„Proč pak jste včera nepřišla tam ?" oslovil ji trestanec se samolibým úsměvem.
„Vida ho! Já jsem přišla, ale vy jste vzal roh," odpověděla smělá bába.
„Nás zavolali; jinak bych byl zcela jistě na místě …
Předevčírem přišly ke mně všechny vaše."
„Kdo pak?"
„Marjáška přišla, Chavroška přišla, Čekuna přišla, Dvougrošová přišla …"
„Co to znamená?" ptám se Akima Akimyče; „je to možná?"
„Přihází se," odpověděl mně, sklopiv skromně oči, proto že byl člověk nad míru cudný.
Ovšem, přiházelo se, ale velmi zřídka a s největšími obtížemi. Bylo vůbec více lidí, kteří stáli na příklad víc o napití, než o takové věci, přese vši přirozenou obtíž vynuceného života. K ženským bylo těžko se dostati. Bylo nutno vybrati čas, místo, dorozuměti se, určiti dostaveníčko, vyhledati samotu, což bylo zvláště obtížno, přemluviti průvodčí, což bylo ještě obtížnější, a vůbec utratit poměrně hromadu peněz. Ale přece se mně později přihodilo, že jsem býval svědkem milostných výjevů. Vzpomínám si, jak jsme byli kdysi v létě tři v jakési kůlně na břehu Irtyše a vytápěli jsme jakousi pec. Průvodčí byli dobří. Konečně přišly dvě „suflery", jak je nazývají trestanci.
„Kde jste tak dlouho seděly? Snad u Zvěrkových?" vítal je trestanec, ke kterému přišly a jenž je už dávno čekal.
„Já že jsem dlouho seděla? Včera straka na bidle déle seděla, než já u nich," odsekla vesele děva.
Byla to nejšpinavější holka, co jen může býti na světě. To byla Čekuna. Druhá, co s ní přišla, byla Dvougrošová. Ta už se vymykala jakémukoli popisu.
„Vás také jsem už dávno neviděl," pokračoval nápadník, obraceje se ke Dvougrošové. „Co to? Zdá se, jako byste se byla spadla."
„Možná dost. Jindy já byla ňák tlustá, a nynčkom – zrovna jakobych jehlu byla polkla."
„Pořád za vojáky?"
„Nu, to vám o nás zlí lidé naklábosili; a ostatně což? Třebas bez žebra zůstat, a vojáčka milovat!"
„E, zanechte vojáků a mějte rády nás; my máme peníze …"
Pro doplnění obrázku představte si onoho seladona oholenou hlavou, v okovech, v obleku – každá půle jiné barvy, a pod stráží.
Rozloučil jsem se s Akimem Akimyčem a zvěděv, že se mohu vrátiti do trestnice, vzal jsem s sebou průvodčího a šel jsem domů. Trestanci se už scházeli. Nejdříve se vraceli z práce ti, jimž se ukládal určitý úkol. Úkoly ty bývají někdy ohromné, ale přece jsou trestanci dvakrát dřive s nimi hotovi, než kdyby byli nuceni pracovat až do poledního bubnování. Když trestanec vykonal uloženou mu práci, šel bez překážky domů a nikdo ho déle nezdržoval.
Obědvají ne společně, nýbrž jak se hodí, kdo dřív přijde; ani by se nevešli všichni najednou do kuchyně.Okusil jsem ščí, ale nejsa jim zvyklý, nemohl jsem je jisti a zavařil jsem si čaj. Sedli jsme si na konci stolu. Se mnou byl jistý soudruh, taktéž, jako já, původu šlechtického.
Trestanci přicházeli a odcházeli. Místa však bylo dosti; nevrátiliť se ještě všichni. Hlouček asi pěti osob sesedl se zvláště u velkého stolu. Kuchař jim nalil šči do dvou mis,a postavil před ně na stůl celý pekáč s pečenou rybou. Oslavovali cosi a jedli zvlášť. Na nás se dívali nedůvěřivě. Přišel jeden Polák a sedl vedle nás.
