StaVl Zosimov Premudroslovsky
© StaVl Zosimov Premudroslovsky, 2020
ISBN 978-5-4498-0484-6
Создано в интеллектуальной издательской системе Ridero
PŘÍPAD №1
Nos
APULAZ 1
Ahoj
Okamžitě přejděte k popisu hlavních účastníků akcí, které jsem navrhl v této části případů.
První na seznamu je generálmajor Ottila Aligadzhievich Klop. Ze všech kolem něj nebyl standardní růst – devadesát devět a devět centimetrů.
Ptáte se: «Ale jak byl přijat do řad strážců řádu, po tom všem, po jednom a půl metru, nebudou přijati do armády a bez armády nebudou přijati do strážců …“. Ale je to – zvláštní případ: Jeho rodiče byli, přesněji, jeho matka a její dědeček, kteří mu sloužili místo jeho otce, obyčejných občanů Ruské federace, s původně židovskými kořeny. Je to jen o tom, že jeho matka, kdysi v posledním tisíciletí, kdy svět stále nepoužíval počítače všude a velký Sovětský svaz, se dobrovolně připojila k řadám internacionalistických řádů, jejichž povinností bylo očistit nemocné po vyprázdnění tasemnice. A stalo se to v některé africké zemi a starodávné kmeny středoafrických trpaslíků se ukázaly jako nemocné, z nichž jeden, nebo spíše samotný vůdce, je Velký Starší, sto dvacet tisíc let jejich kalendáře od jeho lidu, a protože jeho vrstevníci už dávno zabručeli (zemřeli), proto ti, kteří si vzpomněli na jeho narození, nebyli a mohl tvrdit, že jeho matka je Slunce a jeho otec je Měsíc atd. atd. Budoucí matka Ottily samozřejmě v tuto pohádku nevěří, ale neurazila ji, jen se usmála a přikývla k Velkému časoprostoru všech lidí Země. Poté, co obdržela pochoutky vůdce, byly lahodně lákavé exotické: smažené oči bizona v česnekové omáčce, uzená vejce slona s čokoládovým lososem, čerstvý krevní boršč čerstvě ztraceného záchranáře Ivana Kozimoviče Pupkin, který zmizel v předvečer a šťáva z ovoce Koki na třetí… Obecně se těhotná matka probudila a její život už nebyl zvláštním zájmem.
A podle právních předpisů kmene Pygmy průměrná výška vojáka a strážce řádu nebyla menší než osmdesát centimetrů a ne více než jeden metr pět a půl centimetrů, proto byl samozřejmě vzat na svou policii a poslán s výměnou zkušeností do Ruska. Zůstal tedy ve službě: dostal trvalé bydliště, jako každý hostující pracovník, a protože byl současně občanem Ruské federace, nikdo ho nemohl deportovat. Stručně řečeno, v naší zemi je možné vše, zejména za peníze. Musel však absolvovat vojenský výcvik se svým otcem v kmeni a vyplnit zkoušku slona. To bylo uvedeno v dokumentu předloženém v místě poptávky, který byl vytržen na Ottilově břiše a schválen UNESCO. Samozřejmě k němu byl připojen další dokument, i když neoficiálně, vypadal jako sto dolarů. A ještě více v hlavním dokumentu bylo uvedeno, že působil v hodnosti generála armády severojižní divize kmene Nakatika Ui Buka. Tento titul mu byl samozřejmě udělen kvůli jeho otci na celý život, zejména proto, že jejich kmen byl zařazen do sil OSN.
Mladý Ottila získal následující zkušenost ve službě kmenu, přesněji složil zkoušky: lukostřelba, házení tomahawk, lezení «kmenů» na stoupání, což mu umožnilo stoupat, a to jak na svislých, tak na pupíncích. Mohl také hodit obě nohy přes vlastní nebo jiné uši, a držel na podlaze oběma rukama, tancoval tanec z kohoutku, udělal trojitý kotrmelec nahoru, do strany, dopředu, dozadu a aniž by se dotkl podlahy. Naučil se krotit kočky, psy a jiná kousavá a hltající zvířata, včetně komárů, ploštic, vší a medvědů grizzly.
Poté, co byl Ottila poslán na vlastní žádost a kvůli matčině nemoci, byl poslán na ministerstvo vnitra jako úředník – adjutant Marshalla, kterého nikdy neviděl v očích, ale slyšel pouze jeho hlas v rádiu a speciální telefon. Po třiceti dvou letech byl kvůli škrtům ve správním aparátu přemístěn do vesnice Sokolov Ruchey, Leningradská oblast a v Petrohradě na lyubskou železnici.
