Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке. Карел Полачек. Читать онлайн. Newlib. NEWLIB.NET

Автор: Карел Полачек
Издательство: КАРО
Серия: Klasická literatura
Жанр произведения:
Год издания: 2023
isbn: 978-5-9925-1635-7
Скачать книгу
napuštěné nějakou mastnotou, proto mu voda nic neudělá. Nejlepší jest proti hovadímu štípnutí se namazat bahnem, ale my se stejně namažeme, abysme vypadali jako černoši. Bejval Antonín si udělal šmouhy, aby vypadal jako zebra, ale já jsem si namaloval vousy, abysem vypadal jako pan strážmistr Kordule, co vodí vandráky a loupežníky do basy. Všem se to líbilo a každý to dělal po mně a Venda Štěpánek to taky dělal po mně, ačkoli nemá z toho ještě rozum.

      A váleli jsme se po louce, někteří mluvili, ale já jsem nemluvil a díval jsem se, jak lidé kosí seno. Pak jsem viděl, jak z dálky přijížděl vlak, a tak jsem si myslil: Jestlipak přijeli cesťáci? Já jsem rád, když přijede cesťák, protože on pak přijde k nám do krámu a tatínek se s ním hádá. On pokaždé říká, dejte mi pokoj, já nic nechci, zůstalo by mně to ležet, lidi nekupujou, jsou špatné časy. Pan cesťák taky mluví, že jsou špatné časy a že to není nic platné. Tak se hádají hodnou chvilku a potom pan cesťák vytáhne notes a zapíše si objednávku. Pak zastrčí notes, podá tatínkovi ruku a řekne nejuctivější služebník, já se vám klaním.

      Mně se pan cesťák velmi líbí, protože je vždycky celý nový, vousy má voňavé, vlasy taky voňavé a chodí si jako ve svátek. Když do krámu vstoupí maminka, tak pan cesťák řekne rukulíbám, milostpaní je pořád jak ta růžička, maminka se směje, pohrozí mu prstem a praví: „Vy jeden!“

      Proto mám vlak rád, že vozí cesťáky, a také proto, že z něho jest rozhled do šíré krajiny. Až budu velký, tak budu pořád cestovat a budu mít kožený kufr.

      Když jsme se vyváleli, tak jsem pravil: „Kdo se nejdřív osmělí?“

      Všichni křičeli: „Já!“ Ale nejdříve se osmělil Éda Kemlink, ten vám má skok jako plavec závodník. Bejval a já jsme plácli do vody jako žába, ale Čeněk Jirsák skočil pozpátku, protože je hrdý. Ale předtím se pokřižoval.

      Ten malý chlapec Venda Štěpánků taky vykřikl: „Já!“ a skočil do vody, jak to viděl u těch dospělých.

      U Klobouku jest velká touň a my jsme si nevzpomněli, že Venda Štěpánků třeba neumí plavat. On taky neuměl.

      A zmizel pod vodou, pak se vynořil, něco vykřikl, zase zmizel a polykal andělíčky.

      „Ježíšmarjá!“ křičeli jsme. „On se utopí!“

      Protože je tam vír a voda se točí pořád dokola a je tam plno kořenů, do kterých se zapletou nohy. Tak jsme stáli a křičeli a byli jsme polekáni, protože jsme nevěděli, co teď.

      Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“

      Všichni jsme křičeli: „Nepusť ho!“

      On odpověděl: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“

      Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: „Herdek filek!“ a vysmrkal se.

      Venda ležel bez hnutí a nebylo vidět, že dýchá. Už jsme si myslili, že je po něm, tak jsme byli celí pryč, a já jsem pravil: „Tak vidíte, já jsem nechtěl, aby šel s námi,“ a bylo mně do bréče.

      Bejval Antonín taky pravil, že nechtěl, aby šel s námi, ale já jsem pravil: „To není prauda, ty vrdloužeš, sáms povídal, nechte ho, ať jde s námi.“

      Bejval sprostě pravil, že sám vrdloužu, ale Čeněk Jirsák pravil: „Teď se nehádejte, to nemá žádnou cenu, nýbrž musíme přivést utopence k životu.“

      Éda Kemlink pravil, že je to prauda, co říká Jirsák, ale jak to máme udělat?

      Čeněk Jirsák pravil, že na chodbě školy, co do ní chodíme, jest obraz, na kterém je vymalováno, jak se vzkřísí umrlý utopenec, a že se to musí podle toho dělat.

