chtít rozebrat do detailů, zatímco je ještě poměrně čerstvé. Koronerovo auto zastavilo na zaprášené cestě za policejním autem a čekalo.
Silnice nebyla nic, než paralelní stopy od pneumatiky skrze les. Vrah po ní téměř jistě jel. Nesl tělo krátkou vzdálenost po úzké cestě až na toto místo, naaranžoval ho a odešel. Nezůstal tu dlouho. Dokonce i když to místo vypadalo jako že je z cesty, správci tudy pravidelně projížděli a soukromá auta na této cestě neměla co dělat. Chtěl, aby bylo tělo nazeleno. Byl pyšný na svou práci.
A našla ho dvojice jezdců na koni brzy ráno. Turisté na zapůjčených koních, řekl správce parku Billovi. Byli to výletníci z Arlingtonu, kteří pobývali na imitaci Westernového ranče na okraji Yarnellu. Správce parku řekl, že jsou ještě teď trochu hysteričtí. Bylo jim řečeno, aby neopouštěli město a Bill plánoval, že s nimi později promluví.
V prostoru za tělem se zdálo být vše naprosto na svém místě. Ten chlapík byl velmi opatrný. Když se vrátil od zátoky, táhl něco za sebou – možná lopatu – aby zamaskoval vlastní stopy. Nebyly zde žádné pozůstatky něčeho, co by po něm schválně nebo omylem zůstalo. Jakékoli stopy na cestě byly už pravděpodobně zahlazeny autem policajtů a dodávkou koronera.
Bill si povzdychl.
Zatraceně, pomyslel si. Kde je Riley, když ji potřebuji?
Jeho dlouhodobá parťačka a nejlepší přítelkyně byla na nedobrovolné dovolené, dávala se dohromady z traumatu posledního případu. Ano, ten byl opravdu ošklivý. To volno skutečně potřebovala a pravda může být taková, že se možná nikdy nevrátí.
Ale nyní ji skutečně potřeboval. Byla mnohem chytřejší, než Bill, a jemu nevadilo to přiznat. Zbožňoval pozorovat, jak její mysl pracuje. Představil si, jak se touto scénou probírá, jeden nejmenší detail za druhým. Nyní by ho trýznila kvůli všem zjevným vodítkům, které měl před očima.
Co by tu Riley viděla, co Bill nevidí?
Cítil se vyvedený z míry a ten pocit se mu nelíbil. Ale nyní už nemohl udělat nic dalšího.
“Dobře, chlapi,” vykřikl Bill na poldy. “Odvezte to tělo.”
Poldové se zasmáli a jeden s druhým si mezi sebou plácli.
“Myslíte, že to udělá znovu ?” zeptal se Spelbren.
“Jsem si tím jistý,” řekl Bill.
“Jak to víte?”
Bill se dlouze a zhluboka nadechl.
“Protože jsem už jeho práci předtím viděl .”
Kapitola 2
“Každý den to s ní bylo horší,” řekl Sam Flores a na ohromném multimediálním