Přidělili mu chatu, bývalou odbornou školu. První polovina chaty zabírala prostory pro bydlení a druhá byla určena jako silná stránka.
A pak Ottila Aligadzhievich sedí ve své kanceláři a píše čtvrtletní a okamžitě výroční zprávu. Spěchá, dělá chyby, plete slova v jazycích a znal tucet z nich, včetně: francouzštiny, domorodého kmene, pěti různých sovětských jazyků, latiny, ruštiny, ruské literatury, ruské fenya, ruského bezdomovce, vyšetřovacího jazyka a dalších.
Píše, píše a potom do jeho kanceláře přichází syn deseti let:
– Otče? – skromně dětinský zeptal se sto třicet centimetrů desetiletého syna Izyu.
– Co, synu? – aniž zvedl hlavu, odpověděl na otce devadesát devět centimetrů.
– Tati..? – Izya zaváhala. Otec stále psal.
– … dobře, mluvte? zeptal se otec.
– Tati, podíval jsem se na tu krabici, co?
– A co?
– Některá slova mi tam nejsou jasná…
Ottila pohlédla na svého syna jako otec, aniž by sklonil hlavu, zvedl nohy na speciální židli se schodišťovými zábradlími na bočních nohách, vstal, otočil se a posadil se na stůl. Láskavě pohlédl na svého syna brýlemi, pustil je na špičku nosu a zeptal se, podíval se do očí svého syna a nezvedl hlavu, což způsobilo, že mu hlava bolela a jeho krk byl otupělý. Díval se na všechny zdola nahoru. Porušovalo také jeho občanské postavení. A ještě víc před synem, který vyrostl jako obyčejné dítě. A teď, když seděl na stole, se mohl dokonce zamračit na své černé obočí.
– A jaká slova ti nerozumí, synu?
– No..: Prezident, nějaká moc, FSB.. co je to? Zatím jsme neprošli historií. Je to tak, prchavě.
– Nebo jste během této doby jen státní školou. – otec se usmál, sundal si brýle a lehce je sevřel v pěst, kterou se pak opřel o desku stolu. Druhou rukou plácl syna na rameno a třel ho obrovskou holou hlavou, která nebyla lidsky lidská.
– No, poslouchej, – otec si povzdechl, – prezident v naší rodině jsem já, nějaká moc je tvá matka. No, víš, co dělá… Nedovoluje se dopřát, kontroluje lekce.
«Feeds,» dodala Izya.
– Nekrmuje, ale připravuje jídlo. – přidal otec.
– A kdo se živí?
Otec nahlédl do levého oka svého dědečka s úzkýma očima, pak do pravice se širokýma očima, které šlo k jeho synovi od jeho prababičky, říkají, že byla Číňanka, ale pouze Russifikovaná. Tak tvrdil jeho manželka; výška, hmotnost a šířka pasu ve dvě stě. Na rozdíl od rudovlasého otce měla vedle toho blond vlasy a modrooké oči.
– Krmím tě všechny! – hrdě v podtónovém otci odpověděl a vyklouzl z hrudi. Jeho tvář se stala moudrou.
– A kdo je babička? – zeptal se syna a zvedl nos.
– Nevyber si nos, synu, dnes není hornický den, – a jemně sevřel ruku z hlavy svého syna, -.. naše babička je KGB. Starý rodák KGB.
– A co je KGB? – Sonny se bojí.
Otec uvolnil ruku svého syna a díval se od svého syna a zíral jako beran na novou bránu, na portrét Dzerzhinského.
– KGB je stejné jako FSB. Pouze stará jako babička. A spravedlivé, ne jako teď, všechno je zkorumpované… Obecně je babička FSB…
– KGB … – syn se napravil a poté, co vyvalil šavle suchého snotu v hloubce nosních dír, vytáhl se, podíval se na něj a kousl jeho tesáky, vyplivl ven a zvrásnil nos. – no.. slané.
– NEJÍTE jikry, které tě tvoje matka nekrmuje?! – otec byl rozhořčený.
– Ne, krmíš.
– Vydělávám peníze na krmení. A matka vaří a živí se tím, co jsem vydělal. Rozumíš?
– Přijato,