Byla vzrušená, nervózní.
Cítila, jak to v ní pulzuje.
Dýchala zhluboka a rychle.
Ale byl to adrenalin nebo hněv z minulé noci?
Znovu si vzpomněla ...
"Co když chodím s někým jiným?" Řekl Ryan.
"Riley, nikdy jsme si nedali závazek exkluzivity."
Řekl jí, že ta žena se jmenuje Lina.
Riley se podivovala, kolik jí je let.
Zřejmě byla příliš mladá.
Ryanovy ženy byly vždy příliš mladé.
Zatraceně, přestaň na něj myslet! Chovala se jako nějaký hloupý nováček.
Musí si připomenout, kým je. Je Riley Paige a je uznávaná a obdivovaná.
Měla za sebou roky tréninku a práce v terénu.
Došla až do pekla a zpět, znovu a znovu. Brala životy a zachraňovala je. Tváří v tvář nebezpečí udržovala chladnou hlavu.
Tak jak mohla nechat Ryana, aby ji takhle zasáhl?
Fyzicky se otřásla, snažila se vytlačit rozptýlení z její hlavy.
Připlížila se k vedlejší místnosti, vypálila dávku zpoza zárubní, pak vstoupila přímo do dveří a znovu stiskla spoušť.
V tu chvíli se jí zasekla zbraň.
"Sakra," zabručela Riley nahlas.
Naštěstí nebyl střelec ani v této místnosti. Ale věděla, že jí štěstí může každou chvíli dojít. Odložila M4 a vyndala svůj Glock.
Pak její pozornost upoutal záblesk pohybu. Byl tam, ve dveřích, pušku měl namířenou přímo na ni. Instinktivně Riley dopadla na zem a kutálela se, aby se vyhnula jeho střelbě. Pak šla do kleku a třikrát vypálila, při každé střele se připravovala na odvetu. Všechny tři kulky střelce zasáhly, ten padl na záda na zem.
"Mám ho!" zaječela dozadu na Billa. Pozorně sledovala postavu, a neviděla žádné známky života. Bylo po všem.
Pak Riley vstala a sundala si VR helmu s brýle, sluchátka a mikrofon. Ležící střelec zmizel spolu s labyrintem chodeb. Ocitla se v místnosti o velikosti basketbalového hřiště. Bill stál opodál a Lucy se zvedala na nohy. Bill a Lucy si také sundávali své přilby. Stejně jako Riley měli na sobě spoustu jiných zařízení, včetně řemenů kolem zápěstí, loktů, kolen a kotníků, které sledovaly jejich pohyb během simulace.
Teď, když její společníci nebyli simulované loutky, Riley na okamžik zvažovala pozitivní přínos jejich přítomnosti během reálného života. Působili jako zvláštní dvojice – jeden z nich byl vyspělý a stálý a druhý mladý a impulzivní.
Ale oba byli jejími oblíbenými lidmi na celém světě.
Riley už pracovala s Lucy v terénu víc než jedenkrát a věděla, že se na ni může spolehnout. Tmavá, černooká, mladá agentka jako by vždy uvnitř jiskřila, vyzařovala energii a nadšení.
Naproti tomu Bill byl v Rileyně věku, a přestože jej jeho čtyřicítka trochu zpomalovala, byl stále bezvadným polním agentem.
Taky pořád vypadá dost dobře, připomněla si.
Na okamžik přemýšlela – teď, když šly věci mezi ní a Ryanem k šípku, by možná ona a Bill mohli ...?
Ale ne, věděla, že to je hrozný nápad. V minulosti ona a Bill podnikli nešikovné pokusy začít si něco vážného a výsledek byl vždy katastrofální. Bill byl skvělý partner a ještě lepší přítel. Bylo by hloupé všechno zkazit.
"Dobrá práce," řekl Bill Riley. Široce se usmíval.
"Ano, zachránila jsi mi život, agentko Paige," řekla Lucy a smála se. "Nemůžu ale uvěřit, že jsem se nechala zastřelit. Netrefila jsem se do toho chlapa, když byl přímo přede mnou!"
"To je podstatou tohoto systému," prohlásil Bill před Lucy a poplácal ji po zádech. "I velmi zkušení agenti mají tendenci nestrefit se do svých cílů na velmi krátkou vzdálenost do deseti metrů. VR ti pomůže vypořádat se s těmito druhy problémů."
Lucy odpověděla, "No, není nic lepšího, než dostat do ramene virtuální kulku, a dostat tak svou lekci." Třela si rameno na místě, kde ji zařízení mírně píchlo, aby věděla, že byla zasažena.
"Je to lepší než skutečná," řekla Riley. "Každopádně ti přeji brzké uzdravení."
"Díky!" Řekla Lucy a znovu se zasmála. "Už se cítím mnohem líp."
Riley vložila svou pistoli do pouzdra a zvedla nepravou útočnou pušku. Vzpomněla si na prudký náraz, který pocítila, když vystřelila z obou zbraní. A neexistující opuštěná budova byla detailní a téměř skutečná.
I tak se Riley cítila podivně prázdně a nespokojeně.
Ale rozhodně to nebyla chyba Billa nebo Lucy. A byla vděčná, že si ráno udělali čas a připojili se k ní na tomto cvičení.
"Díky za to, že jste do toho šli se mnou," řekla. "Myslím, že jsem se potřebovala poněkud vybít."
"Cítíš se lépe?" Zeptala se Lucy.
"Jo," odvětila Riley.
Nebyla to pravda, ale dovtípila se, že malá lež neuškodí.
"Co když si všichni tři zajdeme na kávu?" Zeptal se Bill.
"To zní skvěle!" Řekla Lucy.
Riley zavrtěla hlavou.
"Dnes ne, díky. Někdy jindy. Vy dva běžte."
Bill a Lucy odešli z obrovské VR místnosti. Na okamžik Riley napadlo, jestli by s nimi možná nakonec neměla jít.
Ne, byla bych mizerná společnost, pomyslela si.
Ryanova slova se jí ozývala v hlavě ...
"Riley, Jilly byla tvoje rozhodnutí."
Ryan měl ale nervy, když se dokázal k Jilly obrátit zády.
Ale Riley se nyní nezlobila. Místo toho se cítila bolestně smutná.
Ale proč?
Pomalu si to začala uvědomovat ...
Nic z toho není skutečné.
Celý můj život, všechno je falešné.
Její naděje stát se s Ryanem a dětmi opět rodinou byla znovu jen iluze.
Stejně jako tahle zatracená simulace.
Padla na kolena a začala vzlykat.
Riley několik minut trvalo, než se dala dohromady. Vděčná za to, že si jejího zhroucení nikdo nevšiml, vstala a zamířila zpět do své pracovny. Hned jak vstoupila dovnitř začal zvonit její stolní telefon.
Věděla, kdo volá.
Čekala to.
A věděla, že rozhovor nebude snadný.
KAPITOLA PÁTÁ
"Ahoj, Riley," zazněl ženský hlas, když Riley zvedla telefon.
Byl to sladký hlas – chvějící