“Poslední dobou si prošla ošklivým rozvodem. Mezi ní a Paulem to bylo ošklivé, kvůli svěření do péče jejich dvou dětí.”
“Ó, mně se nikdy nelíbil,” řekla paní Newbrough. “Měl takovou povahu. Myslíte si snad, že by mohl—?” Její slova se vytratila.
Riley zakroutila hlavou.
“Její bývalý muž není pravděpodobný podezřelý,” řekla.
“Proč probůh ne?” zeptala se paní Newbrough.
Riley zvažovala, co by jim měla a neměla říci.
“Možná jste zaslechli, že vrah zaútočil již předtím,” řekla. “U Daggettu byla podobná oběť.”
Paní Newbrough začínala být rozčilenější.
“A co to pro nás má znamenat?”
“Máme před sebou sériového vraha,” řekla Riley. “S ničím domácím to nemá spojitost. Vaše dcera možná vraha vůbec neznala. Je velmi pravděpodobné, že to nebylo osobní.”
Paní Newbrough nyní vzlykala. Riley okamžitě litovala zvolených slov.
“Nebylo osobní?” vykřikla téměř paní Newbrough. “Jak by to mohlo být cokoli jiného než něco osobního?”
Senátor Newbrough promluvil ke svému synovi.
“Roberte, odveď, prosím, někam svou matku a uklidni ji. Potřebuji s s Agentkou Paige pohovořit o samotě.”
Robert Newbrough poslušně vedl svou matku pryč. Senátor Newbrough nic chvíli neříkal. Díval se pevně Riley do očí. Byla si jistá, že je zvyklý tím svým pohledem lidi zastrašovat. Ale na ni to nijak zvlášť neplatilo. Prostě na něj hleděla stejně tak.
Nakonec se Senátor natáhl do kapsy u saka a vyndal dopisní obálku. Přešel k její židli a podal jí ji.
“Tady,” řekl. Poté přešel zpět k pohovce a znovu se posadil.
“Co je to?” zeptala se Riley.
Senátor se na znovu upřel svůj pohled.
“Vše, co potřebujete vědět,” řekl.
Riley byla nyní naprosto zmatená.
“Mohu to otevřít?” zeptala se.
“Poslužte si.”
Riley obálku otevřela. Byl na ní jediný list papíru, se dvěma sloupci jmen. Některé z nich poznávala. Tři nebo čtyři byli dobře známí reportéři místních televizních zpráv. Někteří další byli prominentní virginští politici. Riley byla ještě zmatenější, než předtím.
“Kdo jsou tito lidé?” zeptala se.
“Moji nepřátelé,” řekl pevným hlasem Senátor Newbrough. “Pravděpodobně to není úplný výčet. Ale jsou to ti, na kterých záleží. Někdo z nich je vinen.”
Riley byla nyní oněmělá úžasem. Seděla tam a nic neřekla.
“Neříká, že někdo na tom seznamu zabil mou dceru přímo, z očí do očí,” řekl. “Ale jistě někomu zaplatili, aby to za ně udělal.”
Riley promluvila pomalu a opatrně.
“Senátore, ve vší úctě, nyní jsem právě řekla, že vražda vaší dcery nebyla pravděpodobně osobní. Jedna taková téměř identická vražda už se stala.”
“Říkáte, že má dcera byla vybrána čistou náhodou?” zeptal se Senátor.
Ano, pravděpodobně, pomyslela si Riley.
Ale věděla, že to nahlas říci nemůže.
Předtím, než mohla odpovědět, ještě dodal, “Agentko Paige, ze zkušenosti jsem poučen, abych nevěřil v náhody. Nevím proč nebo jak, ale smrt mé dcery je politická. A v politice je všechno osobní. Takže se mi nesnažte namluvit, že to nebylo nic osobního. Je to vaše práce, a práce Úřadu, abyste našli toho, kdo je za to zodpovědný, a přivedli ho před soud.”
Riley se dlouze, zhluboka nadechla. Prohlížela si chvíli detailně mužovu tvář. Nyní to spatřila. Senátor Newbrough byl naprostý narcista.
Ne, že by mě to mělo překvapit, pomyslela si.
Riley chápala i něco dalšího. Senátor si vůbec nepřipouštěl, že cokoli v jeho životě není o něm a pouze o něm samotném. Dokonce i vražda jeho dcery byla o něm. Reba prostě uvízla mezi ním a někým, kdo ho nenáviděl. On to mu pravděpodobně skutečně věřil.
“Pane,” začala Riley, “ve vší úctě, nemyslím si—”
“Já nechci, abyste přemýšlela,” řekl Newbrough. “Všechny informace, které potřebujete, máte přímo před sebou.”
Jeden druhému se chvíli dívali do očí.
“Agentko Paige,” řekl nakonec Senátor, “Získávám pocit, že nejsme stejně naladěni. To je škoda. Možná to nevíte, ale mám v horních vrstvách agentury dobré přátele. Někteří z nich mi dluží laskavost. Okamžitě se s nimi spojím. Potřebuji na tomto případu někoho, kdo tu práci udělá.”
Riley tam v šoku seděla, nevěděla, co říci. Měl tento muž skutečně až tak mylné představy?
Senátor se postavil.
“Pošlu někoho, aby vás doprovodil ven, Agentko Paige,” řekl. “Je mi líto, že jsme si neporozuměli.”
Senátor Newbrough vyšel z místnosti a nechal tam Riley sedět o samotě. Její ústa byla z šoku otevřená. Ten muž byla ale narcista. Ale věděla také, že v tom je něco dalšího.
Senátor něco skrýval.
A ať to stojí, co to stojí, ona přijde na to, co to je.
Kapitola 10
První věc, která Riley zaujala, byla ta panenka – stejná nahá panenka, kterou dříve ten den našla na stromě u Daggettu, v úplně stejné pozici. Na okamžik byla překvapená, že ji tam vidí sedět v FBI forensní laboratoři, obklopenou různým moderním technickým vybavením. Riley připadalo, že tam prapodivně nezapadá – jako nějaký maličký, chorý token nedigitálního věku.
Panenka byla nyní jen dalším důkazem, chráněná plastovým pytlíkem. Věděla, že tým byl vyslán, aby si ji vyzvedl hned, jak z místa činu zavolala. I tak to byl otřesný pohled.
Zvláštní Agent Meredith vykročil vpřed, aby ji pozdravil.
“To byla ale dlouhá doba, Agentko Paige,” řekl vřele. “Vítejte zpátky.”
“Je dobré být zpět, pane,” řekla Riley.
Přešla ke stolu, aby se posadila k Billovi a laboratornímu technikovi, Floresovi. Ať už pociťuje jakékoli nejistoty, byl to skutečně dobrý pocit, vidět znovu Mereditha. Líbil se jí jeho drsný styl, který neakceptoval žádné nesmysly, a vždy se k ní choval s respektem a ohleduplně.
“Jak se vám dařilo u Senátora?” zeptal se Meredith.
“Ne moc dobře, pane,” odpověděla.
Riley si všimla náznaku mrzutosti v tváři svého šéfa.
“Myslíte, že nám bude dělat nějaké problémy?”
“Jsem