„A co když to nedokážu?“
„Pak… si najdi nějaký koníček, možná? Já pletu.“
Nedokázal se ubránit smíchu. „Pleteš?“ Nedokázal si při tom Mariu představit. Jak používá pletací jehlice ke zmrzačení nějakého vzbouřence? To jistě. Ale skutečné pletení?
Hrdě pozvedla bradu. „Ano, pletu. Nesměj se mi. Nedávno jsem upletla přikrývku, která je měkčí než cokoliv, co jsi v životě cítil. Co se ale snažím říct, je, že si máš najít koníček. Něco, co ti zaměstná jak ruce, tak hlavu. A co tvoje paměť? Nějaký pokrok?“
Povzdechl si. „Ne tak docela. Nedělo se toho tolik, abych ji mohl procvičit. Pořád je to dost zašmodrchané.“ Odložil menu na stůl a protáhl si ruce. „Ale když už jsi to zmínila… Dneska se mi stalo něco zvláštního. Vrátil se mi útržek vzpomínky. O Kate.“
„Aha?“ Maria se kousla do rtu.
„Jo.“ Dlouhou chvíli byl zticha. „Mezi mnou a Kate, než odešla… bylo všechno v pořádku, ne?“
Mariiny břidlicově šedé oči se zaklesly do těch jeho. „Ano. Podle toho, co vím, to mezi vámi bylo vždycky skvělé. Opravdu tě milovala. A ty ji.“
Bylo pro něj těžké vystát její pohled. „Jo. Dobře.“ Sám sobě se zasmál. „Proboha, posloucháš mě? Jsem na rande a mluvím o své zesnulé ženě. Prosím tě, neříkej o tom mé dceři.“
„No tak.“ Její prsty přes stůl znovu našly ty jeho. „To je v pořádku, Kente. Chápu to. Je to pro tebe celé nové a zvláštní. Nejsem tady tak docela odborník, takže… nějak to spolu zvládneme.“
Její prsty stále spočívaly na těch jeho. Byl to příjemný pocit. Ne, víc než to – bylo to tak správně. Nervózně se uchechtl, ale jeho úsměv se vytratil, když si něco uvědomil; že ho Maria stále oslovovala Kente.
„Copak je?“ zeptala se.
„Ale nic. Jen jsem se zamyslel… ani nevím, jestli je Maria Johanssonová tvoje pravé jméno.“
Maria nesměle pokrčila rameny. „Mohlo by být.“
„To není fér,“ zaprotestoval. „Ty znáš moje.“
„Však neříkám, že to není moje pravé jméno.“ Užívala si to, hrála si s ním. „Vždycky mi můžeš říkat agent Marigold, pokud budeš chtít.“
Zasmál se. Marigold bylo krycí jméno, stejně jako jeho Zero. Připadalo mu téměř směšné používat krycí jména, když se znali osobně – pak si ale uvědomil, že jméno Zero v mnohých, se kterými se setkal, vyvolávalo strach.
„Jaké bylo Reidiggerovo krycí jméno?“ zeptal se Reid tiše. Téměř ho ta otázka bolela. Alan Reidigger byl Kentův nejlepší přítel – ne, pomyslel si Reid, byl to můj nejlepší přítel – a nekonečně věrný člověk. Jediným problémem bylo, že si o něm Reid skoro nic nepamatoval. Všechny vzpomínky na Reidiggera zmizely po implantací paměťového supresoru, který mu Alan zajistil.
„Nepamatuješ si to?“ Maria se nad tou myšlenkou mile usmála. „Alan ti dal přezdívku Zero, věděl jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Bože můj, na tu noc jsem nevzpomínala roky. Byli jsme v Abú Dhabí, myslím, vraceli jsme se z operace a opili se v nějakém hotelovém baru. Řekl ti ‚Ground Zero‘ – tak se říká místu, kde vybuchla atomová bomba, protože jsi za sebou většinou nechával pěkný binec. To se pak zkrátilo jen na Zero a to ti zůstalo. A ty jsi mu říkal –“
Zazvonil telefon a přerušil její vyprávění. Reid se instinktivně podíval na svůj vlastní mobil, který ležel na stole, a čekal, že na displeji uvidí Mayino číslo.
