Pověděv to vstal a odešel od stolu. Za několik minut se splnilo co předpověděl …
III
První dojmy.
(Pokračování.)
Sotva že odešel M – cký (onen Polák, jenž rozmlouval se mnou), přivalil se do kuchyně Gazin, celý opilý.
Trestanec opilý za bílého dne, ve všední den, kdy jsou všichni povinni choditi na práci, a to za přísného náčelníka, jenž mohl přijeti každý okamžik do trestnice, za přítomnosti poddůstojníka, jenž má dozor nad trestanci a nachází se neustále v trestnici, za dozoru stráže a invalidů, slovem za vší možné přísnosti – popletl úplně všechny vznikající ve mně pojmy o životě v káznici. Dosti dlouho mně bylo prožiti v trestnici, než jsem si dovedl vysvětlit! všechny podobné události, jež mi byly tak záhadnými za prvních dob mého vězení.
Pravil jsem už, že trestanci mívali vždy své vlastní zaměstnání, a to zaměstnání že jest přirozenou potřebou vězeňského života; že kromě této potřeby je trestanec náruživým milovníkem peněz a že je cení mnohem výše, skoro stejně jako svobodu a že již to mu působí potěšení, cinkají-li mu v kapse. Naopak je tesklivý, smutný, nepokojný a na duchu kleslý, nemá-li jich, a tu je odhodlán krásti a cokoliv jiného učiniti, jen aby jich nabyl. Ale přes to že byly peníze v trestnici takou drahocenností, nikdy se dlouho nedržely u toho šťastného člověka, jenž je měl. Předně bylo je těžko schovati, aby jich buď neukradli, nebo aby je představenstvo neodebralo, Padl-li na ně major při nenadálých prohlídkách, hned je odebíral. Možná dost, že jich užil na zlepšení vězeňské stravy; jemu aspoň se odevzdávaly. Ale nejčastěji je někdo ukradl. Spoléhati nebylo možno na nikoho. Později vynalezli u nás způsob, jak se daly zcela bezpečně držeti peníze. Odevzdávali je k uschování stařečkovi starověrci, jenž se k nám dostal ze Starodubských osad, hlásivších se kdysi k víře Větkovské.9 Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.
Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý. Nápadně mne překvapil hned na první pohled. Lišil se neobyčejně od ostatních vězňů; v jeho pohledu bylo cosi tak tichého a klidného, že jsem – jak se pamatuju – se zvláštním jakýmsi potěšením patříval na jeho jasné, světlé oči, obklopené drobounkými, paprskovitými vráskami. Často jsem s ním rozprávíval a zřídka jsem se za svého života setkával s bytostí tak milou a dobrosrdečnou. Byl sem poslán za zločin neobyčejně vážný. Mezi Starodubskými rozkolníky počali se vyskytovati obrácení na pravoslaví. Vláda je úsilně podporovala a užívala všech prostředků, aby přivedla do lůna pravoslavné církve i ostatní rozkolníky. Stařec spolu s některými jinými fanatiky se rozhodl, že „se postaví na obranu víry", jak se sám vyjadřoval. V osadě počali stavětí jednověrský chrám,10 ale oni jej zapálili. Stařec jako jeden z původců byl poslán do káznice. Býval zámožným sousedem ve městečku, kdež provozoval obchod; doma zanechal ženu a děti; ale odhodlaně šel na Sibiř, protože ve své zaslepenosti pokládal trest za „mučednictví za víru".
Kdybyste s ním strávili nějaký čas, maně byste si dali otázku: Jak se mohl tento pokorný, jako děcko podajný člověk státi spiklencem? Nejednou jsem se s ním dal do řeči o víře. Neustupoval ničeho ze svého přesvědčení; ale v jeho námitkách nebylo nikdy ani hněvu, ani nenávisti. A přece zmařil chrám a nezapíral toho. Zdálo by se, že by dle svého přesvědčení svůj skutek a vytrpěná za něj „muka" měl pokládati za slavný čin. Ale jakkoli jsem ho pozoroval, jakkoli jsem ho zpytoval, neshledal jsem v něm nikdy ani stopy ješitnosti nebo hrdosti. Byli mezi námi v káznici i jiní starověrci, většinou rodem ze Sibiře. Byl to lid silně rozvitý, vychytralí sedláci, neobyčejní písmáci, stojící na každé písmeně a výmluvní řečníci, šlo-li o jich předmět; byl to lid domýšlivý, hrdý, potměšilý a svrchovaně nesnášelivý. Stařík byl docela jiný člověk. Ač byl snad větším písmákem než oni, přece se vždy vyhýbal hádaní. Povahy byl nad míru sdílné. Byl vesel, často se smál – nikoli oním hrubým, cynickým smíchem, jímž se smáli trestanci, nýbrž jasným, tichým smíchem, v němž bylo mnoho dětské prostosrdečnosti a jenž obzvláště slušel jeho šedinám. Snad se mýlím, ale zdá mi se, že po smíchu možná poznati člověka, a zalíbí-li se vám při prvním setkání smích některého vám zcela neznámého člověka, můžete směle říci, že je to hodný člověk.