      A dělal to podle toho a pohyboval Vendovýma rukama i nohama a mačkal mu břicho, až z něho vyšla voda.

      Venda si najednou vzdychl, pak se posadil, koukal a nevěděl, kde je. A nejdřív mu bylo špatně, ale za chvilku mu bylo dobře, my jsme skákali a křičeli: „Sláva!“, jelikož jsme měli radost.

      A Čeněk Jirsák se pokřižoval a pravil: „Však měl namále.“

      Venda se na nás usmíval a vypravoval, co se mu stalo. Pravil, jak ho voda přijala a že to bylo moc krásné a že byl lehký jako balón a v uších mu žertovně šuměly bublinky. A když otevřel oči, kolem dokola to bylo zelené jako na louce a na té louce rostly veliké červené jahody a on si jich chtěl natrhat, ale jaksi nemohl k nim.

      On dlouho vypravoval, ale všecko napřeskáčku, a my jsme se v tom nemohli vyznat.

      Éda Kemlink pravil: „Jó, pěkné jahody, mohls být nebožtíkem.“

      „To není prauda,“ pravil Venda, „nemoh jsem být nebožtíkem, ale chtěl jsem natrhat kytici jahod a přinést je mamince.“

      „Nech ho,“ pravil jsem, „on je ještě malý a neví, co mluví.“

      Pak jsme moc chválili Zilvara z chudobince, že se neohroženě vrhl do vody, aby zachránil tonoucího.

      Zilvar celý zčervenal, protože se rozzlobil, a pravil: „Vlezte mi na záda, votroci, a nechte si to!“ Ale já jsem na něm poznal, že se stydí, protože jsme ho chválili, tak jsme ho pořád chválili a on nadával dosti sprostě.

      Potom jsme se ustrojili, jelikož jsme měli koupání dost, a kráčeli jsme domů a nesli jsme si na zádech plavky, aby nám uschly. Zilvar z chudobince vedl Vendu Štěpánkového za ruku a poučoval ho, jak se má plavat. Nejdřív se naučí hrabat jako pes, a když to umí, tak se naučí doopravdy plavat. On mluvil, jak se plave na prsou, pod vodou a pokročilí kraulujou. Rukama to ukazoval a Venda to musil dělat po něm.

      A pak se ho otázal: „Budeš si to pamatovat?“

      „Budu,“ pravil Venda.

      Zilvar ho pochválil: „To je dobře, aspoň se podruhé neutopíš!“

* * *

      Příštího týdne jsem měl pořád radost a dováděl jsem a dospělí mne napomínali, že neposedím. Poněvadž byl konec školního roku. A největší radost jsem měl ve středu, protože jsme dostávali vysvědčení, a Kristýna pravila: „S tebou čerti šijou.“

      Toho dne ráno jsem si neudělal v peřinách doupě ani jsem si nepředstavoval, že jsem zvíře, ale sám jsem vyskočil z postele a křičel jsem: „Vysvědčení – vystrčení! Vystrčení za dveře, bude dobrá večeře!“

      Kristýna se ušklíbala a pravila: „Jenom jestli! Když propadneš, bude ran jako maku, ne-li dobrá večeře.“

      Já jsem pravil: „Ty propadneš, Rampepurdo rampepurďácká, ne-li já.“

      Ona mě honila s koštětem, oba jsme křičeli a pořád se smáli a maminka pravila: „Vy, Kristýno, máte ještě méně rozumu než to děcko.“

      Kristýna pravila: „Milostpaní, když on začal.“

      Když nám pan učitel rozdával vysvědčení, tak nás vyvolával jednoho po druhém a byl celý jinačí, protože byl ve svátečním. Žáci byli taky ve svátečním. Zilvar z chudobince měl kalhoty po tatínkovi a čepici mu půjčil pan Stádník, co bydlí taky v chudobinci, aby Zilvar byl taky ve svátečním. Kabát měl po bráchovi, co šel na vojnu, a rukávy mu byly dlouhé, ale on si z toho nic nedělal a utíral si do nich nos. Otakárek Soumarů byl v námořnickém a přivedla ho slečna. Édovi Kemlinkovi vrzaly botky a on byl rád. Bejval Antonín měl modrou kravatu a dal se ostříhat mašinkou. Já