„Jen klid,“ řekla, „to jsem já. Prostě to ignoruj…“ Podívala se na svůj telefon a obočí se jí znepokojeně stáhlo. „Vlastně, tohle je z práce. Vteřinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Její zasmušilý pohled se zvedl a setkal se s Reidovým. Dívala se mu do očí a obličej se jí ještě víc stahoval. Ať už jí ten druhý člověk říkal cokoliv, očividně to nebylo nic dobrého. „Rozumím. Dobře. Díky.“ Zavěsila.
„Vypadáš ustaraně,“ poznamenal. „Já vím, já vím, nemůžeš mluvit o práci a tak –“
„Utekl,“ zašeptala. „Ten zabiják ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven před ani ne hodinou.“
„Rais?“ řekl Reid ohromeně. Na čele mu okamžitě vyrazil studený pot. „Jak?“
„Neznám podrobnosti,“ řekla chvatně a strčila telefon zpátky do psaníčka. „Mrzí mě to, Kente, ale musím jít.“
„Jasně,“ řekl tiše. „Rozumím.“ Po pravdě se sám cítil na míle daleko od jejich útulného stolku v malé restauraci. Ten zabiják, kterého Reid nechal napospas smrti – a to ne jednou, ale rovnou dvakrát – byl stále naživu a teď i na svobodě.
Maria vstala a než odešla, naklonila se přes stůl a přitiskla své rty na jeho. „Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale teď, povinnost volá.“
„Jistě,“ řekl. „Běž a najdi ho. A Mario? Buď opatrná. Je nebezpečný.“
„To já taky.“ Mrkla na něj a spěšně vyšla ven z restaurace.
Reid tam dlouhou chvíli sám jen tak seděl. Když přišla servírka, ani neslyšel, co říkala. Jen neurčitě mávl rukou, aby jí dal najevo, že je v pořádku. K tomu však měl daleko. Ani necítil ten závan nostalgie, když ho Maria políbila. Jediné, co cítil, byl uzel strachu, který se mu stahoval v břiše.
Muž, který věřil, že jeho osudem je zabít Kenta Steela, utekl.
PÁTÁ KAPITOLA
Adrian Cheval byl navzdory tomu, že večer již značně pokročil, stále vzhůru. Seděl na stoličce v kuchyni a zamlženýma očima zíral do notebooku, který měl před sebou, zatímco jeho prsty divoce pobíhaly po klávesnici.
Zastavil se jen na nepatrnou chvilku a uslyšel, jak z podkroví schází Claudette. Její bosé nohy tiše ťapkaly po kobercem potažených schodech. Jejich byt v Marseille byl malý ale útulný a nacházel se na konci tiché ulice pouhých pět minut chůze od pobřeží.
Jen o chvíli později periferním viděním zahlédl její drobnou figuru a ohnivě rudé vlasy. Položila mu ruce na ramena a přejela s nimi nahoru a pak dolů po jeho hrudi, až jí hlava spočinula na jeho lopatkách. „Mon chéri,“ zapředla. „Lásko. Nemůžu spát.“
„Ani já ne,“ odpověděl tiše francouzsky. „Musím toho hodně dodělat.“
Jemně ho kousla do ušního lalůčku. „Pověz mi o tom.“
Adrian ukázal na monitor, na kterém byla vyobrazená cyklická dvoušroubovice RNA varioly major – viru, který většina lidí znala pod názvem pravé neštovice. „Tenhle druh ze Sibiře je… neuvěřitelný. Nikdy jsem nic takového neviděl. Podle mých výpočtů bude jeho virulence ohromná. Jsem přesvědčen, že jediná věc, která mu mohla zabránit ve vyhlazení lidstva před tisíci lety, byla doba ledová.“
„Novodobá Potopa.“ Claudette mu tiše