Podívá se na mě.
“Bydlíš s Neenou, viď?” zeptá se s přátelským úsměvem. Vypadá stejně stará jako já, má zářivě zelené oči a pihovatý nos.
Kývnu, trochu zaskočená všemi těmi jmény a tvářemi.
“Já taky,” odpoví. “Hádám, že to z nás dělá spolubydlící.”
Spolubydlící. To slovo mi zní cize, jako by to byl výraz, který patřil do starého, prastarého světa, o kterém jsem si myslela, že už je ten tam. Není to poprvé od doby, co jsem sem přijela, kdy mě zasáhne vlna štěstí. Mám pocit, že se z ní může stát kamarádka. Kamarádka. Myslela jsem si, že to slovo už nikdy nepoužiji.
Skupina se rozpohybuje a my následujeme, držíme se Ryana a Molly. Projdeme kolem několika úrovní oplocení, u každé brány stojí stráž. Množství zabezpečení, které tady mají, je šílené, ale rozumím jejich potřebě to takto přehánět. Jediný způsob, jak udržet lidi uvnitř tvrze Noix v bezpečí, je udělat ji neprostupnou všem monstrum, která číhají venku.
Mezi jednou řadou oplocení a další uvidím na stromech usazenou řadu dřevěných kabin.
“Zůstáváte v nich přes noc?” Zeptám se Molly.
Zakroutí hlavou. “Ne, lidé v nich bydlí.”
“Opravdu?”
Ještě než má Molly šanci odpovědět, Ryan promluví, naprosto slintá po příležitosti sdílet nějaké znalosti.
“Říkáme jim Lesní obyvatelé,” řekne. “Jsou a zároveň nejsou součástí tvrze Noix.”
“Proč?” Ptám se.
“No, ne každý chce žít vojenským stylem. Chtějí svůj život vést jinak. Chtějí mát rodiny, domov, domácí mazlíčky a tak. Víš, ta celá věc o oddělování mužů a žen pro to není úplně dobrá.” Usměje se a pozvedne významně obočí. Začervenám se a podívám se jinam, zatímco on pokračuje.
“Nicméně, všichni se zavázali, že udrží tvrz v tajnosti, takže jsou vlastně naší součástí, obzvláště proto, že jsou v našem dohledu. Jen nejsou součástí stejného systému střídání – a nedostávají příděly.”
V ten okamžik si všimnu bosé mladé dívky, která sedí na dřevěném schodu jedné z kabin. V klíně jí sedí ohromný králík se světle hnědým huňatým kožichem, který jemně hladí. Jak procházíme kolem, vzhlédne a zamává. Také jí zamávám. Vysvětluje si to jako pozvání přijít, protože položí králíka na zem, vyskočí na nohy a vydá se vpřed. Její záplatované šaty šustí, jak kráčí směrem k nám a její blond culík poskakuje.
“Á jéje,” řekne Molly pod vousy a přitom kroutí očima, z čehož mám dojem, že není zrovna mateřský typ.
“Trixie,” řekne Ryan tónem jemného varovaní, když se k němu přidá. “Víš, že s námi nemůžeš jít na hlídku. Je to příliš nebezpečné.”
“Jen jsem chtěla pozdravit ty nové lidi,” řekne dívenka vesele.
Je naprosto rozkošná. Nemohu uvěřit, že takové usměvavé, bezstarostné dítě může existovat v tak brutálním světě.
“Já jsem Brooke,” řeknu Trixie. “A toto je Ben.”
Ohlédnu se kolem po mém společníkovi, uvědomím si, že byl tak potichu, že jsem na něj úplně zapomněla. Celou dobu, co jsme si povídali s Molly a Ryanem, byl potichu, jen to vše vnímal. Jak se na něj nyní podívám, vidím, jak se zdá být vyrušený, ohlíží se a cuká sebou při každém zvuku. Můj strach o něj se zvětší.
“Chceš se mnou jít ke mě domů a hrát si?” Řekne mi Trixie a přeruší mé myšlenky.
Je tak sladká a nevinná, že mě z toho zahřeje u srdce. Určitě neviděla všechno to zvěrstvo války nebo jí v myšlenkách nestrašil neustálý teror z únosů otrokáři. Je tak bezstarostná, jak by děti měli být.
“To bych ráda,” řeknu, “ale jsem na stráži. Má práce je tě chránit.”
Trixie se na mě rozzáří. “No, tak možná někdy jindy,” řekne. “Moje mamka ti uvaří polévku, jestli chceš. Táta udělal ze dřeva Scrabble. Máš ráda Scrabble? Moje sestra je v něm lepší, než já, ale i tak je to moje nejoblíbenější hra.”an
Ta myšlenka, trávit čas s rodinou, hrát hry a jíst polévku, zní jako splněný sen.
“To zní jako dobrá zábava,” odpovím, pocítím zvláštní bodnutí v žaludku, protože si uvědomím, že jsem si nezahrála hru od začátku války, že moje dětství, a životy mnoha, mnoha dalších, bylo předčasně ukončeno bojováním. “Možná budu mít možnost se vrátit a setkat se s tebou,” zakončím.
Zdá se, že to Trixie uklidnilo. Odběhne zpět do svého domu, ale nejprve pohladí každého hlídacího psa.
“Je tak milá,” řeknu Ryanovi, zatímco se dívám, jak hopsá pryč. “Nemohu uvěřit, že tady bydlí se svou rodinou. Je taková bezstarostná.”
“To je,” odpoví Ryan. “To je součástí naší práce. Neochraňujeme pouze tvrz, ochraňujeme každého, koho jen můžeme.”
Rozlije se ve mně silná vlna štěstí, říká mi, že jsem přesně, kde potřebuji být.
Konečně projdeme skrze obvodní plot a směřujeme hlouběji do lesů. Tady venku je chladněji a země pod našimi botami je zmrzlá, pod nohama křupe. Nové boty, které mi Neena dala, mě chrání před chladem, jako to dělaly moje staré, obnošené kožené boty. Ta zvláštní uniforma je docela dobrá a také mě chrání před chladem.
Projede mnou silný pocit štěstí, který mi říká, kde mám přesně být.
“Odkud pocházíte?” zeptá se mě a Bena Molly, zní jako že má skutečný zájem.
Má jemný kanadský přízvuk, který mě láká a říká mi, abych jí věřila. Ale jsem zdrženlivá a neřeknu jí o arénách a všem, čím jsme si prošli. Představa vytvořit si kamarádku, skutečnou kamarádku, je tak lákavá. Nechci ji vyděsit a odhalit mou gladiátorskou minulost. Nikdo se nechce kamarádit s vrahem.
“Catskills,” odpovím. “V New Yorku.”
Její obočí se se zájmem zvedne. “Z New Yorku? A jak jsi skončila Quebecu?”
Kvůli Loganovi. To je pravdivá odpověď. Vždy v toto místo věřil a pobízel nás, abychom sem přišli. Ale to Molly nemohu říci. Jeho jméno nemohu ani vyslovit.
“O tvrzi Noix a přeživších se povídalo,” řeknu. “Napadlo nás, že to budeme riskovat.”
Ben se na mě tázavě podívá, potichu si všimne mé neschopnosti vyslovit jméno našeho mrtvého společníka.
Tentokrát se Mollyiny