Zrovna to samé se stalo Honzovi Pivcovýmu, ale na jiném místě. Tomu při přenášení šatů uplaval klobouk. Honza Pivců jest už ženatý, má výrobu sodovky a prodává karbid. Pročež to místo se nazývá U klobouku.
Kalhoty se nám nelíbí. Jsou u kruhové cihelny a je tam málo slunce. A je tam plno bahna, když se do toho šlápne, tak jdou bublinky. Když jsem tam jednou plaval, tak mne něco zatahalo za nohu. Tonda Bejval pravil, možná že to byl vodník, protože se tam vyskytuje. Já si též myslím, že by to mohl být vodník, protože mne to zatahalo studenou, slizkou rukou. Taky jsou u Kalhot pihauky, které cucají krev.
Proto my raději chodíme ke Klobouku, zde je plno slunce, voda je čistá a nejsou tam pihauky, které cucají krev.
U Klobouku je krásně. Jsou tam vrbičky a na nich rostou věšáky, co na nich věšíme šatstvo. Kdo má plavky, ten si oblékne plavky, já mám taky plavky, červeně a bíle štráfkované.
Nad vodou poletují šídla, která mají křídla jako z modrého plechu. Také jsou tam vážky, které nikdo nechytí, protože létají rychle jako blesk. A pod břehem rostou lopuchové listy, které si dáváme na hlavu jako čepici, abysme nedostali sluneční úžeh. Chyba jest, že kolem dokola je les, kde ostávají zloději. Dovnitř lesa se neodváží leda hajný, který jest ozbrojen puškou a každého zloděje zastřelí a spoutaného přivede na úřad, aby už nekradl.
Kdo má plavky, ten si oblékne plavky, Zilvar z chudobince nemá plavky, pročež se koupá jenom tak. Ale s jásotem se vrháme do vody.
Tak jsme se tuhle šli koupat ke Klobouku, byli jsme čtyři. Já, Bejval Antonín, Éda Kemlink a Zilvar z chudobince. Když jsme šli a bylo horko, tak se mezi nás připletl malý chlapec jménem Venda Štěpánků, že jako taky půjde s námi. My jsme byli neradi, protože je malý chlapec, a kdyby se mu něco stalo, na kom to bude? Na nás! Pročež Bejval na něho křikl: „Jedeš!“, já jsem taky na něho křikl: „Jedeš!“ a všichni jsme na něho křikli: „Jedeš!“, ale on nešel pryč, ale pořád šel s námi. A pořád říkal: „Já taky, já taky.“ Tak už jsme nic neříkali, ale mluvili jsme spolu. A bylo nás teda pět.
Když jsme přicházeli k továrně, tak se k nám, jakoby nic, přidal Čeněk Jirsák. Dělal, jako by se k nám nic nepřidal, ale my všichni jsme viděli, že se přidal.
Já jsem se ho otázal: „Co dolejzáš, Krakonoši?“
On odpověděl, že nedolejzá a že není žádný Krakonoš. Tak jsem se ho prudce otázal: „Kam teda jdeš?“
On odpověděl, že se jde koupat ke Klobouku.
„Hahá!“ pravil jsem silným hlasem. „My se jdeme koupat ke Klobouku, a ne ty!“
„Však já se jdu sám koupat ke Klobouku,“ pravil Jirsák a příšerně se šklebil.
„My jsme si to vymyslili,“ pravil jsem.
„Já jsem si to taky vymyslil,“ odpověděl on.
„Nech ho,“ pravil Bejval Antonín, „když jde sám, ať si jde sám, ale s námi nepůjde. A nebav se s ním.“
Tak jsem se s ním nebavil, ale schválně jsem dával pozor, jestli půjde sám, nebo s námi. On dělal, jako když jde sám, ale já jsem poznal, že jde s námi, ačkoli dělal jako že ne, s nikým nemluvil a silně si pískal.
Když se jde ke Klobouku, tak se jde kolem vysoké stráně, na které rostou lísky, a my na podzim chodíme na oříšky a máme jich plné kapsy. A dole jest trať místní dráhy.
