Pak si všimnu, že se Vůdcova nálada změní. Setkat se tváří v tvář s osiřelými dětmi starého známého v něm muselo rozdmychat sympatii.
“Všichni můžete zůstat,” řekne.
S úlevou uchopím Bree za ruku a vypustím zadržovaný dech. Ben a Charlie hlasitě oddychnou. Ale předtím, než dostaneme příležitost se jeden na druhého usmát, Vůdce řekne něco jiného, něco, z čeho se mi sevře srdce.
“Ale ten pes musí jít.”
Bree zalapá po dechu.
“Ne!” vykřikne.
Penelope obejme ještě pevněji. Malá čivava cítí, že se stala středem pozornosti a zakroutí se v Breeině náručí.
“Nikdo, kdo nepřispívá, nezůstane v tvrzi Noix,” řekne Vůdce. “To platí také pro zvířata. Máme na farmě hlídací psy, ovčácké psy a koně, ale váš malý domácí mazlíček je nám k ničemu. V žádném případě nemůže zůstat.”
Bree se rozpláče.
“Penelope není jen domácí mazlíček. Je to to nejchytřejší zvíře na světě. Zachránila nám život!”
Obejmu Bree a přitáhnu si ji k sobě.
“Prosím,” řeknu ohnivě Vůdci. “Jsme vám tak vděční, že nás zde necháte zůstat, ale nenechte nás vzdát se Penelope. Už jsme toho příliš mnoho ztratil. Náš domov. Naše rodiče. Naše přátele. Prosím, nenechte nás vzdát se také našeho psa.”
Charlie se podívá s obavami na Vůdce. Snaží se rozklíčovat situaci, vymyslet, jestli toto bude eskalovat na boj, jako vždy v zádržných celách Arény 2.
Nakonec si Vůdce povzdychne.
“Může zůstat,” ustoupí. “Pro teď.”
Bree se na něj podívá uslzenýma očima. “Může?”
Vůdce toporně pokývá.
“Děkuji,” vděčně zašeptá.
I když je Vůdcova tvář bez výrazu, vím, že s ním naše žadonění pohnulo.
“A teď,” řekne rychle a postaví se, “Generál Reece vám přidělí ubytování a ukáže vám je.”
Všichni si také stoupneme. Vůdce položí ruku na Breeino rameno a začne ji vést ke dveřím. Pak jsme všichni najednou vedeni do chodby.
Stojíme tam otřesen, sotva můžeme pochopit, co se právě událo.
“Dostali jsme se dovnitř,” řeknu a mrkám.
Ben pokývá, vyhlíží stejně překvapeně. “Ano. Dostali.”
“Toto je nyní náš domov?” zeptá se Bree.
Přimáčknu si ji k sobě. “To je domov.”
*
Následujeme Generála Reece ven, kolem řad malých cihlových budov, jednopatrových, pokrytých větvemi pro dobrou kamufláž.
“Muži a ženy jsou odděleni,” vysvětluje Generál. “Bene, Charlie, vy budete bydlet tady.” Ukáže na jednu cihlovou budovu, která je pokrytá hustým břečťanem. “Brooke, Bree, vy budete přes ulici.”
Ben se zamračí. “To lidé nebydlí se svými rodinami?”
Generál trochu ztuhne. “Nikdo z nás nemá rodinu,” řekne a poprvé je v jejím hlase nějaká emoce. “Když opustíte armádu, nemáte možnost vzít s sebou svého partnera, děti nebo rodiče.”
Pocítím v břiše bodnutí ze sympatie. Můj otec nebyl jediným, kdo opustil svou rodinu kvůli tomu, čemu věřil. A já jsem nebyla jedinou osobou, která opustila svou matku.
“Ale cožpak si od té doby nikdo nezaložil novou rodinu?” zeptá se Ben a tlačí na ni, jako by nedbal jejích bolestných pocitů. “Myslel jsem, že jste říkala, že jste začali se zalidňováním.”
“Momentálně tu nemáme žádné rodiny. Ne v tento okamžik. Společnost musí být kontrolována a stabilizována, abychom se ujistili, že máme dost jídla, prostoru a zdrojů. Nemůžeme si dovolit, mít lidi, kteří by se rozmnožovali podle svých představ. Musí to být regulováno.”
“Rozmnožovali?” řekne Ben pod vousy. “Používáte pro to zvláštní pojmenování.”
Generál našpulí rty. “Chápu, že máte otázky, ohledně toho, jak to tu funguje a chápu, že pro vás, jako příchozí zvenčí, to může být nezvyklé. Ale tvrz Noix přežila, díky pravidlům, které jsme zavedli, díky našemu vedení. Naši obyvatelé je chápou a respektují.”
“A my také,” dodám rychle. Otočím se a položím sestře ruku na ramena. “Pojď, Bree, půjdeme dovnitř. Těším se na to, až potkáme naše spolubydlící.”
Generál kývne. “Vysvětlí vám, jak to tu funguje. Až bude čas na oběd, běžte s nimi.”
Zasalutuje nám na pozdrav a potom odejde se svými vojáky.
*
Veselá Američanka, jménem Neena, nás provází naším novým domovem. Je “matka” domu, který se skládá, jak nám vypráví, ze skupiny dospívajících dívek a mladých žen. Vysvětluje, že zbytek spolubydlících jsou v práci a že se s nimi setkáme večer.
“Nechám vás, abyste se zabydleli,” usmívá se srdečně. “Dům plný dvaceti žen může být někdy přespříliš.”
Zavede nás do malého, jednoduchého pokoje s patrovými postelemi.
“Budete muset sdílet pokoj,” řekne. “Není to úplně pětihvězdičkové letovisko.”
Usměji se.
“Je to perfektní,” řeknu, když vstoupím do pokoje.
Znovu jsem přemožena pocitem míru a bezpečí. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem naposledy stála v pokoji, který voněl čistotou, ve kterém byl setřený prach, byl naleštěný a vyluxovaný. Světlo proniká dovnitř oknem a díky němu pokoj vypadá ještě příjemněji.
Poprvé za dlouhou dobu se cítím v bezpečí.
Penelope se také líbí. Lítá šťastně dokola, skáče na postele, vrtí ocasem a štěká.
“Musím přiznat, že je vzrušující, mít v době psa,” říká Neena. “Ostatní dívky ji budou zbožňovat.”
Bree se zazubí od ucha k uchu, pyšná majitelka každým coulem.
“Je na psa tak chytrá,” řekne. “Jednou nám zachránila život, když —”
Chytnu Bree za paži a zmáčknu ji, abych ji ztišila. Z nějakého důvodu nechci, aby se o tom, čím jsme si prošli, mluvilo v našem novém domově. Chci, aby to pro nás byl nový začátek, nezatížený minulostí. Ještě víc si nepřeji, aby kdokoli věděl o arénách, pokud to vědět nemusí. Zabila jsem lidi. Změní to způsob, jak na mě pohlíží, udělá je to obezřetnějšími a já nevím, jestli se s tím právě nyní dokážu vypořádat.
Zdá se, že Bree pochopila, co se jí snažím kradmo říci. Nechá svůj příběh zmizet do éteru a zdá se, že si toho Neena nevšimla.
“Na posteli máte věci,” řekne. “Není to mnoho, jen pár věcí jako prvotní pomoc.”