Stařík se těšil v celé trestnici všeobecné vážnosti, ale nikterak se jí nevynášel. Trestanci ho nazývali dědečkem a nikdy mu neubližovali. Pochopil jsem aspoň částečně, jaký mohl míti vliv na své souvěrce. Ale přes to, že snášel své vězení napohled odhodlaně, v jeho nitru se tajil hluboký, nezhladitelný zármutek, jejž se snažil zatajiti přede všemi. Bydlel jsem s ním v jedné kasárně. Jednou v noci po druhé hodině jsem se probudil a zaslechl jsem tichý, zdržovaný pláč. Stařeček seděl na peci, na téže peci, na které se před ním v noci modlíval trestanec, co vězel stále v bibli a chtěl zabiti majora – a modlil se ze své rukopisné knihy. Plakal a chvílemi bylo slyšeti, jak se modlil: "Bože, neopouštěj mne! Bože, posilni mne! Dětičky mé maličké, dětičky mé milé, nikdy se už neuvidíme!" Nemohu vypsati, jak mně ho bylo líto. —
Tomuto stařečkovi tedy pomalu skoro všichni trestanci počali odevzdávati své peníze k uschování. V káznici skoro všichni byli zloději; ale najednou všichni nabyli z jakési příčiny přesvědčení, že stařík není s to, aby je okradl. Věděli, že svěřené mu peníze schovával někde, ale v takovém tajnén místě, že jich nikdo nemohl nalézti. Později vyzradil mně a některým Polákům své tajemství. V jednom z břeven naší ohrady byl suk, na pohled pevně srostlý se dřevem. Ale suk ten se vytahoval, a uvnitř břevna byla veliká dutina. Tam dědeček schovával peníze, pak vetknul suk zase na své místo, tak že nikdo nikdy nemohl ničeho nalézti.
Ale odchýlil jsem se od vypravování. Zastavil jsem se na otázce, proč se v kapse trestníkově nedrží peníze. Tu kromě nesnáze, jak je uschovati, působila i ta okolnost, že v káznici bylo tak hrozně teskno. Trestanec však je podle povahy své bytost tak silně žíznící po svobodě a konečně dle svého společenského postavení tak lehkomyslná a nepořádná, že ho přirozeně stále cosi pudl, aby si vyhodil z kopýtka, aby si zahýřil za celý svůj kapitál za hluku a hudby, tak aby aspoň na minutku zapomněl na svou sklíčenost. Člověk se někdy neubránil podivení, když viděl, jak některý z nich pracuje ze všech sil, někdy po několik měsíců, pouze za tím účelem, aby za jediný den utratil celý výdělek, všechno do čistá, a potom znova po několik měsíců do nového zahýření trpělivě dřepěl při práci.
Některým z nich působilo potěšení, mohli-li si poříditi nějaký kus nového šatu a sice vždy takového střihu a způsobu, jaký se nedovoloval v trestnici: nějaké černé kalhoty, kaftan, sibiřský šosatý kabát. Velmi oblíbené byly také kartounové košile a opasky s měděnými plíšky. Oblékali se v tyto šaty o svátcích a takto oblečený prošel se obyčejně po všech kasárnách, aby ho viděl celý svět. Samolibost takto vyfintěného trestance byla až dětinská; a ostatně trestanci ve mnohém vzhledě byly hotové děti. Je ovšem pravda, že všechny ty pěkné věci najednou se jaksi ztrácely hospodáři; zastavili je někdy téhož večera, co je koupil, anebo je prodal skoro za nic.
Pitka