v té zelené dubině?
Třpytí se perutě
padlý jak sníh!
JEDNA Z DÍVEK (zpívá):
Jací to pávi jsou
v šumivém háji?
Pohleďte, labutě,
jak se jim perutě jiskrami třpytí!
JEDEN Z JINOCHŮ (zpívá):
Každá z těch labutí
v zelené dubině
korunu nosí,
chvaťme je, chvaťme je,
mezi ně, mezi ně,
hoja lalja hoja!
Jinoši se honí za utíkajícími nyní dívkami, berou jim, dohonivše je, buď prsten nebo kytici z pasu. Vtom ozve se hluk za jevištěm. Polekáni ustanou ve hře.
RUNA (za jevištěm): Jen těsnej, těsnej pouta stahujte! I kdyby krev zpod nehtů vytryskla.
MAHULENA: Mne mrazí v duši, co to znamená?
Objeví se král Stojmír, Runa, družina, Přibina, vedou spoutaného Radúza a Radovida.
STOJMÍR: Ač nerad, přerušuji vaši hru. Vy udiveně na nás hledíte. Vítězoslavný je pro nás den. Ten jinoch, jejž v poutech vidíte, je magurského krále syn, můj tedy a váš nepřítel.
RUNA: A víte, co ten zlosyn učinil? V své bujnosti zabil zasvěceného jelena, o němž jsme myslili, že zaběhl do lesů a že tam posud bloudí.
MAHULENA (pro sebe): Ubohá němá tvář. Jsou lidé krutí!
RUNA: Přiznej, žes ten zločin dokonal. Je to tvůj meč?
RADÚZ: Je to můj meč. Kdybych jej byl třímal, když jste mě přepadli, byl bych svůj život draze prodal vám. Že jsem ubohé to zvíře usmrtil, to za hřích počítám si sám. Však nevěděl jsem, že je váš a že je zasvěcen.
RUNA: Však budeš, věř mi, trpce pykat za ten hřích. Však větší hřích tvůj ten je, že jsi královic z Magury. Ty mlčíš? Chceš to tedy zapírat. Hleď, uvěřím ti, že nejsi synem královny Nyoly, když ji bez odkladu prokleješ!
RADÚZ: Tys hrozná, ženo! Jsem příliš hrd na jméno svého otce, než abych na okamžik jen ho zapíral. Jsem Radúz královic.
RUNA: Ty bloude odvážný! Co hledals zde? Jsi špeh? Ty přišels v nenávisti, přiznej se.
RADÚZ: Zabloudiv, přišel jsem jen mimoděk. O velké nenávisti proti vám však mnoho nevím. Vždy slýchal jsem, že nepřáteli jsme, my Magurčané a vy Tatranští, však v srdci zášť jsem nikdy necítil. My měli bychom, králi Stojmíre, se vlastně milovat, když v širším světě tolik nenávisti zeje kolem nás.
STOJMÍR: Nech sladkých slov, tvá smířlivost je vynucena tvojím neštěstím.
RADÚZ: Je pravda, spoutanému hrdost sluší jen.
RUNA: Tvou hrdost zkrotím, brzy uvidíš. Ó, poznáš muka!
RADÚZ: Nach tvého roucha je jak krve proud, v němž ploveš s tváří zbledlou záštím a oči tvoje jsou jako z oceli.
RUNA: O krvi nemluv příliš nahlas, sic vzbudíš ve mně chuť, bych závoj svůj v tvé smočila a poslala jej pak tvé matce jako dar.
RADÚZ: Ó, matko moje ubohá!
RUNA: Chce se ti plakat, sketo?
RADÚZ: Ty nejsi žena, ač tvá postava a tvář tě za ni vydávají, tys vlčice! Ó, králi Stojmíre, jsi muž, proč trpíš pohanění svého zajatce?
STOJMÍR: Těch hádek, Runo, dost. Pověz mi, Radúze, kdo je ten muž zde s tebou!
RADOVID: Jsem starý jeho sluha Radovid. Zab mě, jej ale pusť! Výkup nesmírný ti král můj vyplatí.
STOJMÍR: Tvé jméno jsem jen slyšet chtěl, ne radu tvou. Pustím tě, bys dones do Magury zvěst o smutném královice osudu. O výkupu ani nemluv. Snad zachce se mi pozděj krve toho jinocha, snad jeho smrt mi zlata dražší bude.
RUNA: Tak mluvíš jako král a muž! Snad měli bychom kupčit o toho otroka?
RADÚZ: Kdo otrokem zde, pověz, královno!
RUNA: Ty, ty! Neboť uvrhnu tě v pouta železná a umořím tě prací nejtěžší! Ó, jako vlk se budeš rvát se svým řetězem a zoufale jej hryzat zuby!
RADOVID: Ty zmije! Že ruce moje spoutány! Před svatým sluncem aspoň úctu měj, před svatým oblakem, plujícím ti nad hlavou, když nemáš úcty k vlastní koruně a k svému ženství, které šlapeš v prach!
RUNA (udeří jej): Bídný rabe! Mluvit smíš?
RADOVID: Bud kleta!
RADÚZ: Ó, nebe, slunce! Větry dující! Jste svědci našich neslýchaných křivd! Můj Radovide, běda mně, že trpíš vinou mou! A vy, co kolem stojíte, což nikdo, nikdo z vás nezná lítosti?
ŽIVA: Proč na mě hledíš? Mám snad plakati a prosit, by tě pustili? Mně, věru, zdá se, že jsi pláči blíž, než bývám já, i když mi nejhůře je. Proč doma nezůstal jsi, smutný hrdino? Chceš přeslici?
RADÚZ: Jsi krásná, ale krutá. Mně tebe líto je, že srdce tvoje je tak kamenné. Pro Radovida o slitování prosím, ne pro sebe.
PRIJA: Chceš zdát se statečným? Proč tedy dýcháš těžce tak, to nesvědčí o klidu chrabrosti.
RADÚZ: Žízním, věz to, proto těžce dýchám!
RUNA: Svou žízeň ukoj svými slzami.
STOJMÍR: Dost nyní posměchu! Přibino, pod tvou stráží Radúza ponechám. Radovida pusťte na samé hranici, by dones domů svoji novinu. Jdu domů teď. Zajatce veďte a uvrhněte jej co nejhloub do věže té staré, jež stojí v temném lese pod skalou a která zakletou se nazývá.
RUNA: Tam do tmy, mezi havěť hoďte jej!
RADOVID: Ó, Radúze, ó, královici můj, že tak se s tebou loučím!
RADÚZ: Radovide, jdi a netruď srdce moje nářkem svým. Chceš, aby pohnutí mé nový vzbouzelo posměch? Mé matce rci – Ó, Radovide!
RADOVID: Ni slova víc! Já vím, co říci chceš! (Odejde s některými z družiny královské)
STOJMÍR: Teď vzhůru, pojďte. Přibino, ty plň můj rozkaz přísně.
Odchází s Runou, všickni za ním, jen Mahulena zůstala pozadu. Blíží se Radúzovi, který stojí nedaleko od studánky. Přibina a dva muži něco opodál za ním.
RADÚZ (Přibinovi): Veďte mne. (Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho) Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?
MAHULENA: Ty žízníš?
RADÚZ: Proč se tážeš?
MAHULENA