Policejní šéf provinile pokrčil rameny.
„No, běžně tu někdo na chvíli zmizí a pak se zase objeví. Řekl jsem mu, že se na to podívám dnes, pokud se do té doby nenajde. Neměl jsem tušení…“
Messengerův hlas zeslábl. Povzdechl si, zakroutil hlavou a dodal: „Nelsonovým patří v Dightonu spousta majetku. Vždy to byli dobří, slušní lidé. Tohle si nebohá Hope nezasloužila. Ačkoli, neumím si představit, kdo by si tohle zasloužil.“
Přistoupil k nim další muž. Byl starší, měl protáhlou tvář, bílé vlasy a hustý nemoderní knírek. Velitel Messenger ho představil jako Hamishe Crosse, vrchního soudního lékaře v této oblasti. Cross se stéblem trávy v puse vypadal uvolněně a zdálo se, že ho zajímá, co se děje.
Zeptal se Jakea: „Už jste někdy něco takového viděl?“
Jake nereagoval. Samozřejmě by odpověděl, že neviděl.
Jake se vedle balíku sehnul, aby ho blíže prozkoumal.
Obrátil se na Crosse: „Předpokládám, že jste pracoval i na té předchozí vraždě?“
Cross přikývl a sklonil se k Jakeovi a zatočil stéblem trávy v puse.
„Ano, pracoval,“ řekl Cross. „A tahle je téměř totožná. Jisté je, že nezemřela tady. Byla unesená, svázaná nejprve lepicí páskou, pak ostnatým drátem a pak pomalu vykrvácela. Anebo se ještě předtím udusila. Způsob, jakým je svázaná, jí sotva umožňoval volně dýchat. Nejsou zde stopy po krvi, takže to, co jsem popsal, se odehrálo někde jinde.“
Jake koukal na její tvář a ruce. Byly bílé, skoro jako by byly z papíru. Leskly se ve svitu dopoledního slunce jako kusy porcelánu. Zdálo se mu, že spíš než jako člověk, vypadá jako nějaká zvrácená bizarní socha.
Kolem těla se shromažďovalo několik much. Neustále si sedaly, pohybovaly se kolem a pak zase odlítaly. Vypadalo, že jsou z tohoto záhadného objektu dost zmatené.
Jake se postavil na nohy a zeptal se Messengera: „Kdo našel tělo?“
Odpovědí mu byl mužský hlas, který křičel: „Co se tu sakra děje? Jak dlouho tu ještě budete?“
Jake se otočil a uviděl, jak se k nim blíží dlouhovlasý muž s neupravenými vousy. Oči se mu blýskaly vztekem a pronikavý hlas se mu třásl.
„Kdy už k čertu odvezete tuhle – tuhle věc pryč? Přiděláváte mi samé problémy. Musel jsem kvůli tomu nechat dobytek na spasené pastvině. Dneska mě čeká ještě spousta práce. Jak dlouho to ještě potrvá?“ zaječel.
Jake se obrátil na Hamishe Crosse a potichu řekl: „Teď už můžete tělo odvézt.“
Cross přikývl a rozdal svému týmu rozkazy. Pak odvedl rozčíleného muže pryč a ve snaze ho uklidnit k němu tiše promlouval.
Messenger objasnil Jakeovi situaci: „To je Guy Dafoe, vlastník tohoto pozemku. Místní hipík, který zde má organickou farmu. Neprovozuje ji příliš dlouho. Ukázalo se, že zdejší oblast je vhodná k chovu trávou krmeného organického hovězího. Organické farmy v současnosti hýbou zdejší ekonomikou.“
Velitelův telefon zazvonil. Přijal hovor a po chvíli ticha řekl Jakeovi: „To je Dave Tallhamer, šerif z Hylandu. Asi jste slyšel, že máme ve vazbě podezřelého z první vraždy – Philipa Cardina. Bývalý manžel první oběti a darebák, co neměl alibi. Tallhamer ho považoval jednoznačně za vinného. Ale řekl bych, že další vražda mění situaci, že? Dave se ptá, jestli má toho chlápka pustit.“
Jake se na okamžik zamyslel a odpověděl: „Ne, dokud s ním nepromluvím.“
Velitel Messenger zvědavě přimhouřil oči a řekl: „No, když je někdo zavřený v cele v době vraždy, tak mu to dává celkem neprůstřelně alibi, ne?“
Jake potlačil netrpělivý povzdech.
Suše zopakoval: „Chci si s ním promluvit.“
Messenger přikývl a vzal si telefon zpátky k uchu.
Jake teď neměl náladu cokoli vysvětlovat. Pravdou bylo, že o podezřelém ve vazbě nic nevěděl, včetně toho, proč je podezřelý. Jake si byl jen dobře vědom, že Philip Cardin mohl mít komplice, který spáchal tuto další vraždu, nebo…
Bůhví, co se vlastně děje.
V této fázi vyšetřování bylo vždy tisíce otázek a žádné odpovědi. Jake doufal, že nebude trvat dlouho, než se to změní.
Zatímco Messenger stále mluvil do telefonu, Jake se vydal k manželovi oběti, který se opíral o policejní vůz a zíral do prázdna.
Jake promluvil: „Upřímnou soustrast, pane Nelsone. Jsem zvláštní agent Jake Crivaro a pomůžu dostat vraha vaší ženy před soud.“
Nelson zlehka přikývl a působil jako by příliš nevnímal, co mu říká.
Jake se pevným hlasem zeptal: „Pane Nelsone, netušíte, kdo by to mohl udělat? Nebo proč by to někdo dělal?“
Nelson se na něj podíval se zmateným výrazem.
„Cože?“ řekl. Pak opakoval: „Ne, ne, ne.“
Jake věděl, že nemá cenu ptát se ho na další otázky. Alespoň ne teď. Očividně byl v šoku. Což nebylo žádné překvapení. Jeho žena byla mrtvá a navíc zemřela obzvláště bizarní smrtí.
Jake zamířil zpátky na místo činu, kde už měl jeho forenzní tým napilno.
Rozhlédl se kolem a povšiml si, že se nachází na skutečně odlehlém místě. Alespoň se tu netlačí dav zvědavců.
A zatím ani stopy po novinářích.
Vzápětí zaslechl zvuk dalšího vrtulníku. Rozhlédl se a viděl, jak na louce přistává helikoptéra od televize.
Jake si zhluboka povzdechl a pomyslel si…
Tohle nebude snadný případ.
KAPITOLA ŠESTÁ
Riley pocítila ostrý záchvěv zvědavosti, když před zhruba 200 nováčků předstoupil přednášející. Úzké klopy, tenká černá kravata, krátce střižené vlasy vytvářely dojem, že patří do jiné doby. Riley připomínal muže z fotografií astronautů z 60. let. Prolistoval si pár kartiček s poznámkami a rozhlédl se po posluchárně. Riley očekávala jeho slova na uvítanou a pochvalu.
Vedoucí Akademie FBI Lane Swanson začal dle očekávání: „Vím, že jste všichni tvrdě dřeli, abyste byli na tento den připraveni.“
S lehkým pousmáním dodal: „Řeknu Vám to bez okolků – nejste připraveni. Nikdo z vás.“
Posluchárnou byly slyšet povzdechy a Swanson se odmlčel, aby jeho slova měla kýžený efekt.
Následně pokračoval: „A o tomhle je tento 20 týdnů trvající program – aby vás co nejlépe připravil na práci pro Federální úřad pro vyšetřování. Součástí přípravy je naučit se, na co je možné se připravit, jak se vypořádat s neočekávaným