Riley potlačila povzdech...
Chudák Ryan.
Věděla, že z tohoto přízemního bytu nemá zrovna velkou radost. Na Lantonu bydlel v hezčím bytě a měl v něm stejný nábytek, který si sem přivezli - příjemnou bohémskou sbírku věcí z druhé ruky.
Co se jí týče, Ryanovy věci se tu docela obstojně vyjímaly. A jí malý byt vůbec nevadil. Byla zvyklá na lantonskou kolej, takže toto místo jí připadalo luxusní, navzdory zakrytým trubkám, zavěšeným nad ložnicí a kuchyní.
Pravda, byty ve vyšších poschodích byly mnohem hezčí, ale tento byl jediný k mání. Když jej Ryan uviděl poprvé, málem pronájem odmítl. Ale pravda byla taková, že nic lepšího si dovolit nemohli. Už tak to pro ně bylo finančně více než zvladatelné. Ryan přečerpal kreditku na výdaje na stěhování, zálohu na byt a všechno ostatní, co pro jejich momentální životní změnu potřebovali.
Ryan konečně pohlédl na Riley a řekl, “Co kdybychom si dali pauzu?“
“Jasně,“ odpověděla Riley.
Riley vstala ze země a usadila se u kuchyňského stolu. Ryan z lednice vyndal limonády a posadil se vedle ní. Oba ztichli a Riley hned cítila, že Ryan má něco na duši.
Nakonec Ryan zabubnoval prsty o stůl a řekl...
“Ehm, Riley, musíme si o něčem promluvit.“
To zní dost vážně, pomyslela si.
Ryan se znovu odmlčel a jeho pohled byl náhle vzdálený.
“Nerozcházíš se se mnou, že ne?“ zeptala se.
Samozřejmě, že si dělala legraci.
Ale Ryan se nezasmál. Zdálo se, že tu otázku ani nezaregistroval.
“Cože? Ne, to ne, jenom...“
Jeho hlas utichl a Riley se znovu cítila nesvá.
Co se to děje?, pomyslela si. Nedopadla nakonec Ryanova práce nebo něco takového?
Ryan se podíval Riley do očí a řekl...
“Nesměj se mi, dobře?“
“Proč bych se smála?“ zeptala se Riley.
Ryan se trochu roztřeseně zvedl ze židle a klekl si vedle ní.
A pak to Riley došlo...
Ó můj Bože! On se mě chystá požádat o ruku!
A to se začala už smát. Byl to samozřejmě nervózní smích.
Ryan se začervenal.
“Říkal jsem ti, aby ses nesmála,“ řekl.
“Já se nesměji tobě,“ řekla Riley. “No tak, řekni, co chceš říct. Jsem si docela jistá... no tak pokračuj.“
Ryan něco lovil v kapse od kalhot a pak vytáhl malou krabičku na šperky. Otevřel ji a odhalil skromný, ale hezký diamantový prsten. Riley se neudržela a zalapala po dechu.
Ryan zakoktal...
“Ech, Riley Sweeneyová, vezmeš si mě - vezmeš si mě za ženu?“
Riley neúspěšně potlačovala nervózní smích a pak se jí podařilo zareagovat...
“Och, ano. Určitě ano.“
Ryan vyjmul prsten z krabičky a Riley natáhla svou levou ruku, aby jí mohl prsten navléknout.
“Je nádherný,“ řekla Riley. “A teď vstaň a posaď se vedle mne.“
Ryan se potutelně usmál a posadil se ke stolu vedle ní.
“Nepřehnal jsem to s tím pokleknutím?“ zeptal se.
“Pokleknutí bylo báječné,“ odpověděla Riley. “Všechno je... prostě perfektní.“
Upřeně chvíli hleděla na malý diamant na prsteníčku. Její nervózní smích ji přešel a nyní se jí z emocí sevřelo hrdlo.
Tohle opravdu nepředvídala. Ani si v to netroufala doufat - alespoň ne tak brzy.
Ale teď tu tak s Ryanem byli a chystali se učinit enormní krok v jejich životě.
Zatímco pozorovala barevné odlesky diamantu, Ryan řekl...
“Jednou ti obstarám hezčí prsten.“
Riley trochu zalapala po dechu.
“Ať tě to ani nenapadne!“ řekla. “Tenhle bude už navždy můj zásnubní prsten!“
Ale jak se na prstýnek dívala, nemohla se ubránit otázce...
Kolik asi stál?
Jako by jí Ryan četl myšlenky, prohlásil...
“Nedělej si s ním hlavu.“
Ryanův uklidňující úsměv její myšlenky okamžitě rozehnal. Věděla, že je na peníze opatrný. Určitě jej koupil výhodně - i když se ho na to nikdy nehodlá zeptat.
Riley si všimla, jak Ryanův pohled posmutněl, když se rozhlédl po bytě.
“Co se děje?“ zeptala se.
Ryan si povzdychl a řekl, “Zajistím ti lepší život. Slibuji.“
S Riley to trochu zacloumalo.
Zeptala se, “Co se ti na našem stávajícím životě nezdá? Jsme mladí a zamilovaní a budeme mít miminko a -“
“Ty víš, co mám na mysli,“ přerušil ji Ryan.
“Ne, myslím, že nevím,“ odpověděla Riley.
Mezi nimi se rozhostilo ticho.
Ryan si znovu povzdychl a řekl, “Podívej se, zítra začínám novou práci s platem začátečníka. Neprožívám tím pádem pocity největšího životního úspěchu. Ale je to dobrá společnost, a když v ní zůstanu, porostu a jednou se třeba stanu i partnerem.“
Riley na něj upřeně hleděla.
“Někdy určitě ano,“ prohlásila. “Ale už teď jsi začal úspěšně. A mně se to, co teď spolu máme, líbí.“
Ryan pokrčil rameny. “Moc toho nemáme. Zaprvé máme jedno auto a já ho budu potřebovat na cestu do práce a z práce, což znamená...“
Riley ho přerušila, “Což znamená, že každé ráno budu jezdit na stáž metrem. Co je na tom špatného?“
Ryan se natáhl přes stůl a uchopil ji za ruku.
“Na nejbližší zastávku metra jsou to dva bloky daleko,“ řekl. “A tohle sousedství není tím nejbezpečnějším na světě. Do auta už se nám jednou vloupali. Nelíbí se mi, že budeš muset chodit ven sama. Mám strach.“
Riley přemohl zvláštní a nepříjemný pocit. Ještě si ale nebyla jistá, co to je za pocity.
Řekla, “Nenapadlo tě třeba, že se mi toto sousedství líbí? Já jsem celý život žila ve venkovské Virginii. Tohle je pro mně vzrušující změna, dobrodružství. A kromě toho přece víš, že nejsem žádná měkkota. Můj otec byl kapitán mariňáků. Naučil mě, jak se o sebe postarat.“
Ještě málem dodala...
A před několika měsíci jsem přežila útok vraha, vzpomínáš?
Nejenže