Jirsák, který kráčel před námi, najednou se zastavil a zvolal: „Že skočím ze stráně dolů!“
On je totiž hrdý a rád se vytahuje.
Pravil jsem, ať nedělá ze sebe vejtahu, že stejně neskočí, to bych se vsadil.
On pravil, to se uvidí, rychle vylezl nahoru, a když byl nahoře, zvolal: „Pozor!“ a rozpřáhl ruce.
My se dívali.
„Neskákej, ty vole!“ zařval jsem, „nebo si polámeš všechny hnáty.“
„Pozor!“ zvolal podruhé, „jeden, dva a jedna jsou – jsou – tři!“ Pak se pokřižoval a rozběhl se.
Zamhouřil jsem oči, abych to neviděl. Když pak jsem oči otevřel, byl už dole. Nic se mu nestalo, jenom koleno si trochu odřel.
Všichni jsme si oddychli a začali s ním mluvit.
„Proč ses předtím pokřižoval?“ tázal jsem se ho.
„To se musí,“ pravil Čeněk Jirsák, „aby mne při tom chránil anděl strážný a ode všeho zlého mne odtáhl.“
„Máš smrtelný hřích,“ pravil jsem.
„Jaký smrtelný hřích, ty blůmo?“ otázal se.
Pravil jsem: „Protože když se skáče ze stráně na trať, tak je to opovážlivé spoléhání na milost boží.“
On se lekl, že uvalil na sebe tak těžký hřích, ale pak pravil: „Nemám hřích, protože opovážlivé spoléhání na milost boží jsme v nábožce ještě neměli.“
„Hahá!“ pravil jsem silně. „Náhodou jsme měli, pan káťa nám o tom vypravoval.“
„Kdy?“ tázal se Čeněk Jirsák.
„Minulý týden ve středu,“ pravil jsem, „tadyhle Tonda je svědek.“
Bejval pravil, že je svědek, Éda Kemlink taky pravil, že je svědek.
„Ve středu jsem chyběl,“ pravil Čeněk Jirsák, „a tak jsem nanejvýš zhřešil nevědomostí. To je lehký hřích a spraví se to jedním otčenášem a jedním zdrávasem.“
„Jo, pěkně!“ pravil jsem. „Pohané také hřeší nevědomostí a je jim to houbec platné. Všichni přijdou do pekla, a když se budou vymlouvat, že nepoznali světlo pravé víry, tak jim Pánbůh řekne: Tak jste se měli starat, vy troubové, a šup s vámi do pekla!“
Čeněk Jirsák mlčel a už nic neříkal a hodnou chvíli přemýšlel, co by řekl, aby nebylo vidět, že jsem ho parádně převezl.
Potom pravil hrdě: „To nebylo žádné opovážlivé spoléhání na milost boží, ale sportovní výkon.“
Mně se nelíbilo, že je tak hrdý, a pravil jsem: „Náhodou to bylo opovážlivé spoléhání na milost boží, to bych se chtěl vsadit.“
„Tak se vsaď!“ pravil Čeněk Jirsák.
„Vsadím se, oč chceš!“ pravil jsem.
Čeněk Jirsák pravil, že by pak všichni sportovci přišli do pekla, kdyby to bylo pravda, jak jsem povídal. Přišli by tam sprintéři, těžká i lehká atletika, volejbal i házená, plavci i závodníci, cyklisti i automobilisti, vzpěrači těžkých břemen, ba i fotbalisti. Ba i sám velebný pán by podle toho musil přijít k věčnému zatracení, protože je o něm známo, že když byl majstrem, tak hrával za seminářskou jedenáctku proti strahovákům a jako brankář obětavě hájil svatyni.
„To by pak peklo bylo plné a nebylo by v něm hnutí,“ pravil.
„To je mně fuk,“ pravil jsem já.
Tak jsme mluvili a hádali jsme se celou cestu, jak jsme šli přes louku, a pořád jsme o tom rozmlouvali, až jsme přišli ke Klobouku.
Bejval Antonín pravil, ať už toho necháme, že jsme oba volové. Tak jsme