A rozhodně si nemohla vzpomenout, že by její rodina byla někdy spokojená.
Ruce měla studené a třásly se jí, na klávesnici vyťukala video adresu Wendy.
Žena, která se objevila na obrazovce, mohla být klidně někým jiným.
"Ahoj, Wendy," řekla Riley stydlivě.
"Ahoj," odpověděla Wendy.
Seděly, zíraly na sebe nechápavě pár trapných okamžiků.
Riley věděla, že Wendy je asi padesát, asi o deset let víc než jí. Zdálo se, že na svůj věk vypadá docela dobře. Byla trochu podsaditá a vypadala zcela konvenčně. Její vlasy nevypadaly prošedivěle jako Rileyny. Ale Riley pochybovala, že to je její přirozená barva.
Riley se dívala střídavě na fotku a obličej Wendy. Všimla si, že Wendy vypadá trochu jako jejich matka. Riley věděla, že ona vypadá spíš jako jejich otec. Ona na svou podobu nebyla nijak zvlášť pyšná.
"Nuže," řekla konečně Wendy a prolomila mlčení. "Co jsi dělala ... během posledních pár desítek let?"
Riley a Wendy se trochu zasmály. I jejich smích zněl napjatě a trapně.
Wendy se zeptala, "Jsi vdaná?"
Riley si nahlas povzdechla. Jak by mohla vysvětlit, co se děje mezi ní a Ryanem, když to nevěděla ani ona sama?
Řekla, "No, jak to dneska děcka říkají," je to složité." A tím myslím, že je to skutečně složité."
Znovu se ozval trochu nervózní smích.
"A ty?" Zeptala se Riley.
Zdálo se, že se Wendy trochu uvolnila.
"Loren a já budeme mít dvacáté páté výročí. Jsme oba lékárníci a vlastníme vlastní lékárny. Loren ji zdědil po svém otci. Máme tři děti. Nejmladší, Barton, je na vysoké škole. Thora a Parish jsou v manželství a žijí samostatně. Hádám, že jsme s Lorenem klasickými opuštěnými rodiči."
Riley pocítila zvláštní melancholický stesk.
Život Wendy se jejímu životu vůbec nepodobal. Ve skutečnosti byl život Wendy zřejmě úplně normální.
Stejně jako to cítila u večeře s April, i teď měla pocit, že hledí do zrcadla.
Kromě, že toto zrcadlo neukazovalo její minulost.
Byla to její budoucnost - byl to někdo, kým by se byla bývala mohla jednou stát, ale kým se nikdy, nikdy nestane.
"A co ty?" Zeptala se Wendy. "Máš děti?"
Riley znovu pocítila pokušení říct ...
"Je to složité."
Místo toho řekla, "Dvě. Mám patnáctiletou April. A jsem v procesu adoptování dívky – Jilly, které je třináct."
"Adopce! To by mělo dělat víc lidí. To je dobře."
Riley neměla pocit, že by si momentálně zasloužila gratulace. Možná by měla lepší pocit, kdyby si mohla být jistá, že Jilly vyroste v rodině se dvěma rodiči. Právě teď byla v tomto ohledu na pochybách. Ale Riley se rozhodla do toho všeho Wendy nezatahovat.
Místo toho tu bylo něco, co potřebovala se svou sestrou probrat.
A bála se, že by to mohlo být trapné.
"Wendy, víš, že mi ve své poslední vůli otec odkázal svou chatu," řekla.
Wendy přikývla.
"Já vím," řekla. "Poslala jsi mi nějaké fotky. Vypadá to jako příjemné místo."
Ta slova byla trochu krutá ...
"... pěkné místo."
Riley tam byla několikrát – naposledy po smrti svého otce. Ale její vzpomínky byly vše, jen ne příjemné. Její otec chatu koupil, když odešel do důchodu jako plukovník amerického námořnictva. Riley na chatu vzpomínala jako na domov osamělého, starého muže, který nenávidí skoro všechny – a muže, kterého skoro všichni na oplátku nenáviděli. Když ho Riley viděla naposledy živého, skutečně se poprali.
"Myslím, že to byl omyl," řekla.
"Co byl omyl?"
"Odkázat chatu mně. Bylo špatné, že to udělal. Měl ji odkázat tobě."
Wendy vypadala opravdu překvapeně.
"Proč?" zeptala se.
Riley cítila, jak se v ní začínají bouřit různé emoce. Odkašlala si.
"Protože jste s ním byla až do konce, když byl v hospici. Starala ses o něj. Dokonce ses postarala i o všechny věci potom – jeho pohřeb a všechny ty právní věci. Já jsem tam nebyla. Já – "
Její další slova ji téměř zadusila.
"Já si nemyslím, že bych to dokázala udělat. Nebylo to mezi námi dobré."
Wendy se smutně usmála.
"Věci nebyly dobré ani mezi ním a mnou."
Riley věděla, že to je pravda. Chudák Wendy – otec ji pravidelně bil, až nakonec nadobro v patnácti letech utekla. A přesto Wendy měla tolik slušnosti, aby se o otce na konci postarala.
Riley nic takového neudělala a nemohla se ubránit provinilému pocitu.
Riley řekla, "Já nevím, jakou má ta chata hodnotu. Ale musí mít nějakou cenu. Chci, aby sis ji vzala."
Wendy vykulila oči. Vypadala vystrašeně.
"Ne," odpověděla.
Otevřenost její odpovědi Riley vyděsila.
"Proč ne?" Zeptala se Riley.
"Já prostě nemůžu. Já ji nechci. Chci na něj zapomenout."
Riley věděla, jak se cítí. Cítila se stejně.
Wendy dodala, "Měla bys ji prostě prodat. Nechat si peníze. Chci, abys to udělala."
Riley nevěděla, co říct.
Naštěstí Wendy změnila téma.
"Před svou smrtí mi otec řekl, že jsi agentkou u ÚACH. Jak dlouho už tu práci děláš?"
"Asi dvacet let," řekla Riley.
"Nuže. "Myslím, že otec byl na tebe pyšný."
Z krku Riley se vydral hořký smích.
"Ne, to nebyl," řekla.
"Jak to víš?"
"No, dal mi to najevo. Měl svůj vlastní způsob, jakým o takových věcech komunikoval."
Wendy si povzdechla.
"Předpokládám, že ano," řekla Wendy.
Rozhostilo se trapné ticho. Riley přemýšlela, o čem by spolu měly mluvit. Konec konců po mnoho let sotva promluvily. Měly by se znovu pokusit vymyslet, jak se sejít osobně? Riley si nedokázala představit, jak by cestovala do Des Moines, aby spatřila tohoto cizího člověka, jménem Wendy. A byla přesvědčena, že Wendy měla stejný pocit ohledně cesty do Fredericksburgu.
Konec konců, co by mohly mít ony dvě společného?
V ten okamžik Riley zazvonil domácí telefon. Byla vděčná za přerušení.
"Já si to raději vezmu," řekla Riley.
"Chápu," řekla