Ano, opravdu dospělé, pomyslela si Riley.
Protlačila se davem k baru a koupila si sklenku červeného vína. Pak zamířila dolů, kde bylo přízemí zaplněno stoly a boxy. Našla prázdný box, ve kterém si mohla sednout.
Riley to tady měla mnohem raději, než tam nahoře. Pravda, cigaretový kouř tu byl ještě hustší, až z něj pálily oči. Ale bylo to tu méně zběsilé a také klidnější, přestože tlumená hudba seshora stále duněla v podlaze.
Pomalu usrkávala víno a až příliš dobře si vybavovala bezhlavé popíjení během dospívání. Vždycky se jí podařilo získat jakékoli pití, na které měla zrovna chuť, od šupáckých dospělých v malém městečku Larned. Poslední dobou měla nejraději whiskey.
Chudák strýc Deke a teta Ruth, pomyslela si. Ze zlosti a nudy je vystavila mnohem více trablům, než by si zasloužili.
Utěšovala se ...
Možná jim to jednou vynahradím.
Její myšlenky přerušil mužský hlas.
"Ahoj."
Riley vzhlédla a uviděla velkého, svalnatého, přiměřeně dobře vypadajícího chlapíka, jak drží džbánek piva a dívá se na ni s frajerským a sebevědomým úsměvem na tváři.
Riley zamrkala – její výraz se tiše zeptal ...
"Znám tě?"
Samozřejmě, že Riley přesně věděla, kdo to byl.
Byl to Harry Rampling, zadák fotbalového týmu univerzity.
Riley tento jeho přístup zahlédla u mnoha jiných dívek – oslovil je bez úvodu, protože on pokládal za samozřejmé, že je známý široko daleko jako Boží dar všem ženám na akademické půdě.
Riley věděla, že tato taktika obvykle zafungovala. Lanton měl mizerný fotbalový tým a nebylo pravděpodobné, že by Harryho Ramplinga čekala kariéra profesionálního fotbalu, ale zde v Lantonu byl hrdina a dívky po něm obvykle letěly.
Prostě na něj zírala s tázavým výrazem, jako by neměla ani ponětí, kdo by to mohl být.
Jeho úsměv pohasl. Bylo těžké být si v mdlém světle jistá, ale Riley pojala podezření, že se červená.
Pak odkráčel, zřejmě v rozpacích, ale nechtěl být tak pokořen, aby se musel skutečně představit.
Riley si usrkla vína, těšila se ze svého malého vítězství a samoty.
Ale pak se ozval další mužský hlas.
"Jak jsi to udělala?"
Jiný chlap stál u jejího boxu a držel pivo. Byl dobře oblečen, dobře stavěný, poněkud starší než ona a okamžitě Riley přišel výrazně atraktivnější než Harry Rampling.
"Co jak jsem udělala?" Zeptala se Riley.
Chlap pokrčil rameny.
"Odpálkovat takhle Harryho Ramplinga. Zbavila ses ho beze slova, ani jsi neřekla ‚odprejskni, budižkničemu.‘ Já nevěděl, že je to vůbec možné."
Riley se tímto chlapem cítila podivně odzbrojena.
Řekla, "Než jsem sem vyrazila, postříkala jsem se repelentem na univerzitní sportovce."
Když ta slova byla venku, pomyslela si ...
Dobrý Bože, já s ním vtipkuju.
Co si k čertu myslela, že dělá?
Usmál se, užíval se její vtípek.
Vklouzl bez pozvání na sedadlo naproti Riley a řekl, "Mé jméno je Ryan Paige a neznáš mě a já tě nebudu obviňovat, pokud zapomeneš mé jméno v pěti minutách nebo dokonce i dřív. Mohu tě ujistit, že jsem navýsost zapomenutelný."
Riley byl udivena jeho drzostí.
Nepředstavuj se, řekla si.
Ale nahlas řekla ...
"Já jsem Riley Sweeneyová. Jsem ve starším ročníku. Jako hlavní předmět mám psychologii."
Cítila, že se teď červená.
Ten chlap byl ale uhlazený. A jeho technika balení byla tak ledabylá, že jí to vůbec nepřipadalo jako technika.
Snadno se na něj zapomene, chacha, pomyslela si Riley.
Už teď si byla jistá, že na Ryana Paige jen tak nezapomene.
Opatrně s ním, řekla si.
Pak řekla, "Hm – studuješ tady v Lantonu?"
Přikývl a řekl, "Práva. Já letos taky končím."
Řekl to, jako by neexistoval žádný důvod jí imponovat.
A samozřejmě, Riley byla ohromena.
Posadili se a chvíli si povídali – netušila, kolik času uběhlo.
Když se jí zeptal, co plánuje po své promoci, Riley se musela přiznat, že si nebyla jistá.
"Budu hledat nějakou práci," řekla mu. "Myslím, že budu muset vymyslet způsob, jak jít na univerzitu, pokud budu chtít pracovat v mém oboru."
Souhlasně přikývl a řekl, "Už jsem oslovil několik advokátních kanceláří. Pár z nich vypadá slibně, ale je třeba opravdu pečlivě zvážit další krok."
Jak mluvili, Riley si uvědomila, že pokaždé, když se jejich oči setkaly a jejich pohledy se na okamžik spojily, proběhlo jí tělem slabé chvění.
Děje se mu to také? Všimla si, že několikrát odvrátil pohled.
Potom, během přestávky v konverzaci, Ryan dopil pivo a řekl, "Podívej, omlouvám se, že musím odejít, ale ráno mám přednášku a musím trochu studovat."
Riley byla ohromená.
Cožpak to na ni nevyzkouší?
Ne, pomyslela si. Na to je příliš na úrovni.
Ne, že by ho nezajímala – byla si jistá, že ho zaujala.
Ale moc dobře věděl, že na ni nemůže moc rychle.
Působivé, pomyslela si.
Podařilo se jí odpovědět, "Jo, já taky."
Usmál se upřímným úsměvem.
"Bylo hezké tě poznat, Riley Sweeneyová."
Riley se usmála.
"Taky jsem tě ráda poznala, Ryane Paigei."
Ryan se zasmál a řekl, "Ach, nezapomněla jsi."
Beze slova vstal a odešel.
Rileyny myšlenky se honily vším, co se nestalo. Nevyměnili si telefonní čísla, nezmínila, na které koleji bydlí a stále ještě neměla ani ponětí, kde žije on. A dokonce ji ani nepožádal o další schůzku.
Nebylo to kvůli tomu, že by očekával, že ke schůzce nedojde, tím si byla jistá.
Ne, prostě si věřil. Byl si jistý, že jejich cesty se brzy opět zkříží a čekal, až začne působit chemie.
A Riley věřila, že měl pravdu.
Vtom uslyšela Trudyn hlas.
"Hej, Riley! Kdo byl ten roztomilý chlap?"