PROLOG
Nejprve si Janet Davisová neuvědomovala nic než tu příšernou bolest, která jí třeštila v hlavě jako by naráz hrálo tisíce kastanět.
Oči měla zavřené. Když se je pokusila otevřít, byla oslepena bílým zářícím světlem a musela je proto znovu zavřít.
Světlo ji na obličeji pálilo.
Kde to jsem?, pomyslela si.
Kde jsem to byla předtím... než se stalo tohle?
Pak se jí to začalo vybavovat...
Byla venku a fotografovala v blízkosti bažin poblíž parku Lady Bird Johnson. Léto už bylo téměř u konce, takže kolem už nekvetly milióny narcisů, ale listy krvavé svídy měly nádhernou temně zelenou barvu, obzvlášť při západu slunce.
Stála v přístavu a fotografovala lodě vrhající stíny a nádhernou záři zapadajícího slunce nad vodou, když za sebou zaslechla rychle se blížící stopy. Ještě než se stačila otočit, ucítila ostrou ránu do temena hlavy, foťáky jí vylétl z rukou a...
Hádám, že jsem ztratila vědomí.
Ale kde je právě teď?
Byla příliš otřesená, než aby pociťovala strach. Ale věděla, že za chvíli jej už pocítí.
Pomalu si začala uvědomovat, že leží na zádech na nějakém tvrdém povrchu.
Nemohla pohnout ani rukama ani nohama. Ruce i nohy kvůli poutům na zápěstích a kotnících už necítila.
Ale nejpodivnější pocit měla z prstů na jejím obličeji, které jí po její horké kůži přejížděly něčím měkkým a vlhkým.
Podařilo se jí zaskučet pár slov.
“Kde to jsem? Co to děláte?”
Když žádná odpověď nezazněla, otočila hlavu a snažila se uhnout otravnému pohybu lepkavých prstů.
Zaslechla šepot mužského hlasu...
“Nehýbej se.”
Toto v úmyslu neměla. Kroutila se, dokud se prsty neoddálily.
Zaslechla hlasitý, nesouhlasný povzdech. Pak se světlo pohnulo, takže už jí nesvítilo přímo do tváře.
“Otevři oči,” řekl hlas.
Udělala to.
Před ní zářilo ostří řeznického nože. Špička nože se začala přibližovat k jejímu obličeji, až začala šilhat a ostří viděla dvojmo.
Janet zalapala po dechu a hlas znovu zašeptal...
“Nehýbej se.”
Ztuhla, pohlédla vzhůru před sebe, ale tělem jí projela hrůzná křeč.
Hlas zasyčel a znovu jí přikázal.
“Nehýbat se, řekl jsem.”
Pobídla své tělo, aby poslechlo. Oči měla otevřené, ale světlo bylo bolestivě oslnivé a horké a nemohla na nic zaostřit.
Nůž zmizel a prsty pokračovaly v potírání, tentokrát kolem rtů. Zatnula zuby a slyšela, jak jí o sebe pod tímto děsivým tlakem vržou.
“Už to skoro je,” řekl hlas.
Navzdory horku se Janet začala celá ze strachu třást.
Prsty jí začaly mačkat v okolí očí a ona je znovu musela zavřít, aby jí to, čím jí je muž mazal, do očí nevniklo.
Pak se jí prsty od obličeje vzdálily a ona je tak znovu mohla otevřít. Nyní mohla rozpoznat obrys groteskně tvarované hlavy, která se kolem v zářivém světle pohybovala.
Zaslechla vyděšený vzlyk, který se jí vydral z hrdla.
“Pusťte mě,” řekla. “Prosím, pusťte mě.”
Muž neodpověděl. Cítila, jak jí právě něco dělá v okolí její levé paže, váže jí něco elastického kolem jejího bicepsu a pak to bolestivě utáhl.
Janet začala ještě víc panikařit a snažila se nepředstavovat si, co se bude dít nyní.
“Ne,” řekla. “Nedělejte to.”
Cítila, jak jí prst ohledává jamku její paže, pak ucítila bodavou bolest od jehly, která jí vjela do tepny.
Janet vyjekla zděšením a zoufalstvím.
Pak, když cítila jak je jehla vytažena ven, přemohla ji zvláštní proměna.
Její křik se najednou změnil v...
Smích!
Bouřlivě se smála, nekontrolovatelně, plná šílené euforie, jakou nikdy předtím nezažila.
Cítila se nyní zcela nepřemožitelná a nekonečně silná a mocná.
Ale když se znovu pokusila vymanit se poutům kolem jejích zápěstí a kotníků, ta se ani nepohnula.
Její smích se proměnil v nával divoké zběsilosti.
“Pusťte mě,” zasyčela. “Pusťte mě, nebo přísahám bohu, že vás zabiju!”
Muž se tlumeně zasmál.
Pak naklonil plechové stínidlo lampy tak, aby mu světlo zazářilo přímo do obličeje.
Zjevila se tvář klauna, natřena na bílo s ohromnýma, bizarníma očima a rty natřenými na černo a rudo.
Janetin dech jí zamrzl v plicích.
Muž se usmál a vycenil zuby temně žluté v kontrastu se zbytkem zářivě vybarvené tváře.
Řekl jí...
“Oni tě tu nechají.”
Janet se chtěla zeptat...
Kdo?
O kom to mluvíte?
A kdo jste?
Proč mi to děláte?
Ale teď už nemohla ani dýchat.
Před obličejem se jí znovu zableskl nůž. Pak si muž začal pohrávat s ostrou špičkou nože na její tváři, hladil s ní jednu stranu obličeje a pak zamířil napříč přes hrdlo. Stačilo by jen trochu přitlačit a Janet si byla jistá, že by jí tekla krev.
Začala znovu rychle dýchat, nejprve mělce a potom hlubokými lapavými nádechy.
Věděla, že začíná hyperventilovat, ale nemohla dostat svůj dech pod kontrolu. Cítila, jak jí v hrudi buší srdce a svůj rozdivočelý puls se jí mezi ušima zrychloval a byl stále hlasitější.
Přemýšlela...
Co to bylo v té jehle?
Ať už to bylo cokoliv, s každou minutou účinnost látky sílila. Nemohla uprchnout před tím, co se jí odehrávalo v těle.
Zatímco jí špičkou nože hladil tvář, mumlal si...
“Oni tě tu nechají.”
Podařilo se jí vydechnout...
“Kdo? Kdo mě tu nechá?”
“Ty víš, kdo,” řekl.
Janet si uvědomila, že nad svými myšlenkami ztrácí kontrolu. Zaplavila ji bezduchá nejistota a panika, šílené pocity persekuce a rozpoložení oběti.
Koho