„Nebyl jsem doma a všechno vím!" zvolal hlasitě jakýsi vysoký trestanec, vcházeje do kuchyně a rozhlížeje se po všech přítomných.
Bylo mu asi padesát let, byl přihublý, ale silný. Na jeho obličeji zračilo se cosi potměšilého a spolu veselého. Zvláště pozoruhoden byl jeho tlustý, převislý spodní ret; dodával jeho tváři výrazu nad míru komického.
„Nu, dobré jitro! Což pak mě nepozdravujete? Našim Kurským," dodal přisedaje k těm, co obědvali zvlášť, „dobrého chutnání! Vítejte přece hosta!"
„Ech, brachu, my nejsme z Kurska."
„Nu, Tambovským?"
„Ani z Tambova. Na nás si, brachu, ničeho nevezmeš. Jdi raději k bohatému sedlákovi, tam popros."
„Mám vám, braši, dneska v žaludku Ivana Taskuna a Marii Ikotišnu;8 a kde prý ostává ten bohatý sedlák?"
„Tamhle Gazin je bohatý sedlák; jdi si k němu."
„Hýří dnes Gazin, braši! Dal se do pití. Celý měšec dnes propije."
„Má k dvaceti rublům," podotknul druhý. „Výhodno, braši, býti krčmářem."
„Tak co, hosta nepřijmete? Nu pustíme se tedy do komisního."
„Víš co, jdi poprosit čaje. Tamhle páni pijou."
„Jací páni? Zde není pánů. Zrovna takoví, jako my nyní," ozval se rozmrzele trestanec, jenž seděl v koutě. Až dosud nepromluvil slova.
„Rád bych se napil čaje, ale stydím se prosit. Čest mi nedovoluje!" prohodil trestanec s tlustým rtem, pohlížeje na nás dobrosrdečně.
„Chcete-li, já vám dám," pravil jsem, nabízeje mu čaje; „chcete?"
„Chci-li? Jak pak bych nechtěl!" I přistoupil k našemu stolu.
„Hm, doma láptěm nabíral ščí a tady se naučil píti caj; zachtělo se mu panského nápoje," bručel rozmrzelý trestanec.
„Což pak zde nikdo nepije čaj?" otázal jsem se ho. Ale on mne neuznal za hodna odpovědi.
„Tamhle nesou preclíky. Uhostěte mne také už preclíkem."
Přinesli preclíky. Mladý trestanec nesl jich celý svazek a rozprodával jej po trestnici. Prodavačka mu nechávala nádavkem desátý preclík; o tento desátý preclík hlavně mu šlo.
„Preclíky, preclíky!" křičel, přicházeje do kuchyně. „Moskevské, horké! Sám bych je snědl, ale peněz potřebuju. Nu hoši, poslední preclík zbyl; kdo jste měl mamičku ?"
Toto dovolávání se lásky mateřské rozesmálo všechny přítomné a preclíky šly na odbyt.
„A poslouchejte, braši," podotknul prodavač. „Vždyť s Gazinem se dnes může sbehnouti neštěstí, na mou věru! Co ho to napadlo dáti se nyní do hýření. Každou chvíli může přijití osmioký."
„Schovají ho. A což je silně opilý?" „Hrůza! Vzteká se, na každého se sápe." „Nu, tedy už pěstí neujde …"
„O kom to rozprávějí?" ptám se Poláka, sedícího vedle mne.
„O Gazinovi, trestanci. On zde prodává vodku. Když vydělá obchodem něco peněz, hned je propije. Je necitelný a zlý. Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však, ukáže se pravá jeho povaha; s nožem na lidi se sápe. Ale tu ho hned zkrotí." „A jak ho krotí?"
„Vrhne se na něho deset trestanců a počnou ho strašně mlátit tak dlouho, dokud nepozbude všech smyslů, to jest zbijí ho napolo do smrti. Pak ho položí na nary a přikryjou kožichem."
„Vždyť ho takovým způsobem mohou zabit!"
„Jiného